Artalk.cz

Nový Teige: Mnoho informací, málo invence

Zdeňku Brdkovi zabralo několik měsíců, než se prokousal novou monografií věnovanou Karlu Teigovi z pera Rey Michalové. Obsáhlá publikace detailně popisuje životní osudy a dílo tohoto umělce a teoretika, a může tak posloužit jako zdroj informací pro další studie. Podle recenzenta však kniha nenabízí vlastní (originální) interpretaci či kritické zhodnocení a čtenář se zájmem o skutečně invenční analýzu Teigovy práce tak pravděpodobně bude muset sáhnout po starších, nicméně v tomto ohledu bohatších publikacích jiných autorů.

LUB6953d9_MichalovTeige
Rea Michalová, Karel Teige – Kapitán avantgardy, 2016, foto: Richard Cortés

Nový Teige: Mnoho informací, málo invence

Nemůže být pochyb o tom, že Karel Teige (1900–1951) patří k nejvýznamnějším českým teoretikům umění 20. století. Tuzemské avantgardní hnutí meziválečné doby, ale ani diskuze kolem neoavantgardy v 60. letech si bez jeho tezí zkrátka nelze představit. O inspirativnosti Teigova myšlení pro dnešek pak svědčí například to, že k němu (mimo jiné) odkazují účastníci aktuální debaty, jež se snaží nalézt cesty z postmoderny (viz poslední výsledek této debaty, totiž sborník nazvaný Podzim postmodernismu).

Za komunistického režimu patřilo – s výjimkou uvolnění poměrů ve zmiňovaných 60. letech – Teigovo dílo k těm, která se oficiálnímu režimu nehodila do krámu, takže se na něj mělo zapomenout. Teige sice odjakživa sympatizoval s komunistickou stranou a za první republiky byl jejím hlasitým propagátorem, ale po stalinizaci, personálních čistkách v SSSR a sílících útocích komunistických pohlavárů na celé moderní umění se od strany odvrátil, byť do smrti zůstal důsledným marxistou. Zevrubnějšího odborného zhodnocení se proto Teigově mnohostranné tvorbě dostalo až po sametové revoluci, kdy česká avantgarda patřila k nejpřitažlivějším uměnovědným tématům.

Na komplexní monografii zachycující teoretikův myšlenkový vývoj od začátku do konce jsme si nicméně museli počkat až do loňského roku, kdy nakladatelství Kant vydalo objemnou publikaci historičky umění Rey Michalové výstižně pojmenovanou Karel Teige – Kapitán avantgardy. Tato monumentální bichle rozhodně stojí za pozornost, a to minimálně ze dvou důvodů.

Za prvé je nutno ocenit množství pečlivé práce, jež autorka tématu věnovala. Už jen kvantitativní charakteristiky knihy jsou hodné obdivu: osmileté bádání, téměř 600 stran, 3 kg. Vedle odborné studie navíc monografie obsahuje i další užitečné části jako životopisný přehled, soupis Teigova rozvětveného díla nebo rozsáhlou obrazovou přílohu, v níž potěší zejména množství autorových koláží či nepříliš často vídané malířské pokusy z raných let. Bezesporu se jedná o důležitou pomůcku, kterou budou příští zájemci o Teiga brát do rukou.

Ve studii, jež má být ústřední částí publikace, se Michalová snaží zmapovat ojedinělou šíři i fundovanost Teigova intelektuálního záběru a přiblížit jeho myšlení jako celistvý model avantgardní teorie i praxe. Přebírá ve svém výkladu tradiční dělení teoretikova vývoje na fáze proletářského umění, pak dialektiky pólů konstruktivismu a poetismu, které se nakonec transformují ve funkcionalismus a doživotní stanovisko surrealistické. Bází Teigova uvažování je přitom od začátku marxismus a dialektický materialismus, a to nutně se svými limity a jednostrannostmi.

Na zmíněné studii je spolu s jejím rozsahem ovšem pozoruhodný ještě druhý rys, a sice nepochopitelně úzkostlivá snaha autorky vyhnout se interpretaci. Michalová skutečně shromáždila a utřídila neuvěřitelné množství materiálu, výklad je velmi podrobný a neopomene zmínit snad žádnou relevantní souvislost – ale nahromaděným datům jako by chyběla hlubší provázanost daná vykladačovým osobním interpretačním gestem. Takové gesto je vždy nutně subjektivní, reduktivní a nese tedy s sebou nemalý risk napadnutelnosti, na druhou stranu však svědčí o invenci a originálním přístupu autora či autorky.

Interpretování se však autorka zcela vyhnout nemůže. Když tak činí vědomě, bohužel buď konstatuje skutečnosti již dříve konstatované (třeba dvě komplementární stránky Teigovy povahy: racionalitu a cit pro poezii), nebo dospívá k tezím značně problematickým. Například když naznačuje, že Teige předznamenává postmodernu: „Nekladl důraz na tvůrce, ale na proudy a tendence. Popřel význam originálního uměleckého díla. Kreativitu přenesl do oblasti nových (masových) médií a výtvarné experimentace, otevřené protikladným směrům a impulzům. Pojímal umění jako novou neelitní formu tvorby, přesahující do žité skutečnosti“ (s. 29). Takováto podobnost mi připadá pouze jako vnější, domnívám se, že mezi teoretikovým myšlením a postmodernismem bychom nalezli více odlišností než spřízněností. Teige je bytostně moderní – právě proto se na něho ve výše zmíněné diskusi o opouštění postmodernismu odkazuje, když se zúčastnění myslitelé pokoušejí revidovat modernu. Mezi nevědomé, někdy trochu rušivé interpretační momenty pak patří autorčino označování Teigových konzervativně laděných odpůrců jako aktérů „reakčních“.

Přitom si řada aspektů sebraného materiálu říká o interpretační komentář. Tak kupříkladu z teoretikovy korespondence vyvstává málo připomínaný rys Teigovy osobnosti, totiž jeho schopnost být velmi obratným stratégem a organizátorem: dokázal vybičovat své kolegy k plánovitému publikačně-polemickému útoku (třeba na Václava Nebeského) nebo prozíravě asimilovat potenciální generační konkurenci z řad studentů Akademie výtvarných umění.

Kombinace obou zmiňovaných rétorických vlastností textu, tedy jeho vyčerpávající obsáhlosti a nízké interpretační nasycenosti, ústí do dlouhých pasáží, v nichž mnohařádkové citace Teiga či jeho současníků (spolupracovníků, přátel i ideových odpůrců) na jednu stranu sugestivně dokreslují dobovou atmosféru, na straně druhé se často stávají únavnou zbytností.

Michalové kniha se tak v podstatě nedá číst. Respektive nedá se číst jako klasická monografie, je třeba k ní přistupovat jako k encyklopedii. Málokdo ji přečte celou, na místě je spíše četba konkrétní vymezené problematiky. K základnímu přehledu poslouží úvod shrnující následné kapitoly a pak si už stačí jen vybrat: Zajímá vás, jak se z proletářského umění stal poetismus? Nebo snad vztah Teiga s Le Corbusierem? Anebo Teigovy rukopisné automatické texty? Je třeba pouze vyhledat příslušnou podkapitolku a můžete si být jisti, že autorka do ní zařadila většinu relevantních informací. Zapálení teigologové se ovšem přesto budou muset vracet i k méně zevrubným, zato ale myšlenkově bohatším statím Vratislava Effenbergera, Květoslava Chvatíka, Karla Srpa nebo Josefa Vojvodíka.


Rea Michalová / Karel Teige – Kapitán avantgardy / KANT / 2016

Komentáře

  1. A není to tak lepší? Co když si chce čtenář udělat názor sám a potřebuje hlavně fakta?

  2. Tá kniha je výborná, vyčerpávajúca. Česť autorke.
    Intepretačných textov na Teigeho bolo dosť. To, že sa nedá kniha čítať, respektíve dá… ako to uvádza pisateľ textu, je dvojriadkové podkopávanie šesťročnej práce autorky. Nech si to p. Brdek vyskúša zostaviť takúto knihu.

  3. Milá paní Ivano, moc děkuji za reakci. Doufám, že z recenze je patrné, že ke knize chovám respekt. Nicméně pracnost či délka zpracovávání nejsou z mého pohledu hlavním hodnotícím kritériem.

  4. to, že chováte rešpekt patrné není. Tá kniha je dohánaním a splácanie dlhu dejinám. Mala tu byť dávno. Zamýšľali ste sa nad tým , prečo v Československom kontexte prežil surrealizmus? aj napriek 50. rokom a SOC.Realizmu?

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *