Harmonická disharmonie
15. 11. 2016Recenze
Šimon Kadlčák představuje brněnskou galerii Industra, která od roku 2014 funguje v prostorách mrazíren a kde právě probíhá výstava Bronislavy Orlické a Michala Cába s názvem Lovci bouřek.
Harmonická disharmonie
"[Bouřka je] zajímavý atmosférický jev, který je na půdě fyziky, ale pokud jde o vnitřní strukturu, tak bych řekl, že jde o jev interdisciplinární – uplatňují se zde totiž fázové změny vody, vznik ledu, generování el. náboje a posléze bipolární úkazy, tedy blesky, které, jak ukazují současné výzkumy, souvisí s ději seshora – s účinky kosmického záření, vlivy rychle ubíhajících elektronů a podobně." Těmito slovy uvádí fyzik a meteorolog prof. RNDr. Jan Bednář fenomén bouřky v rozhovoru otištěném v autorském zinu Bronislavy Orlické a Michala Cába, který je přímou součástí jejich společné výstavy v prostorách brněnské Industry. S vědomím určitého zjednodušení lze výrok, zamýšlený jako popularizační shrnutí odborných poznatků, současně vnímat jako metaforu autorských intencí a očekávání spojených s vlastní výstavou. Také ta je interdisciplinární (co do užitých výrazových prostředků), bipolární (na úrovni uměleckého dialogu) a souvisí s ději shora (o nichž lze hovořit jak exaktním jazykem vědce, tak prostřednictvím kódů současného umění). Zhodnotit tedy zbývá, jaký to vlastně přineslo výsledek a zda se umělcům povedlo svůj záměr naplnit.
Nejprve se však asi sluší stručně představit výstavní prostor Industry, o jejíchž aktivitách se čtenáři Artalku mohli zatím dovědět toliko z oficiálních tiskových zpráv (např. zde) a několika fotoreportů, nezávislé recenze ale nikoli. Multifunkční kulturní prostor s kavárnou, umístěný v bývalých výrobních a skladních prostorách mrazírenského areálu, v Brně funguje od roku 2014. Fakt, že větší část areálu, jímž se po cestě do Industry prochází, slouží nadále účelům mrazírny, nutnost vstupu přes vrátnici a poněkud odlehlá pozice vůči městskému centru, staví jinak ambiciózní projekt do apriorně periferního postavení jak z hlediska geografie, tak pokud jde o vnímání případným publikem. Potenciál působivých vnitřních prostor tří hal a kavárny, přes den přirozeně prosvětlených skrze prosklené vysoké stropy, je pak vůči těmto "vnějším okolnostem" v ostrém kontrastu. Produkční tým Industry, která vedle výstav současného umění pořádá i koncerty, parties, divadelní představení nebo food festival, tak momentálně stojí před nutností definovat vlastní publikum, oslovit ho a ideálně ho naučit se opakovaně vracet. To se, mám pocit, doposud dělo na úrovni jednotlivců. Očekávaný break-through (užití tohoto termínu je zcela v souladu s kosmopolitním, motivačně-spirituálním duchem Industry), který by z tamních akcí udělal komunitní nebo ideálně pro širokou veřejnost atraktivní události, zatím nepřišel.
V tomto ohledu je však třeba uznat jistý posun, který naznačila právě poslední vernisáž. Spolu s recenzovanými Lovci bouřek se zahajovala také výstava Úžas Karolíny Rossi a s hlukovou peformancí vystoupil Tomáš Kajánek. Účast publika byla slušná a také nejbližší plánovaný blok s výstavami brněnských umělců Anity Somrové a Jakuba Tajovského jsou příslibem zvýšeného zájmu místní scény. Industra v současnosti nemá šéfkurátora, výstavní program byl sestaven na základě open callu iniciovaného někdejší produkční Šárkou Teleckou, zásluhy za jeho kvalitní realizaci lze ale do velké míry přičíst také současné dramaturgicko-produkční trojici Matyáš Dlab, Ivana Hrončeková a Alexandr Jančík.
Jak jsem již zmínil v předchozím odstavci, interiér Industry nabízí kvalitní a rozsáhlý výstavní prostor. Paradoxně se tato jeho dispozice častěji vyjevuje jako úskalí než jako benefit. Ukazuje se, že velkorysý prostor ještě sám o sobě negeneruje výjimečné výstavy, pokud nejde ruku v ruce s velkorysým rozpočtem na jejich realizaci. Tato disproporce byla v případě mnoha dosavadních instalací bohužel příliš zjevná, na pozadí bylo tušit boj umělce s architekturou galerie, jehož výsledek často vyzníval v neprospěch výstavy. Z tohoto pohledu lze hned v úvodu úlevně konstatovat, že Lovce bouřek tento trudný osud nepotkal. Bronislava Orlická a Michal Cáb se s nelehkým prostorem vyrovnali s lehkostí, což se cení.
"Pohledově" výstavě dominují malby Orlické. Dva největší formáty jsou zavěšené naproti sobě v zárubních dvou širokých dveří, z nichž jedněmi se do prostoru vchází. Kvůli tomu přicházející divák instalaci nevidí dřív, než do ní vejde, přičemž je fyzicky konfrontován s dílem, kolem něhož se musí opatrně protáhnout (na situační výzvu lze pravděpodobně reagovat i méně citlivě, já jsem však jiné možnosti netestoval). Zevnitř pak odhalí, že motiv i barevné provedení obou částí diptychu jsou shodné: zastřeně fialový "mrakovitý" tvar v bílém poli vyplňuje takřka celou plochu formátu, ohraničeného ze třech stran černým tahem opisujícím rám obrazu. Dvojice obrazů se vzájemně zrcadlí, aniž by přitom otázka originálu a kopie hrála velkou roli. Oba jsou originál a dva stejné obrazy neexistují. Ačkoli umístěním vytvářejí rám zbytku výstavy, jejich symetrie je jenom poziční: drobné asymetrie v provedení jsou patrné na první pohled, což vytváří napínavý vztah.
Malby Bronislavy Orlické pak po obvodu lemují celý obvod galerie. S výjimkou právě popsaného diptychu jde jinak výhradně o menší formáty. Bez jakéhokoli citového zabarvení je lze charakterizovat jako lapidární abstrakce. Jednoduché tvary a tlumená barevnost. Konkrétní obrysy předmětného světa divák spíš tuší, než vidí. Jsou to obrazy z kategorie, jíž přílišná snaha o slovní opis může víc uškodit než pomoct. Proto vyjádřím své sympatie přáním, aby se na ně více lidí dívalo, než si o nich četlo, a dostalo se jim adekvátní pozornosti způsobem odpovídajícím jejich médiu.
Pokud jsem psal, že malby Bronislavy Orlické dominují výstavě po vizuální stránce, pak Michal Cáb obsadil prostor zvukem, a to s podobnou razancí. Jeho intervenci však musí návštěvník nejprve objevit a aktivovat. Dřevěná krabička na podlaze je jednoduchý ovladač o dvou módech. Jedním tlačítkem se spouští zvuk, opakovaným stlačením lze případně zvuk změnit (spustit jinou nahrávku). Otáčením druhého knoflíku se reguluje hlasitost. Intenzita hlasitosti i výběr zvuků (předpokládám, že jde o terénní nahrávky různých ruchů) se pohybuje na škále od poměrně snesitelných po zcela trýznivé. V případě, že se návštěvník rozhodne bednu ignorovat, zůstane prostor tichý a příznačné hromové burácení v něm bude přítomné jen jako virtuální možnost. Nalevo od této krabice pak lze v pootevřených dveřích spatřit na zemi položenou obrazovku se zasmyčkovaným záběrem deštivého bezčasí, vystřiženým z ikonického filmu.
Lovci bouřek tedy nejsou jediné dílo autorské dvojice, koncepční výstava šitá na míru místu či události, ale společná prezentace dvou umělců, jejichž autorská identita zůstává na výstavě viditelně rozdělena. Tuším, že právě někde v místech tření těchto dvou osobních přístupů by měl vznikat onen elektrifikující, příslibem bouře vyplněný dusný vzduch. Ale neděje se to. Juxtapozice obrazů Bronislavy Orlické a zvukové intervence Michala Cába je sice nějakým zvláštním způsobem disharmonická, zároveň o ní však není možné přemýšlet v duchu vyhraněných kontrastů typu negativní/pozitivní náboj. Pokud bych se měl nadále držet metaforického čtení názvu jako jisté výkladové nápovědy, dojdu k tomu, že Cábovy zvuky bouří působí až moc doslovně a obrazům Bronislavy Orlické je zase vlastní specifická rozvaha a soulad, neimplikují ale pověstný klid před bouří. Když už, tak nějaký stav po bouři, a to jsou místa, kam se nechci dostat. Proto mě napadá, že ten nesoulad, který mě na Lovcích bouřek tak dráždí, nespočívá ve vzájemných interakcích vystavených děl. Je to spíš nesoulad mezi výstavou jako takovou a jejím názvem, který mne mate a možná od tématu víc odvádí, než aby k němu přibližoval. Souhra vystavených děl je svým způsobem taky disharmonická, ale je to disharmonie dobře vyladěná a pocit, který vyvolává, uspokojující.
Teď se však obloukem musím vrátit na začátek. Jestli se přece jenom někde na výstavě koncentruje napětí způsobem odpovídajícím názvu, je to ve společném autorském zinu, ze kterého pochází úvodní citace. Motivy roztřesených kreseb se tetelivě prolínají na polopropustných papírech. Nekvalitní jehličkový tisk umocňuje "analogové" vzezření, které trochu připomíná fax s jeho nestálostí a hrozbou možné brzké ztráty obsahu. Škoda, že je sešit na výstavě jen v jediném exempláři a nedá se zakoupit. Při listování zinem má člověk dojem, že všechny siločáry výstavy se sbíhají směrem k němu a ukazují směr. Že někde tam leží klíč, odpověď na otázku, kdo jsou Lovci bouřek.
Bronislava Orlická a Michal Cáb / Lovci bouřek / kurátor výstavy: Matěj Smrkovský / Industra Art / Brno / 21. 10. – 21. 11. 2016
Šimon Kadlčák | (*1990) funguje interdisciplinárně v prostředí současného vizuálního umění. Vedle vlastní umělecké praxe kurátorsky vede nezávislý experimentální off-space Zaazrak|Dornych, píše kritické texty pro Artalk, A2, Art Antiques ad., jako web editor a manažer se podílí na fungování projektu ArtMap a na chodu rezidenčního programu DUmB. Je spoluautorem knihy Atlas spontánního umění (s Pavlem Konečným, 2016).