Jazyk Hraničáře

Následujícím komentářem navazuje Romana Veselá na svůj starší text věnovaný vzniku Veřejného sálu Hraničář v Ústí nad Labem. S více než dvouletým odstupem se zamýšlí nad způsobem jeho fungování, významem pro lokální publikum, výstavním programem i rolí, jakou hraje v kontextu ústecké kulturní scény.

Pohled do instalace aktuální výstavy Jazyk, Veřejný sál Hraničář

Jazyk Hraničáře

Poslední dobou se zdá, že ústecká scéna zažívá skvělé období. Před několika lety se v Ústí nad Labem roztrhl pytel s malými alternativními galeriemi, kterých bylo v dobách jejich největšího rozmachu, v roce 2013, jedenáct. Tyto prostory se snažily o přiblížení současného umění veřejnosti, ale zůstávaly pouze v povědomí úzkého okruhu lidí, a postupně se tak transformovaly do jiných forem. Iniciativy, kde jde především o komunitní život a tvorbu, zůstávají v soukromí bytů či se ve formě parazitů „načerno“ vkrádají do výstavních prostor. Tam, kde šlo především o socializaci, vznikly festivaly nebo krátkodobé, velké, tedy výjimečné a snadno identifikovatelné akce. Vlastně je to ten stejný proces jako kdekoliv jinde, ale v Ústí se stalo přeci jen něco ojedinělého: vznikl Veřejný sál Hraničář.

Doba, situace, sny, záměry i potřeba se sešly v jednom okamžiku. Kdyby jeden z těchto elementů chyběl, Hraničář by nebyl. Je výsledkem, a pro jiné i následkem, jedné kulturní „revoluce“, která se odehrála před více než dvěma lety. Magistrát města přestal financovat Činoherní studio a odkázal ho na grantovou soutěž, obyvatelé města se rozhodli ho zachránit a vytvořili pro něj tento nový prostor (více zde). To je jeho největší vítězství a současně i největší problém. Ale nechme stranou pro koho je Hraničář výhrou a pro koho prohrou, kdo v něm vidí potenciál a kdo rebelanta. Organizace je transparentně strukturována, které subjekty jí poskytují finanční podporu a záštitu, se můžeme dočíst na každém plakátě. Svět, a to ani ten ústecký, však není bojem mezi dobrem a zlem, stejně jako Hraničář. Hraničář prostě je! Pojďme se proto zabývat tím, čím je pro Ústí, pro diváka a pro uměleckou komunitu.

Pohled do instalace výstavy Dům módy, Veřejný sál Hraničář, 2016

Jeho vznik byl velmi rychlý, neplánovaný a jeho budoucnost nevyřešená, nicméně Hraničář je tu pořád a po prvotních rozpacích, kdy šlo o to mít prostě program, si čím dál tím více uvědomuje, co to znamená být veřejným sálem: místem pro aktivní obyvatele, kteří jej naplňují svými projekty, a on je zárukou jejich kvality. K dispozici k tomu má prostory galerie, rekonstruovaný kinosál, kde je kromě promítání filmů možné pořádat koncerty, přednášky či divadelní představení, foyer s kavárnou pro komornější akce a v létě i piazzettu před budovou.

Asi nejzajímavější jsou v Hraničáři přesahy od výtvarného umění k ostatnímu programu. Půlroční výstavy, jež byly dosud koncipovány ve spolupráci s německým muzeem hygieny v Drážďanech, jsou současně i nosným tématem dalších programů. Přestože se nedá říct, že by byly doprovodné, dochází tu k neuvěřitelně širokým možnostem promýšlení výstav i jednotlivých uměleckých děl. Prvním z takto uchopených projektů byl Dům módy věnovaný tématu fast fashion. Zatímco v Drážďanech se až didakticky zaměřili na problematiku módního průmyslu, v Ústí byl kladen větší důraz na abstraktnější fenomén rychlosti. Výstava byla rozdělena do částí pojmenovaných „Minulost“, „Přítomnost“ a „Budoucnost“, s podtitulem Nesnesitelná rychlost bytí. Návštěvník sem zpravidla zavítal před či po jiném programu v Hraničáři. Není to galerie, kam by člověk šel jen kvůli umění, vždycky k tomu totiž může mít i jiný důvod. Výstava je tedy pokaždé součástí většího celku. Buď návštěvníka připravuje na koncert, diskuzi či přednášku, nebo mu dává prostor nově nabyté podněty promýšlet. Není ilustrací, ale součástí žitého světa. Je to model, ve kterém se počítá s několikanásobnou návštěvou a reflexí umění, přičemž divák je vždy v jiném rozpoložení. Ale Hraničář jde ještě o kus dál. Dává každému, kdo má zájem, prostor se k tématu vyjádřit. Sezónní výstavy, doprovodné výstavy, bazary a workshopy jsou jen některé z aktivit, které se k projektu připojily. Donutily návštěvníky zpomalit, zamyslet se nad svým životním stylem a zapojit se. Tento princip se jeví jako ideální způsob uchopení funkce umění ve veřejném prostoru, obzvlášť jde-li o tak palčivé společenské, ekonomické a ekologické téma, jako je rychlá móda. Jen kdyby ta veřejnost nebyla tak úzce vymezena studenty tří fakult UJEP a ústeckou občanskou společností.

Léto na ulici, program Veřejného sálu Hraničář, 2015

Jde však o obecný ústecký problém. Většina lidí se přesvědčila o tom, že je pro ně kultura příliš drahá a netýká se jich, a přestali si jí všímat. Stále stejné tváře potkáváme v Hraničáři, abychom ho podpořili, v Domě umění, aby tam nebylo tak prázdno, v mongolské restauraci, aby ji nezavřeli, a ve studentském baru Nepokoj, protože brzy zavře. Ústecká kultura je zkrátka přeplněná soukromými sociálními iniciativami aktivit chtivých návštěvníků, kteří podobné akce sami pořádají. Proto je skvělé, že stejně jako před dvěma lety, kdy návštěvníci dostali škrabku a kus stěny, aby mohli chodit do divadla, mají i dnes kousek svého Hraničáře, jehož se mohou stát součástí.

Druhé nosné téma, které Hraničář představil, je Jazyk. Výstava s bohatým programem, jež  dokládá to, co zde popisuji. Projekt vznikl opět ve spolupráci s německým muzeem hygieny. V Hraničáři je jazyk pojímán jinak než jako znaková soustava a prostředek komunikace, jak můžeme vidět na opět daleko narativněji uchopené výstavě v Drážďanech, ale jako prostředek porozumění. Jak sami autoři píší v tiskové zprávě „znaky a symboly fungují jako spouštěcí mechanismy různých asociací z naší současné reality“, stejně tak, jako je výstava a další program spouštěcím mechanismem Hraničáře, který pak stejným způsobem funguje v rámci města. Předkládá před nás zažité stereotypy a nutí nás k jejich novému promýšlení.

Festival ilustrace a komiksu, Veřejný sál Hraničář, 2016

I když měl v dopadu na společnost rozhodně větší vliv Dům módy, který byl promyšlen do nejmenších postihnutelných detailů a možností interpretace (kde ani podtitul Nesnesitelná rychlost bytí nebyl bezobsažnou frází a kde jsme skutečně mohli objevit i tolik očekávanou pomalost), je to Jazyk, který lépe vyjadřuje, čím je ve skutečnosti Hraničář jako kulturní prostor. Revoluce a silné myšlenky mu sluší, ale mezi nimi musí být něco trochu konzervativního a snad i elitářského, co pro návštěvníky, dobrovolníky a uměleckou komunitu vytváří prostor seberealizace, možnost zapojení se a současně i zprostředkování hodnot a významů všedních dní.

Jazyk / vystavující umělci: Alžběta Bačíková, Peter Demek, Federico Díaz, Tomáš Hlavina, Julius Reichel, Zdeněk Sejkovský & Jiří Hölzel, Jan Šerých, Lenka Vítková, Vladimir 518, Aleksandrina Yordanova / autor koncepce: Richard Loskot / kurátoři výstavy: Marek Meduna, Martina Johnová / Veřejný sál Hraničář / Ústí nad Labem / 6. 10. 2016 – 16. 2. 2016

Foto: Tomáš Lumpe