34krát víc dobrých mužů

Ve Zlíně dnes začíná 8. ročník Nového zlínského salonu, od roku 1996 koncipovaného jako trienále současného českého (a od roku 2005 také slovenského) umění. Na rozdíl od předchozích sedmi ročníků je ten letošní zaměřen na konkrétní téma, a to "Jak vypadá současný obraz?". Sláva Sobotovičová se ve svém krátkém komentáři pozastavuje nad tím, že poměr zastoupných mužů a žen je v případě tohoto ročníku extrémně nevyvážený.

34krát víc dobrých mužů

Zastoupení žen a mužů na Novém zlínském salonu 2017 je v poměru 1: 34.

Mezi 35 vystavujícími na letošním Novém zlínském salonu je jediná žena. Je dobré říct, že tento nepoměr zřejmě nebyl způsoben žádným úkladným spiknutím. Krajská galerie výtvarného umění (KGVU) letos změnila koncepci výstavy a strategii nominací. Odklonila se od pojetí salonu jako přehlídky a vyzvala několik kurátorů, kteří sami rozhodují o podobě své části výstavy. Jmenování vystavujících už není podmíněno konsensem nominátorů, umělce pro svoje jednotlivé výstavy si vybírají sami kurátoři. Proti takovému modelu v zásadě nic nenamítám. Chápu, že rozdělením do částí vzniká nepoměr snáz, součtem jednotlivých malých zkreslení se ale celkový obraz stává krajně nedůvěryhodným.

Není na mně, abych se vyjadřovala k tomu, jestli má KGVU mechanismus nominací přehodnotit. Jako veřejná instituce je ale politickou instancí, a tímto vysílá společnosti signál, za jehož vyznění odpovídá (i pokud to vlastně "tak nikdo nemyslel"). A signál vyznívá v lepším případě neodpovědně, v horším urážlivě. Z tohoto pohledu je jeho geneze vedlejší.

To, že se nikdo, kdo do koncepce salonu mluvil, nepozastavil nad tím, jak nepřesná je zpráva, která z něj vyplývá, svědčí o tom, že jsme zvyklí ženy a další skupiny nevidět.

Nevolám po kvótách. Prvním kritériem má být kvalita. Je ale opravdu na současné scéně 34krát víc dobrých mužských umělců, anebo prostě špatně vidíme? Nevolám ani po tom, aby salon měl povahu přehlídky. Nepochybuji o tom, že mužští umělci jsou na tematických výstavách zastoupeni oprávněně, to ale neznamená, že bychom nenašli stejně oprávněné nominace žen nebo zástupců jiných skupin. Argument, že výstava je např. "tematická" nebo "se nesnaží být objektivní" už dávno neobstojí: často vidíme muže na úkor jiných skupin ne proto, že ostatní nemají co říct, ale proto, že jsme nehledali pozorně a nezávisle.

To, že něco nevidíme, neznamená, že to neexistuje – často spíš nemáme radary na některá spektra.


Nový zlínský salon 2017 / vystavující umělci: Ondřej Basjuk, Jan Merta, Jiří Petrbok, Zbyněk Sedlecký, Adam Štech, Jakub Tomáš, Lubomír Typlt, Vladimír Véla, František Demeter, Juraj Gábor, Jaromír Novotný, Daniel Balabán, Milan Houser, Jakub Roztočil, Michaela Thelenová, Petr Veselý, Roman Bicek, Rastislav Podoba, Rastislav Sedláček, Martin Špirec, Jiří Černický, Patrik Hábl, Petr Písařík, Jakub Špaňhel, Karel Štědrý, Ondřej Buddeus, Martin Kohout, Jaromír Novotný, Jiří Valoch, Tomáš Vaněk, Martin Čada, Petr Horák, Jiří Kuděla, Vojtěch Skácel, Dušan Tománek / kurátoři: Petr Vaňous, Ján Kralovič, Terezie Petišková, Beata Jablonská, Zdeněk Freisleben, Marek Pokorný, Ivan Bergmann, Václav Mílek / Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně / Zlín / 12. 5. – 10. 9. 2017

Foto: Wikimedia Commons, Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně

Sláva Sobotovičová | Narozena 1973, je vizuální umělkyně. Pochází ze Slovenska, ale již delší dobu žije v Praze. Po studiích na VŠVU v Bratislavě a AVU v Praze se začala věnovat téměř výhradně médiu videa. Od roku 2007 pracuje pro videoarchiv Vědecko-výzkumného pracoviště AVU, kde buduje sbírku českého videoartu.