Artalk.cz

Poučení z Kasselu, část I.

Recenzi na německou část letošní documenty rozdělil Viktor Čech do dvou kapitol. V té první se zabývá obecnějším kontextem letošní přehlídky, shrnuje přístup kurátorského týmu a hodnotí volbu uskutečnit dvě hlavní centra documenty v Kasselu a Aténách. Ve svém prvním příspěvku také vyzdvihuje vybrané monumentální realizace v kasselském veřejném prostoru, které reprezentují množství zobrazovaných témat zastřešených převážně pojmem neokolonialismus. Druhá část recenze vyjde za týden a bude pokrývat některé specifické instalace umístěné v méně konvenčních místech Kasselu.

d14_Martha_Minujín_The_Parthenon_of_Books_©_Roman_Maerz_008
Martha Minujín, Parthenon knih, 2017, foto: © documenta 14 / Roman März

Poučení z Kasselu, část I.

Kassel je město, které může až unavovat svou perfektní německou průměrností. S výjimkou mimo centrum umístěného zahradního monumentu a památky UNESCO Wilhelmshöhe se jedná o typické, po druhé světové válce z popela vzkříšené západoněmecké město, kde vedle několika málo historických ruin či kulis nalezneme jen standardní novodobé městské prostředí. V klidném, v srdci Německa umístěném Hesensku, s jeho prosperující továrnou Mercedes-Benz, nemusí projíždějící turista příliš vnímat problémy okolního velkého světa ani napětí, které se koncentruje do velkých německých měst. Aspoň to tak může působit na návštěvníka, který do města přijede na pár dní na přehlídku současného umění documenta, jež se koná jednou za pět let.

Kurátoři letošní, již čtrnácté documenty jistě od začátku stáli před velice náročným úkolem. A to jak v kontextu mezinárodního uměleckého provozu, kdy se na letošní rok sešly v letním období přehlídky jako documenta, Benátské bienále a i jednou za deset let realizovaný Skulptur Projekte v Münsteru. Jako by to nestačilo, výrazné slovo začal získávat se svou expozicí monumentálních instalací Unlimited i Art Basel. Neméně náročnou výzvou pro kurátory jistě byla i radikální proměna, kterou svět za posledních pět let prošel; široké spektrum vynořivších se problémů postavilo onu původní kurátorskou tezi documenty – reagující na řeckou ekonomickou krizi, současné řecké dění i širší kulturně symbolickou roli Řecka v západní kultuře – do jejich stínu.

Hiwa K (geb. 1975, Irak) When We Were Exhaling Images (2017) Steinzeugrohre, Leimbinder, Möbel, diverse Gegenstände Maße variabel Inneres in Zusammenarbeit mit Thomas Buda, Arne Dohrmann, Olga Tunel Dorofeera, Ferdinand Fach, Theresa Herrmann, Verena Hutter, Hedda Korthals, Jasper Ohaniski, Carlos Platz, Jose Manuel Schloss, Mona Schmidt, Philipp Thomas, Jennifer Witulla
Hiwa K, Když jsme vydechovali obrazy, 2017, foto: © documenta 14 / Mathias Völzke

Hlavní kurátor letošní documenty Adam Szymczyk se pokusil v rámci svého kurátorského konceptu pojmenovaného „Learning from Athens” přetransformovat obvyklé lokální pojetí této umělecké přehlídky do dynamičtější podoby více rozprostřené v prostoru i čase. Že si v době koncipování svého projektu v roce 2013 zvolil za hlavní téma právě onu “řeckou stopu”, v sobě tehdy obsahovalo řadu dvojznačných a ironických momentů. Na jedné straně novodobé Řecko, ležící na hranicích Evropy, zmítané dluhovou krizí, radikalizací společnosti a na rozdíl od západní Evropy s vlastně nepříliš dlouhou tradicí moderní demokratické občanské společnosti. Na druhé straně obraz klasického Řecka jako kolébky západní demokracie a kultury, jež byla ostatně vzorem i pro formování moderní německé kultury na přelomu 18. a 19. století. Expanze dění a expozic documenty do současných Atén byla zjevně i snahou o alternativní formu komunikace mezi oběma místy v době vypjatých politických a společenských vztahů obou zemí. Zrcadlící se přítomnost velké části vystavujících umělců v Aténách a Kasselu, které někteří přímo propojili svými projekty nebo se alespoň prezentovali v obou místech, vytvořila jakýsi heterotopní teleport mezi kulturními kořeny a traumaty obou zemí.

Například ghanský umělec Ibrahim Mahama ve své práci využil jutové pytle, které jsou v africkém prostředí typickými symboly globálního obchodu, opakovaně používané k toku zboží. Podobně jako jinde ve svých realizacích z nich nechal v Aténách spolupracovníky z řad migrantů sešít rozměrné přikrývky, jimiž v Kasselu zakryl dva klasicistní kamenné pavilóny, tzv. Torwache. Nedošlo zde jen ke kontrastu materiálů, ale především kulturních kódů. Novoklasicismus byl nejen hnutím fascinovaným ideály klasického Řecka, ostatně v jeho duchu byly německými a dánskými architekty vybudovány i moderní Atény, ale svou monumentalitou a tichou vznešeností byl rovněž vzorem pro nacistickou architekturu. Oba zmíněné pavilony navíc posloužily mimo jiné i jako pozadí pro lokální nacistické vojenské přehlídky. Tím, že je Mahama obalil do toho nejvšednějšího nástroje globálního obchodu a kapitalismu, jako by zpředmětnil tuto skrytou kostru, na níž byla vybudována globální koloniální a ekonomická impéria.

d14_Ibrahim_Mahama_©_Mathias_Voelzke
Ibrahim Mahama, Check Point Prosfygika. 1934–2034, 2017, performance s šitím jutových pytlů na náměstí Syntagma v Aténách, foto: © documenta 14 / Mathias V­ölzke

Kultura antických Atén byla vůbec podstatným vzorem pro německé obrozence, z nichž třeba bratři Grimmové působili právě v Kasselu a jejich muzeum hostí jednu z expozic. Mimo to ve městě nalezneme řadu staveb zjevně z této inspirace čerpající (připomeňme si třeba karyatidy na Neue Galerie a Stadtmuseu). Vzájemnou síť historických vztahů mezi německým a řeckým prostředím jde sledovat dál a s odkazy na ni se setkáme i u některých vystavených děl. Atény okupované nacisty, kteří triumfálně obdivují památky na Akropoli. Kassel, srovnaný se zemí spojeneckým bombardováním, který nemůže nepřipomenout estetiku antických ruin. Vedle zmíněné dluhové krize pak novodobý vývoj přinesl další společné téma: uprchlickou krizi. Zatímco Řecko plní roli klíčové tranzitní země, nesoucí na svých ramenou i přes své hospodářské problémy tlak uprchlické vlny, Německo se stalo vytouženou cílovou zemí.

Jak je pro obdobné kurátorské snahy příznačné, Adam Szymczyk a jím sestavený tým kurátorů se snažili obalit koncepci documenty do oparu něčeho angažovaného a sociálního. Tím se zde má stát tzv. „Parlament těl”, v němž měl být smysl celé akce posunut směrem k živému a otevřenému dialogu o problémech současné kultury a společnosti. V návaznosti na demokracii a filozofii starověkých Atén i osvícenských učených společností zde v několika sekcích mělo dojít k diskuzi nad současným společenským napětím mezi vypjatým individualismem na straně jedné a obdobně přehnaným kolektivismem na straně druhé. Jsou to ovšem aktivity, které zůstávají poněkud izolované od běžné návštěvnické zkušenosti, která až na pár performativních událostí zůstává uvězněna v tradičním pasivním procházení expozicemi. Zda se iniciátorům projektu povedlo tuto banalitu bienálového turismu přece jen překročit, je problematická otázka, jejíž pozitivní vyznění vlastně dle zkušenosti z provozu světa umění nikdo ani nečekal. Na nedávno zveřejněném jednostránkovém konceptu spojenecké invaze do Normandie neboli operace Overlord na konci listu jeho autor generál Montgomery poznamenal jednu důležitou tezi: „Především jednoduchost!” Když si prohlédneme výše stručně vyčtený seznam možných témat, spojíme ho s počtem členů kurátorského týmu a širokým spektrem míst, událostí a kontextů, na něž vystavující umělci reagovali, nepřijde nám tato mamutí akce na měřítka umělecké scény o moc méně komplexní než ona operace Overlord. Další otázkou ale zůstává, nakolik se ji kurátorům podařilo ukočírovat jako Montgomerymu jeho invazi.

The Welcoming Gate
Zafos Xagoraris, Uvítací brána, 2017, foto: © documenta 14 / Jasper Kettner

Pokud na mne jako na návštěvníka německé části documenty něco brzy dolehlo, byla to nepřehlednost. Zvlášť pokud to srovnáme s minulou documentou 13 v roce 2012. I když obě přehlídky využily, jak se stalo v posledních desetiletích tradicí, specifičnosti řady míst Kasselu, kurátorce documenty 13 Carolyn Christov-Bakargiev se podařilo vytvořit několik výrazných těžišť, ve kterých byla expozice soustředěna – jako byl park Karlsaue a okolí Hauptbahnhof – a v nichž se uplatnila řada monumentálních realizací, kdežto současná documenta se roztříštila do řady menších událostí po celém městě. To by samo o sobě nebyla slabost, vždyť právě ono co nejcitlivější využití specifik celého města patří k nejúčinnějším kurátorským nástrojům posledních document, nicméně v tomto případě má návštěvník poté, co si projde změtí komornějších děl vystavených v klasických ústředních objektech (Fridericianum, documenta Halle, Neue Galerie, Palais Bellevue a řada dalších realizací v místních muzeích), především pocit ztracených souvislostí, kdy výběr tvorby řeckých umělců starších generací ve Friedericianu nenabízí příliš spojitostí s různorodým výběrem umístěným v documenta Halle, ani s řadou historických odkazů si pohrávající expozicí, která vznikla jako intervence do výstavních prostor Neue Galerie. Samozřejmě se zde nevyhneme zjednodušením. Na všech těchto místech se setkáme i s mnoha pracemi solitérů, známých, méně známých i “objevených” jmen světového umění, která nějakým způsobem zapadla kurátorům do jejich komplikované výběrové sítě. Ať jím je již v pražské Národní galerii představený El Hadji Sy, dnes velmi frekventovaný irácký umělec Hiwa K (nyní například probíhá jeho výstava v berlínském KW) nebo slavný filmový experimentátor Jonas Mekas. Pokud bychom přece jen hledali nějaké společné vodítko, jelikož s onou „řeckou stopou“ si návštěvník vždy nevystačí, mohli bychom ho nalézt v dnešním zájmu řady umělců i kurátorů o postkoloniální tematiku v širším smyslu jejího chápání. Do jejího rámce pak nespadá jen zájem o reinterpretaci pozice mimoevropských kulturních artefaktů či tvorby současných tvůrců z Afriky, Asie a Jižní Ameriky, ale i komplexnější chápání středu a periferie v současné kultuře.

Documenta 14, Jonas Mekas present together with Adam Szymczyk his movie: "Reminiszenzen aus Deutschland" (1971/1993, edited in 2012) and Reminiscences of a Journey to Lithuania (1972) in the BALI Cinema, Copyright: © documenta 14/Fred Dott
Jonas Mekas, Vzpomínky na Německo (1971/1993, editováno 2012) a Vzpomínky na cestu do Litvy (1972), foto: © documenta 14 / Fred Dott

Pakliže řada levicových myslitelů dnešní kapitalistický systém označuje jako neokolonialistický a právě příklad zadluženého Řecka se stal často zásadním argumentem o současné podobě uplatňování ekonomické moci v globálním měřítku jakožto novodobého kolonialismu, jeví se na documentě toto směřování jako více než logické. Samozřejmě zde vyvstává otázka, nakolik ho tak vnímá například řecká veřejnost, v rámci níž – a ostatně i slovy ikonického Janise Varufakise – se objevila ostrá kritika chápající německý „export“ documenty do Atén jako další příklad pokryteckého kulturního i ekonomického kolonialismu. Na druhou stranu si ale nešlo nevšimnout, jak přesun části letošní umělecké sezóny do jinak periferní oblasti, kterou je aténská umělecká scéna, stejně jako řada doprovodných akcí probíhajících již v předešlých letech, vyvolala nejen zájem řady zahraničních umělců a kurátorů o tamní dění, ale podnítila i oživení řady dalších místních uměleckých aktivit.

Pokud aténská půlka documenty v tomto ohledu působila velice mladým a svěžím dojmem, v Kasselu, kde provinční prostředí menšího města neposkytuje mimo samotné documenty mnoho dalšího kulturního dění, vystoupil do popředí jeden z výrazných rysů kurátorského výběru umělců: je jím jejich věk. Ve srovnání s posledním Berlínským bienále, jež se zapsalo jako manifestační vystoupení nové umělecké generace spojené s novou estetikou a okruhem problémů, představuje letošní documenta v naprosté většině případů umělce střední a starší generace. V rámci kontextu současného umění toto pozastavení či pohled zpět ovšem má svou logiku. Postminimalistické a materiálové tendence 60., 70. a 80. let, stejně jako tehdejší angažovaná tvorba, jsou v mnohém pro současné tvůrce vstupující na pole materiality, rukodělnosti, lidského těla a jeho politického postavení v sociálních strukturách důležitou inspirací. Výrazně se zde projevuje i snaha o nový pohled na tvorbu starší generace zásadních ženských osobností, v jejichž díle se tyto momenty vyskytují. Obdobné pozice jsou kurátory zjevně vyhledávány i v rámci regionálních příběhů tehdejšího umění, jak to lze sledovat na přehlídce řeckých umělců ve Fridericianu.

Daniel Knorr
Daniel Knorr, Expirační hnutí, 2017, © documenta 14 a Daniel Knorr / VG Bild-Kunst / foto: Bernd Borchard

Prvními a nejvýraznějšími prvky kasselské documenty, které na rozdíl od těch ostatních přímo vstupují i do kontextu veřejného prostoru města a jeho obyvatel, je několik monumentálních realizací, které vlastně v něčem chápou ony plochy náměstí jako klasické řecké agory s jejich významnou rolí v demokratickém životě obce. Možná, že je poněkud škoda, že tomu tak je především v podobě oněch monumentů a ne aktivnější sociální práce.

Symbolem letošní documenty se stala tamní největší realizace stojící ve středu všeho dění. Je jím Parthenon knih argentinské umělkyně Marty Minujín. Toto dílo tvoří konstrukce z trubkového lešení, jež je ověšena tisíci knihami sebranými na základě toho, že byly někdy dříve zakázané. Tento památník svobodě slova je vlastně rekonstrukcí původní realizace, která vznikla v dramatickém dění kolem pádu argentinského diktátorského režimu roku 1983 v Buenos Aires. Její přenesení do Kasselu jistě poněkud otupilo původní silné revoluční gesto, když spolu s větší obecnou platností přineslo i jistý pocit banality. Přesto – zvlášť v sousedství klasicistní antikizující fasády vedlejšího Fridericiana – nabízí jeden z nejsilnějších dojmů celé documenty. Právě na věži observatoře Fridericiana je umístěna druhá výrazná práce. Instalace rumunského umělce Daniela Knorra je naopak imateriální a spočívá v pravidelně z vrcholku věže vycházejícím kouři. Ten může asociovat řadu významů, počínaje válečnou zkázou Kasselu, podobenstvím průmyslového dědictví města či obecnou symbolikou neustálého zániku a nového začátku. Třetím z viditelných gest je obelisk umístěný uprostřed Königsplatzu, barokního kruhového náměstí ve středu města, jehož moderní zástavba se stále drží původního tvaru. Americký umělec nigerijského původu Olu Oguibe zde nechal vztyčit šestnáctimetrový betonový monument opatřený čtyřjazyčným nápisem (německy, řecky, turecky a arabsky). Jedná se o citát z 25. kapitoly Matoušova evangelia „byl jsem cizincem, ale přijali jste mě“. Tato parafráze je zjevným odkazem na uprchlickou krizi, tichou výčitkou antiuprchlickému pokrytectví ohánějícího se tradičními hodnotami i poděkováním těm, kteří je ctí. I když je tento obelisk sám o sobě banální a rustikální a bez výtvarných posunů, síla, s níž uchopil umělec kulturní podstatu monumentu, aby se jím srozumitelně vyjádřil, budí sympatie.

Olu Oguibe (b. 1964, Aba, Nigeria) Das Fremdlinge und Flüchtlinge Monument (Monument for strangers and refugees, 2017) Concrete 3 × 3 × 16.3 m Königsplatz
Olu Oguibe, Památník cizincům a migrantům, 2017, foto: Michael Nast

Zatímco v galerijních budovách ve středu Kasselu tedy může často návštěvník až usínat nad nevýrazností a komplikovaností kurátorské práce, před čímž jej nezachrání ani řada výrazných uměleckých osobností, těchto několik veřejných zásahů alespoň do určité míry zachraňuje čtrnácté documentě její tvář. Druhou silnější částí této umělecké přehlídky jsou pak expozice umístěné na méně konvenčních místech podzemního nástupiště bývalého Hlavního nádraží, bývalé Hlavní pošty (Neue Neue Galerie), skleněných pavilónů Hansa-Hausu či v průmyslové Gottschalk Halle. O tomto dalším rozměru documenty bude ale pokračování tohoto textu…


documenta 14 / kurátorský tým: Adam Szymczyk (umělecký ředitel), Pierre Bal-Blanc, Hendrik Folkerts, Candice Hopkins, Hila Peleg, Dieter Roelstraete, Monika Szewczyk, Bonaventure Soh Bejeng Ndikung / Kassel / 10. 6. – 17. 9. 2017

Komentáře

  1. Při Vašem popisu města Kassel jste se asi inspiroval průběhem Vašeho vlastního života. Samá nuda.
    Kassel je město ve kterém jsem vyrostl
    a je určitě vše ostatní ale ne nudné. Nejméně každých pět let nabízí sylný důvod toto město navštívit. Co prosím dělá třeba Praha? Mimo neustále nových uzavýrek, jen to co bylo v historii postaveno. Jednou viděno stačí. Pak tam je neustálá snaha o nějaké předpisy a zákazy. Pravda je že ty uzávěrky jsou každých pět let nutné. Při tak býdne ale za to předražené kvalitě odvedené práce. To je pak opravdu vzrušení které jstev Kasselu nenašel.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *