Artalk.cz

Změnit umění, změnit instituce, změnit svět

Hostujícím pedagogem v Šalounu na Akademii výtvarných umění v Praze je v tomto semestru britský umělec John Hill. V rámci svých, nejčastěji kolektivních uměleckých projektů se Hill dlouhodobě zabývá vytvářením platforem či komunit a zkoumáním institucionálních struktur. Tématem rozhovoru, který s umělcem vedla Klára Peloušková, bylo nejen jeho působení na AVU, ale především jeho přístup k uměleckým institucím a publiku. Došlo na jeho „organizátorské“ experimenty v podobě online televizního vysílání či polofiktivní umělecké školy, jež spolupořádal s uměleckým kolektivem LuckyPDF, později se však konverzace stočila k obecnějším otázkám umění a politiky. V rozhovoru se tak mimo jiné dozvíte, co si John Hill myslí o výstavě Aj Wej-Weje v Národní galerii, kde jsou podle něj kořeny Brexitu a jakým způsobem mohou umělci přispět k politické a společenské změně.

John Hill. Photo Hana Janeckova
John Hill, foto: Hana Janečková

Změnit umění, změnit instituce, změnit svět

Co vás přimělo k tomu, abyste přijal pozvání Akademie výtvarných umění a na jeden semestr se stal hostujícím pedagogem v Šalounu? Co pro vás bylo na této příležitosti zajímavé?

V roce 2015 realizoval umělecký kolektiv LuckyPDF, s nímž jsem tehdy v Londýně pracoval, umělecký projekt s názvem How to Leave London. Byl určen pro výstavu v Hayward Gallery, která byla o londýnských umělcích [1]

[1] Výstava 
. Strávili jsme několik měsíců cestováním po Evropě a ptali jsme se lidí, jaké to je být umělcem v tom kterém místě. Už nějakou dobu jsem si tedy přál se přestěhovat. Praha má ideální velikost – je dostatečně velká, aby byla zajímavá, a zároveň dostatečně malá, aby měl člověk pocit, že to, co dělá, může mít na město nějaký vliv. Co se týče Šalounu, je to skvělá příležitost pracovat čtyři měsíce s malou skupinou studentů – to je opravdu luxus. Moje práce byla vždycky založená na spolupráci – s konkrétními lidmi v konkrétních situacích a kontextech – a možnost věnovat soustředěný čas objevování, testování a experimentování s několika málo studenty z různých zemí a uměleckých škol je opravdu vzrušující. Šaloun je alternativa ke standardnímu uměleckému vzdělávacímu systému a to je velmi cenné.

LuckyPDF často kolem svých projektů vytvářelo malé komunity. A v návaznosti na mou práci, která se dříve mnohdy odehrávala online, mě velice začala zajímat idea soukromí. Šalounova vila je velmi zajímavá soukromá stavba: má nádherné světlo, ale nemůžete vidět dovnitř ani ven. Je to velmi uzavřené, nerušené místo, které však zároveň vzniklo proto, aby v něm bylo vytvořeno umělecké dílo do veřejného prostoru – pomník Jana Husa. Se studenty máme spoustu času na to, abychom něco intenzivně, v soukromí vytvářeli, abychom pracovali jeden pro druhého a komunikovali jen spolu navzájem, což pak budeme moci rozvinout v něco veřejně dostupného, distribuovaného online, ve veřejném prostoru, prostřednictvím výstavy nebo časopisů.

Zaměřujete se v rámci vašeho projektu se studenty na nějaké konkrétní téma?

Kurz jsem nazval How to Build a Platform. V poslední době se odehrálo mnoho diskusí o platformách ve smyslu kultury, ale i ekonomie či dokonce vlády. Momentálně se snažíme přemýšlet o tom, co může „platforma“ v těchto kontextech představovat jako fyzické místo, kde se věci mohou dít, ale také jako systém, který nám umožňuje sdílet myšlenky – mezi námi navzájem i s dalšími lidmi.

Jak chápete svoje vlastní postavení v ateliéru a jak pracujete s hierarchiemi, které pozice učitele v tomto kontextu implikuje?

Jsem tu mimo jiné rozhodně i proto, abych se sám něco naučil, a věřím, že nejlepší způsob, jak se něco naučit, je něco dělat. Myslím, že je důležité nechat studenty dělat určité věci i tehdy, když mám pocit, že už je dělal někdo jiný, třeba i já sám. Je důležité mít přímou zkušenost, na níž budeme moci společně stavět a rozhodnout se, co dál. Snažím se tuto hierarchii co nejvíce potlačit, na druhou stranu mají ale studenti vůči mně nějaká očekávání a já zase vůči nim zodpovědnost. Samozřejmě tedy z mé strany dochází k určitému „řízení“, aby se vůbec něco dělo, hlavně se ale pokouším studenty seznamovat s různými způsoby práce a myšlení. Mám konkrétní představu o tom, o čem by náš projekt měl být, může to ale fungovat jedině tehdy, když dojde ke skutečnému vstupu ze strany studentů.

Mirrorcity at Hayward Gallery, London.  Photo by Linda Nylind. 11/10/2014.
Výstava Mirrorcity v Hayward Gallery v Londýně, 2014, foto: Linda Nylind

Je podle vás velký rozdíl mezi uměleckými vzdělávacími systémy v České republice a ve Velké Británii?

Hlavním rozdílem je délka studia. V určitých ohledech je skutečný luxus moci šest let studovat zadarmo, na druhé straně ale v pracích britských studentů někdy cítím více naléhavosti – věci tam probíhají mnohem rychleji. Typ projektu, na němž pracujeme zde, by se v Británii musel vejít do velmi krátkého časového období, přičemž by studenti navíc museli plnit všechny své ostatní povinnosti. Tady je dost času na to, abychom věci zkoušeli, dělali chyby a měnili svá rozhodnutí. Šest let je ale tak dlouhá doba, že se člověk ve svém vlastním vzdělávání může ztratit. Zároveň jsou tu studenti, kteří už jsou velmi zaneprázdnění jako umělci, dospěli do bodu, kdy vědí, co chtějí dělat, a svoji práci taky běžně prezentují. Je to skvělé, někdy mám ale pocit, že tu vzdělávací strukturu už nepotřebují.

Ve své práci – i v rámci kolektivu LuckyPDF – často uvažujete nad tím, co je to instituce a co může dělat. A pokud tomu správně rozumím, je to i součást projektu, na němž pracujete v Šalounu. Mohl byste shrnout, jak v poslední době o institucích a prezentaci vlastní práce uvažujete a jak přistupujete k divákovi?

S LuckyPDF jsme se skoro vždycky pokusili využít výstavní prostor jako prostor produkční. Vystavovali jsme proces vzniku díla, ať už šlo o natáčení filmu či televizního pořadu, nebo cyklus přednášek. Nikdy nás moc nezajímal finální produkt – když vás instituce požádá, abyste se podíleli na jejich programu a poskytli jim nějakou vaši práci, většinou existuje i možnost udělat něco jiného. Nejsem „odpůrcem“ institucí, ale myslím si, že je vždycky třeba se ptát, co vám ta která instituce může nabídnout. Umělci a instituce většinou předpokládají, že úkolem instituce je poskytnout publikum. Myslím si ale, že to už neplatí. Typ publika nebo účasti, který hledám a který jako umělec skutečně potřebujete, vzniká mnohem spíše neformálně, ale zároveň jinými způsoby, například na internetu. Nezajímá mě druh publika, který instituce nabízí, spíš je důležité, jak vám může pomoci dosáhnout něčeho, co byste sami nedokázali. Instituce mají k dispozici skvělé zdroje a schopnosti, lidi a peníze, které mohou být využity nejen k tomu, aby bylo dílo vystaveno, ale aby vůbec vzniklo.

V Šalounu jsme hodně mluvili o publiku – jestli a kdy je publikum důležité a v jakém okamžiku je něco připraveno k veřejné prezentaci. Myslím, že je vždycky možné do procesu vzniku díla zapojit i publikum. Tak, aby byli diváci svým způsobem i spoluautory, nejen účastníky. Divácký zážitek tak není pouze pasivní, zároveň ale nemusí být ani příjemný. Ve chvíli, kdy se nacházíte spíše uvnitř nějakého díla, místo abyste se na něj pouze dívala, musíte se částečně vzdát možnosti se rozhodovat – skoro se ani nemůžete rozhodnout, jestli se vám dílo líbí, nebo ne. Nemůžete ho jen tak odmítnout, protože jste do něj zapletená a jste za něj zodpovědná stejně jako všichni ostatní.

John Hill, Saloun Villa. Photo Jan Hladik
John Hill v Šalounově vile, foto: Jan Hladík

Vaše kolaborativní projekty se často odehrávají online – např. School of Global Art, internetová umělecká škola založená na sdílení zkušeností a vědění v rámci skupiny lidí. Co bylo záměrem tohoto projektu? 

Když jsem zjišťoval, jak být umělcem, bylo pro mě nejdůležitější pracovat s jinými umělci. School of Global Art byla prostředkem, jak propojit lidi z celého světa, kteří by mohli mít společné zájmy. Popsali jsme ji jako polofiktivní uměleckou školu: šlo o falešnou školu, která ovšem dělala skutečné věci. Byl to jeden z našich pokusů vybudovat nějakou platformu, v tomto případě především pro performativní přednášky. Nicméně jedna z věcí, které jsem si při jejím budování uvědomil, byla, že technologie naše problémy nevyřeší – a to jsme se pokusili ukázat. Můžete uspořádat Skype konferenci mezi Velkou Británií, Čínou a Austrálií, ve skutečnosti tím ale nic neumožníte ani neusnadníte. Potřebujete víc než jen živý video přenos, abyste mohli komunikovat a porozumět si. Spolu s LuckyPDF jsme tedy tyto technologie testovali a poukazovali na jejich limity. Musíte lidi poznat, abyste s nimi mohla pracovat.

School of Global Art byla založena v průběhu naší rezidence v Austrálii. Poslat umělce na druhý konec světa ale ve skutečnosti neznamená, že se stane nějaký zázrak. Ani když lidi na určitou krátkou dobu fyzicky shromáždíte, nevytvoříte komunitu. K tomu je potřeba spousta úsilí a energie. Myšlenka, že umění může být globální, nejen nerespektuje lokální kontext, ale nebere v potaz ani skutečnost, že umělci jsou lidé, kteří potřebují víc než jen možnost vystavit svou práci. Šaloun je skvělá příležitost, jak tento proces zrychlit, opravdu ale doufám, že věci, které jsme začali, neskončí se závěrem semestru a že budeme schopni navzájem navázat dlouhodobé vztahy a spolupracovat i nadále.

Zmínil jste utopický aspekt technologií. Ve vaší práci, např. v konceptu School of Global Art nebo v myšlence online televizních přenosů, je tento aspekt poměrně silný. Jde ale o utopie, které jsou ve skutečnost dost staré, objevovaly se v uměleckých projektech pracujících například s demokratizačním potenciálem televizního vysílání už v dobách, kdy se televize v domácnostech teprve začala zabydlovat. V jakém smyslu o těchto utopiích uvažujete dnes?

Pokud jde o televizní pořady, zajímá nás, jak se s vědomím, že je naše práce vystavena pohledu publika, mění způsob našeho jednání. Tyto show byly paradoxně určeny především publiku přítomnému v místnosti, kde se natáčelo, a samotným performerům. Ideálním divákem byl v tomto smyslu vlastně člověk, který držel kameru – do určité míry bylo nutné se na projektu podílet, abyste rozuměla, o co jde. Nesnažili jsme se prostřednictvím DIY televize vyřešit problém přístupu k médiím stejným způsobem, jako se o to pokoušely – a také v tom selhaly – kabelové televize nebo dokonce zastánci privatizace státních médií. Kolem roku 2010, když jsme s televizními přenosy začali, byla už otázka přístupu k mediálnímu obsahu díky internetu úplně proměněná. My jsme si spíše pohrávali s emocionálním nábojem starých médií.

Televize je zajímavá specifickým druhem sdílené zkušenosti, kterou nabízí: nikdy nevíte, s kým tuto zkušenost sdílíte, ale víte, že k tomu dochází. Nyní máme jiná média, která umožňují jiný typ sdílení zkušenosti. Jsou mnohem fragmentárnější a nás zajímá, jaké druhy komunit a sdílených identit mohou tyto technologie vytvářet. Ve skutečnosti jde o velmi naléhavý politický problém. Je velice důležité dospívat k porozumění v otázkách náhledu na svět a to je celé otázkou distribuce zodpovědnosti a moci. Platformy, které dnes máme k dispozici – Facebook, Twitter nebo YouTube – jsou velmi dobré k tomu, aby na sebe ti, kteří spolu nesouhlasí, křičeli, ale příliš lidem neumožňují diskutovat a souhlasit spolu. Myslím si, že představa „bubliny“ je nesmysl – na internetu aktivně vyhledáváme lidi, se kterými nesouhlasíme, abychom s nimi mohli nesouhlasit. Nemáme platformy, které by umožnily pomalejší, delší a pozitivnější nebo produktivnější konverzaci mezi lidmi, kteří spolu nesouhlasí.

Vezměte si například výstavu Aj Wej-Weje v Národní galerii. Mohli bychom tvrdit, že úkolem instituce je zprostředkovat dialog mezi lidmi, kteří spolu nesouhlasí v otázce toho, jak by měla Evropa přistupovat k současné uprchlické krizi. Emotivní dílo, kvůli němuž se cítíte provinile, ještě než do té velké místnosti vůbec vstoupíte, možná funguje ve vztahu k divákům, kteří se rozhodnou muzeum navštívit a chtějí o těchto věcech přemýšlet, ve skutečnosti však není příliš přesvědčivé – reprezentuje určitý úhel pohledu, ale nezdá se, že by kohokoli mohlo přimět k tomu, aby změnil názor.

LuckyPDF TV, 2011. Production Image, Frize Art Fair, London. Photo
LuckyPDF TV, 2011, Frieze Art Fair, Londýn, foto: Linda Nylind

Myslíte si tedy, že tento projekt není schopen generovat pozitivně vedenou diskusi? Že pouze vytváří konflikt?

Nevím, možná ne. Nevytváří nicméně prostor pro diskusi o tom, co bychom měli dělat, pouze ukazuje, že to, co se děje, je opravdu špatné. Myslím si, že instituce by neměly věci pouze reprezentovat, ale také využít své zdroje k hledání porozumění a shody. Možná jsem nespravedlivý a možná se kolem tohoto projektu odehrává velice bohatý program, který přivádí dohromady lidi různých generací, uprchlíky usazené v této zemi, lidi z různých částí České republiky atd. Nemyslím si ale, že by velká, bombastická výstava mohla změnit něčí postoj.

Když už se o výstavě informuje ve večerních televizních zprávách, nestačí, aby prezentovala úctyhodný, kultivovaný způsob, jak přemýšlet o vztahu Evropy k uprchlické krizi. Protože lidé, kteří spolu nesouhlasí, spolu budou jen nadále nesouhlasit. A jistě k tomu mohou mít skutečné důvody. Myslím si, že tato názorová bitva je jen názorovou bitvou a ničemu nepomáhá. Měli bychom se spíše pokoušet propojovat osobní zkušenosti různých lidí – přímo, nikoli skrze reprezentaci něčí osobní zkušenosti, s níž snad bude někdo souznít. Technologie možná mají schopnost propojit odlišné osobní zkušenosti, myslím si ale, že je především zapotřebí se s lidmi setkávat, mluvit s nimi a zesilovat jejich vzájemné porozumění.

Myslíte si, že by to mělo být posláním institucí, jako je Národní galerie?

Ano, mají obrovské zdroje a spoustu zaměstnanců. Myslím, že je správně, když instituce zaujímá určité politické či etické stanovisko, jejím úkolem je ale oslovit lidi, kteří zastávají jiné postoje. Instituce musí velmi tvrdě pracovat na tom, aby zapojovaly, nikoli vylučovaly ty, kteří s nimi nesouhlasí.

Nemůžu se vás nezeptat: jaký dopad má Brexit na váš život jako umělce a na vaši práci?

Myslím, že Brexit je reakce na nerovnoměrnou distribuci výhod a přínosů globalizace. Vezměte si například Londýn a Tate Modern. Tate Modern je neuvěřitelná instituce, která nabízí spoustu věcí zadarmo – ale pouze lidem, kteří žijí v Londýně nebo jej navštěvují. Když žijete v malém městě v Británii, kde už zavřeli například i veřejné knihovny, nemáte žádný přístup ke kultuře. Myslím, že místa v Británii, která se rozhodla opustit EU, nepocítila benefity otevřené společnosti a zároveň jde o místa, která jsou nejvíce vzdálená výkonu moci. Většina Skotů se například nevyslovila pro odchod z EU, protože Skotsko má vlastní parlament, jehož činnost má skutečně přímý dopad na životy lidí. Když ve Skotsku něco nefunguje, například systém zdravotní péče, můžete vinit svého lokálního ministra zdravotnictví. Kdežto v Anglii se politické reprezentaci podařilo z těchto problémů, například z dlouhých čekacích lhůt u lékařů, obvinit imigranty – přestože jádro problému je v podfinancování a přestože zdravotnictví je u nás už více než 50 let závislé na pracovní síle z jiných zemí. Referendum bylo pro lidi jedinou příležitostí k vyjádření jejich názoru na to, zda se stav země zlepšuje či zhoršuje, přičemž média i politici tuto otázku nahlíželi a komunikovali pouze prizmatem migrace, jako by to byla jediná věc, která se v Británii za poslední dvě generace změnila. Je však pravda, že někteří lidé včetně umělců zažili na vlastní kůži přínosy otevřenější, propojené společnosti, cestování a migrace, zatímco jiní lidé nikoli a nebylo jim to umožněno. Můžete konstatovat fakta: lidé, kteří v této zemi pracují, platí daně a z těchto daní je financováno zdravotnictví. Vláda nicméně raději snižuje podnikatelské daně, místo aby zaplatila doktory, jejichž počet by měl odpovídat rostoucí a stárnoucí populaci. Lékařů tedy není dostatek a pochopitelně nelze říct, že zkušenost lidí, kteří žijí v malém městě s pouze jednou lékařskou ordinací, není skutečná. Brexit bude strašný pro všechny, ale opravdu si myslím, že bude výjimečně strašný pro lidi, kteří byli nejsilněji zasaženi negativními aspekty globalizace.

LuckyPDF, School of Global Art (Down Under), 2012. Installation view, Next Wave Festival, Melbourne
LuckyPDF, School of Global Art (Down Under), 2012, Next Wave Festival, Melbourne

Co to znamená pro vás jako pro umělce?

Důvod, proč jsem rád umělcem, je, že umělecká komunita je velice silná. Lidé se v rámci této komunity navzájem podporují a existují různé způsoby jak financovat vlastní projekty. To znamená, že máte příležitost věci zkoušet. Není to jen možnost vytvářet modely, které něco reprezentují, ale modely toho, jak by věci mohly fungovat. Proto mě tolik zajímá idea organizování nebo organizací jako uměleckých děl. Jestliže bude chtít muzeum vystavit nebo koupit do sbírek dílo, které má charakter organizace, možná bude muset zajistit, aby tato organizace fungovala dalších 50 let. Boris Groys píše v jednom ze svých esejů, který jsme právě četli v Šalounu, o tom, jak se avantgarda snažila zničit muzeum, ve výsledku však nejen že se umělci adaptovali na existující institucionální struktury, ale i muzea se změnila, aby byla schopná sbírat a vystavovat takové práce, jaké umělci dělali. Změnila se, aby mohla kupovat filmy, performance a jiná netradiční a nemateriální umělecká díla. Myslím, že změnit způsob, jak věci děláme – nejprve v opozici k instituci, která funguje určitým způsobem – může nakonec vést k proměně této struktury, aby byla schopná naši práci přijmout. A skvělá věc na umělecké komunitě a lidech pracujících v uměleckých institucích je, že se změnit chtějí, i když instituce samy o sobě mohou být velmi konzervativní. Umělci by nicméně měli tuto změnu v institucích vést prostřednictvím své vlastní práce spíše než prostě vytvářet umění pro muzea taková, jaká jsou v tuto chvíli, nebo očekávat, že se instituce změní samy od sebe.

A myslíte si, že změna na úrovni institucí může vést k obecnější politické změně?

Ano, ale nepřímo. Nefunguje to tak, že instituce přijde s nějakou myšlenkou a radnice ji okamžitě zrealizuje. I tady platí, že změnu musíte vynutit. Nicméně Museum of Contemporary Art v Barceloně (MACBA) bylo do určité míry součástí Municipal Movement, hnutí, které vedlo ke zvolení Ady Colau starostkou Barcelony a k ustavení nového městského zastupitelstva.

Jedním z problémů je očividná institucionální hierarchie – jako např. v Británii: existují velké výstavní prostory pro velké umělce zabývající se problémy velkého měřítka, což můžete vidět i tady ve Veletržním paláci, a menší výstavní prostory pro menší umělce zabývající se problémy menšího měřítka. Skutečně lokální záležitosti jsou řešeny na úrovni lektorských oddělení, nebo jsou velkými institucemi prostě ignorovány. Nemůžeme ignorovat uprchlickou krizi, ale abychom ji vyřešili, musíme na ni nahlížet nejen jako na mezinárodní problém, ale také jako na záležitost lokálního významu, která se váže k našim každodenním životům. Kromě toho například bezpečnostní agentura G4S, jež střeží budovy a expozice Národní galerie, zároveň vydělává na tom, že zadržuje a deportuje uprchlíky z Británie, a je tak přímo i nepřímo zodpovědná za ztráty na životech. Věřím, že strukturální vzorce a hierarchie se reprodukují napříč různými úrovněmi, myslím si ale, že začít přemýšlet v malém měřítku je nejlepší cesta, jak tyto hierarchie změnit.

Callum Hill for LuckyPDF The Conservatory, 2011. Production image, Barbican Art Gallery, London
Callum Hill for LuckyPDF The Conservatory, 2011, Barbican Art Gallery, Londýn

John Hill je umělec, pedagog a zakládající člen londýnského kolektivu LuckyPDF, krerý pracuje s velmi různorodými médii a proniká i do oblastí mimo galerie, jako je například reklama, móda, televize či časopisy. Kolektiv se proslavil díky svým uměleckým akcím a intervencím, které kritizovaly a často i pobuřovaly svět umění. Ať už šlo o tetovací performance, koncert japonské noisové kapely Bo Ningen na Frieze Art Fair v Londýně, pozvání celebrity z televizní reality show, aby zastínila umělce na soukromé přehlídce (a aby o výstavě padla zmínka v sloupku o celebritách v nejhorších britských bulvárních novinách) nebo založení polofiktivní School of Global Art, která přijímala studenty na základě toho, jak velký mají dluh a s kterými kurátory spí. Johnova spolupráce s LuckyPDF ale i další projekty – jako například komunitní projekt Cinema6 – nespočívají pouze v kritice, ale také ve snaze vytvořit nezávislé struktury, v jejichž rámci se můžou umělci svobodně věnovat vzrušující a inovativní práci, a to nikoli v izolaci, ale ve vzájemné opoře a podpoře, a tak vytvářet sdílené prostory, myšlenky a platformy. Jako člen LuckyPDF John vystavoval po celé Evropě, v Číně a Austrálli. Ke spolupráci jej oslovily instituce jako například Hayward Gallery a ICA London, Frieze Foundation a Bienále v Athénách. Pravidelně se vyjadřuje k otázce vztahu umění a technologií, nedávno v Si Shang Art Museum v Pekingu, na Ghotenburgské univerzitě a na BBC Radio 4. Učí na Royal College of Art, Royal Academy a Central St Martins v Londýně. Je doktorandem na John Moores University v Liverpoolu.

Více o práci Johna Hilla zde a zde.


MIRRORCITY představila nedávné práce a nové přírůstky do sbírek Hayward Gallery od klíčových začínajících i etablovaných umělců působících v Londýně. Tito umělci se zabývají výzvami, podmínkami a důsledky života v digitálním věku.

ENGLISH VERSION HERE