Umění a kurátorství s pomocí Boží

Kde končí osobní vzpomínka a začíná odborné pojednání? Jak funguje současné umění v duchovním prostředí kostela – dochází k jejich vzájemnému obohacení, nebo jsou zde umělecká díla instrumentalizována jako součást náboženského ritu? Těmto i dalším otázkám se v souvislosti s nedávno vydanou publikací Norberta Schmidta Přímluva za současnost. Umění v sakrálním prostoru, shrnující v první řadě dosavadní umělecké intervence v interiéru kostela Nejsvětějšího Salvátora v Praze, věnuje Martin Vaněk.

Václav Cigler, Studánky, kostel Nejsvětějšího Salvátora, Praha, 2009

Umění a kurátorství s pomocí Boží

O nové knize Norberta Schmidta Přímluva za současnost. Umění v sakrálním prostoru

Kurátorská činnost Norberta Schmidta v akademické farnosti při kostele Nejsvětějšího Salvátora v Praze je příkladnou a v České republice zatím jedinou vážně míněnou ukázkou toho, jakým způsobem může komunikovat současnost s minulostí prostřednictvím umění v sakrálním prostoru. Církev nebývá již celá staletí živnou půdou ani iniciátorkou vzniku nových děl. Kvalitní umění dle aktuálních měřítek daných uměleckou kritikou a západním uměleckým trhem v kostelech již často nenacházíme. O velké většině církevního umění Norbert Schmidt sám ve své knize Přímluva za současnost. Umění v sakrálním prostoru hovoří jako o „ghettoidní výtvarničině“ (s. 43), vůči níž se chce vymezovat. Z pochopitelných, především ideologických důvodů se světy současného umění a církve většinou míjí a k interakci dochází velice zřídka. Salvátorský tým, k němuž někdy patří také Klára Jirsová, Martin Staněk, Pavla Pečinková, Hana Rysová a Petr Neubert, si zvolil nelehký úkol překročit hranice katolického diskurzu, zmíněnou interakci podnítit a poskytnout jí dostatečný prostor k rozvíjení. Schmidtova kniha si klade za cíl na základě vlastní zkušenosti zhodnotit, co se u Salvátora doposud se současným uměním ve vztahu k baroknímu prostoru událo.

„Teoretičtější“ kniha

Norbert Schmidt, profesí architekt a vedoucí Centra teologie a umění při Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy, zprvu popisuje kontext farnosti, jejímž duchovním správcem je Tomáš Halík a jež je díky tomu přístupná dialogu různých světů, vyznání a kultur. Následuje kapitola věnovaná dějinám kostela, na jehož místě stál již ve středověku kostel dominikánů. Patrně nejvýznamnější období bylo to, kdy byla barokní Luragova a Carattiova stavba centrálním jezuitským chrámem českých zemí. V oddíle nazvaném Hledání a vyjasňování autor dále rozebírá základní teze jednotlivých teologů, filozofů, architektů a leckdy i kurátorů, Marie-Alaina Couturiera, Romana Guardiniho, Rudolfa Schwarze, Otto Mauera, Friedhelma Mennekese nebo týmu Muzea umění kolínské arcidiecéze, Kolumby, v čele se Stefanem Krausem. Všechna uvedená jména a s nimi spjatá místa slouží jako pilíře kurátorské a umělecké činnosti Norberta Schmidta, k nimž se odkazuje a jimiž argumentuje. Uvedené osobnosti spojuje odvaha dělat věci jinak, než je to běžné v rámci katolické církve, vybočit ze zavedeného způsobu uvažování o umění v sakrálním prostoru, a s tím spojený kritický osten vůči klerikálům hájícím konzervativní hodnoty. Pro intervence u Nejsvětějšího Salvátora pak jsou podstatné vzory z Kolína nad Rýnem. V tomto ideovém světě vytyčeném zmíněnými příklady se Norbert Schmidt bravurně vyzná, je to prostor jemu blízký. Zároveň však tímto odhalením karet přiznává, co všechno jeho inspiračním zdrojem není. Jde ve velké většině o recentní odborné publikace a osobnosti západní teorie a dějin umění, jako je Hans Belting, David Freedberg, Georges Didi-Huberman, Walter Benjamin nebo Brian O´Doherty. Co se týče realizací v architektuře a „současného“ umění pro katolickou církev, chybí také těch několik málo českých příkladů, jako je Koblasova a Medkova úprava presbytáře kostela sv. Petra a Pavla v Jedovnicích nebo stavba Kolkova kostela sv. Josefa v Senetářově. Právě takové příklady a jejich geneze bych v knize, jako je ta Schmidtova, očekával.

Pohled do instalace výstavy Betléma a kresby Václava Sokola, kostel Nejsvětějšího Salvátora, Praha, 2009

V momentě, kdy se Schmidt pouští do reflexe problematiky muzea umění, proměny statusu uměleckého díla v galerii a v kostele nebo když operuje termínem white cube, odhalují se fatální nedostatky. Schmidtovi zkrátka uniká západní teoretický diskurz, jenž se zabývá stejnou tematikou, avšak z jiných než nábožensko-teologických perspektiv. Pouze povrchním citováním a parafrázemi titulu knihy Mileny Bartlové Skutečná přítomnost se tento deficit bohužel nedá zalepit. Ačkoliv Norbert Schmidt v rozhovorech charakterizuje svou knihu spíše jako zprávu o osobní zkušenosti, v níž pouze dvě první kapitoly jsou „teoretičtější“, její celková struktura tomuto záměru neodpovídá. Schmidt nezvládl zvolený žánr zkrátka proto, že si jej ani dopředu přesně nevymezil, stejně jako si nevymezil ani pojetí „současnosti“, za niž se v samotném titulu své knihy přimlouvá.

Kurátorský katechismus

Závěrem zmíněných dvou „teoretičtějších“ kapitol Norbert Schmidt sestavuje svou kurátorskou katechezi čítající sedm bodů. Podobný souhrn pravidel se nachází i v knize Friedhelma Mennekese Nadšení a pochybnost (konkrétně v kapitole Nové umění ve starém kostele). Mennekesovou sumou se autor knihy prokazatelně řídí, aniž by to přiznával. Například všude tam, kde cituje výrok Georga Baselitze o tom, že staré obrazy lidé nevidí. Na samotném souhrnu sedmi Schmidtových kurátorských pravidel by nebylo nic zlého, kdyby ovšem nezůstával v dalších kapitolách bez vysvětlení nebo kdyby pravidla nebyla vyvrácena vlastní popsanou praxí. První pravidlo, prvořadá důležitost kvality, se zdá být v praxi upozaděno realizacemi výstav Václava Sokola nebo Matěje Formana. Sporným a nevysvětleným pojmem pak také zůstává především tzv. „silné“ kurátorství. Teze, že to je „sebevědomá zodpovědnost, kterou za svěřený starý kostel nese vedení farnosti a delegovaně právě kurátoři“, nestačí. Bod šestý, tedy „nutnost a oboustranná prospěšnost veřejných prezentací a kritických debat s pravidelnými i nepravidelnými návštěvníky kostela“, se jeví v kontextu výměny názorů s kurátorem Schmidtovy výstavy Überraum v Galerii Na shledanou, Janem Freibergem, jako prázdná fráze (viz níže).

Patrik Hábl, Postní obrazy, kostel Nejsvětějšího Salvátora, Praha, 2013

Umělecké dílo jako kázání a instrument katolického ritu, model konvergence

Po zmíněných dvou kapitolách následuje přehled realizací u Nejsvětějšího Salvátora, ale i mimo něj (Slaný, Kutná Hora, Číhošť, Volyně). Sérii intervencí zahájil v roce 2009 Václav Cigler se svými Studánkami, z nichž jedna v kostele nadále slouží jako křtitelnice. Následovala Prostrace Adrieny Šimotové (2010), kresebný objekt ležící v chóru před hlavním oltářem, nebo Vzpomínka na františkána Bonaventuru Z. Boušeho, socha doyena českého moderního umění Stanislava Kolíbala (2011), jež jako první ze zmíněných realizací vznikla speciálně pro „Salvátora“. Zmíněné intervence přilákaly zájem nejen věřících, kteří do kostela směřují za kázáním, ale začaly být respektovány i mimo církevní komunitu jako něco nového, v českém uměleckém prostředí neokoukaného. Z intervencí se postupně stala očekávaná událost. V roce 2012 proběhly dva významné vstupy do kostela – Norbert Schmidt vytvořil v době Velikonoc Velké postní plátno (2012), v němž navázal na středověkou tradici zakrývání oltářů a kněžiště za účelem vizuálního půstu, jenž měl provázet půst ducha i těla, a na podzim pak byl v kopuli kostela instalován v rámci jihokorejského projektu WOO:RI monumentální objekt složený z nafukovacích balónků Choi Jeonghwy s názvem Beautiful! Beautiful Life (2012). Nevídaná prostorová velkorysost obou zmíněných objektů pak ušlapala cestičku dalším výrazným vstupům Patrika Hábla (Postní obrazy, 2013), jenž nahradil všechny oltářní obrazy svými abstraktními malbami, nebo Christiana Helwinga (Free Visit, 2016), jehož červená monumentální stuha výrazně přetvářela vyznění celého chrámu. Zmíněné intervence byly doklady různých přístupů nejen k samotnému umění, ale také k otázkám víry a křesťanství. Na mou otázku po charakteru umění v kostele a vztahu katolického prostředí k umělci bez vyznání Norbert Schmidt v roce 2013 odpověděl: „Současné umění ztratilo ve své většině jasně čitelnou narativitu a ilustrativnost. Umění už nefunguje jako katechismus pro věřící, spíše se stává podnětem k jinému náhledu, aktivuje prostor, nově nasvěcuje starý obsah, zasuté významy. Nastavuje zrcadlo i nám návštěvníkům, klade otázky. Přirovnávám to třeba ke kázání, které také není souhrnem všech možných výkladů jednoho biblického místa, ale vyhrocená, mnohdy provokující úvaha, jež má vést k hlubšímu zamyšlení“ [1]. V samotném závěru knihy Přímluva za současnost pak Schmidt vznáší otázku: „Jak se tedy dívat na cizího hosta, kterým nové umělecké dílo ve starém kostele bezpochyby je?“ Vedle pohledu Otto Mauera, že současné umění a jeho tvůrci jsou v podstatě následovníky „křesťanského umění“, Schmidt nabízí model tzv. konvergujících zájmů podle Guido Schlimbacha, jenž působí jako kurátor ve Stanici umění sv. Petra. Zmíněný model spočívá ve vzájemné spolupráci dvou stran, která přináší oběma užitek, aniž by se však shodly na základních stanoviscích.

Norbert Schmidt, Velké postní plátno, kostel Nejsvětějšího Salvátora, Praha, 2012

Jak dokazuje Schmidtova argumentace, právě tento model konvergujících zájmů zvolil on sám v případě intervencí u Nejsvětějšího Salvátora. Umění, které primárně nevzniká z duchovního podnětu nebo z důvodů hledání křesťansky laděné spirituality, je ve chvíli, kdy je zasazeno do prostředí katolického kostela, čteno právě naopak, jak ukazuje příklad díla jihokorejského umělce Choi Jeonghwy: „Nekomplikovaná radostná instalace tak možná vystihla i jeden zapomínaný aspekt eucharistické slavnosti. Nejde při ní totiž jen o připomínku Kristovy mučednické smrti, ale také o radostnou oslavu vykoupení“ (s. 168). Dílo tak vlastně bylo instrumentalizováno pro potřeby katolického ritu: „V kostele umělecké dílo vstupuje do náboženského kontextu. Nemizí jeho estetická funkce, ale je vystaveno 'riziku', že bude interpretováno také z pohledu velkého a bohatého křesťanského příběhu“ (s. 238). Zdá se, že v těchto případech Schmidt neměl na srdci slova svého učitele, Friedhelma Mennekese, jenž ve svých pravidlech praví: „Umění a víra by se navzájem měly zpochybňovat, lépe robustně než upejpavě“ [2].

Kauza: Überraum

Jedním z úskalí knihy Přímluva za současnost se ukazuje být pozice autora, jenž píše o svých vlastních realizacích, potažmo sám o sobě. Jeho snaha ukázat se v nejlepším světle je mnohdy zavádějící a neupřímná vůči čtenáři. Jednotlivé intervence, o jejichž kvalitě a kvalitní přípravě ze strany kurátora nepochybuji, vyvolávají mnoho otázek týkajících se například dichotomie kostel–galerie. Ukazuje se však, že v případě, kdy vyvolaly otevřenou diskuzi, autor se o ní nezmiňuje, ačkoliv by mu mohla vytvořit potřebný odrazový můstek pro důkladnější argumentaci jeho vlastních pozic. Právě k takové výměně názorů došlo v případě výstavy Norberta Schmidta v Galerii Na shledanou v jihočeské Volyni, jejímž kurátorem byl Jan Freiberg (2014–2015). Schmidt do prostoru smuteční síně vstoupil svou jednoduchou černobílou vestavěnou architekturou čítající celkem tři sádrokartonové stěny, jejímž účelem bylo především upozornit na vyprázdněnost nejen prostoru, ale i samotné stavby. Diskuze, která proběhla na stránkách Novin Galerie Na shledanou č. 3 a následně na Facebooku galerie a osobním profilu Norberta Schmidta, je nyní z části veřejně nedostupná. Jan Freiberg jako kurátor výstavy tehdy poodstoupil ze své role a svou aktivní účast na projektu tím také v podstatě ukončil. Jeho text s názvem Misie má od počátku kritický osten, avšak lze jej číst jako seriózní kurátorské vzepření se něčemu, co by se dalo s mírou nadsázky označit za střet ideologií. Freiberg hned v úvodu svého článku píše: „Norbert Schmidt se stal téměř institucí. Jiní umělci tvoří 'jen' umění, zatímco on uskutečňuje kulturní politiku. […] Schmidtovým cílem je znovuobnovit důvěru mezi současným uměním a křesťanstvím.“ Poté, co Freiberg zmiňuje několik inspiračních zdrojů tvorby a kurátorské práce Norberta Schmidta, dospívá k názoru, že: „Zatímco předchozí rezidenti v Na shledanou respektovali institucionální rámec galerie, Norbert Schmidt jej přesáhl. Umění podle teologických principů není autonomní, […] ale podřizuje se náboženské logice. Taková hierarchie je pro umělecký individualismus posledních sta let neznámá. Autor tím ukazuje omezenost galerijní instituce ve vztahu k nadpozemskému“ [3]. Následně Freiberg polemizuje s pojetím prázdnoty v prostoru instalace výstavy Überraum a porovnává jej s prázdnotou Schmidtova Velkého postního plátna. Vznáší zásadní otázku, zda: „Je opravdu Überraum tak prázdný, jak to vypadá? Nebo je to inovovaný typ středověkého postního plátna, na které je třeba předložit ty správné obrazy?“ Schmidt odpověděl osobně laděným dopisem, který zveřejnil na facebookových stránkách, a dále se na ně odkazoval i na stránkách Centra teologie a umění: „Nemám potřebu Tvůj text nijak vyvracet, protože podle mě neobsahuje žádné věcné argumenty […]. Je vystavěn na Tvých (?) domněnkách, které zaměňuješ za realitu […].“

Norbert Schmidt, Überraum, Galerie Na shledanou, Volyně, 2014

Freiberg poukázal na podstatné momenty kurátorské činnosti, kterými jsou vědomí institucionálního rámce (galerie, církve) a jeho překročení, umělecký individualismus nebo závislost a zdánlivá neutralita instituce galerie ve vztahu k nadpozemskému. Na jedné straně stojí Jan Freiberg jako antiklerikální kurátor a Norbert Schmidt, „jezovita z Jiráskova Temna“, jak sám sebe ve své reakci označil. Obě dvě kurátorské pozice mohly vhodně posloužit k daleko promyšlenější argumentaci, navíc s odstupem již několika let. Té se však bohužel ve Schmidtově knize nedočkáme.

Průvodce místy „pozitivní deviace“ v katolickém prostředí

Jakým způsobem tedy číst Schmidtovu Přímluvu za současnost a co nového do našeho prostředí tato kniha přináší? Bez pochyby jde o výmluvný a cenný doklad jednoho kurátorského přístupu. Jak píše Schmidt na začátku, má to být osobní svědectví a nikoliv teoretický spis. Jako takový podává skutečně vyčerpávající přehled kurátorských a uměleckých aktivit v kostele u Karlova mostu, z nichž většinu, až na zmíněné výjimky, lze charakterizovat jako výjimečná umělecká díla. Kniha je navíc doplněna cenným soupisem všech doprovodných akcí, které se během zmíněných let 2009–2016 uskutečnily, a je možné ji tudíž chápat i jako kroniku uměleckých intervencí. Pozadu nezůstává ani obrazová složka knihy, o niž se postaral Petr Neubert. V tomto smyslu se jedná o reprezentativní počin. Co se však týče metodologických otázek, kniha značně pokulhává v případech, kdy se dostává do zorného pole problematika, související vedle teologického i s uměleckohistorickým kontextem a jíž se dotýkají mnohé recentní publikace z oboru dějin umění, které si Schmidt jednoduše kvůli absenci interdisciplinárního přístupu nedohledal. V případě mnoha otázek, na něž se snaží zmíněné knihy odpovědět, se tak Norbert Schmidt pohybuje na úrovni intuitivního pochopení. Pokud by se mu podařilo žánrově udržet knihu pouze na úrovni proklamovaného svědectví o individuální cestě, nebylo by na tom nic špatného. V případě, kdy však dílo vykazuje všechny formální znaky odborné publikace, jedná se o zarážející nedostatek.

Kniha také může být průvodcem těm, kteří v katolickém prostředí hledají místa „pozitivní deviace“, tedy takové prostředí, kde se snoubí to nejlepší z myšlení katolických teologů s otevřeným přístupem ke společnosti. Mezi taková místa patří téměř všechny instituce nebo farnosti, které popisuje Schmidt v úvodních kapitolách. Nakonec tedy kniha i přes uvedené výtky přináší do českého kontextu způsob uvažování o umění v jiných, sice nábožensky podmíněných, přesto velmi inspirativních souřadnicích.


Norbert Schmidt / Přímluva za současnost. Umění v sakrálním prostoru / Praha / 2017


[1] Norbert Schmidt, Nechci ustrnout v muzeálním tichu, rozhovor vedl Martin Vaněk, Bulletin Moravské galerie, č. 69, Brno 2013, s. 78.

[2] Friedhelm Mennekes, Nadšení a pochybnost, Praha 2012, s. 13.

[3] Noviny Galerie Na shledanou, č. 3, s. 29.


Foto: Petr Neubert

Martin Vaněk | Narozen 1982, je historik umění, kurátor a výtvarný kritik. Vystudoval dějiny umění a český jazyk a literaturu na FF MU v Brně. Od roku 2017 je doktorandem Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze. Pracoval jako kurátor v Muzeu Jindřichohradecka, Alšově jihočeské galerii a také v metodickém centru při Moravské galerii. Je spoluautorem stálé expozice AJG s názvem Meziprůzkumy. Sbírka AJG 1300–2016 (2017, 2018, 2019, 2020). Působí jako externí kurátor AJG, externí kurátor Muzea fotografie a moderních obrazových médií v Jindřichově Hradci. Je členem iniciativy Je to i tvoje město.