Artalk.cz

Po oběžné dráze kolem architektury

V pražské Galerii VI PER vystavuje významná americká umělkyně Amie Siegel. O tom, co všechno mohou umělecká díla říkat o architektuře a proč stojí za to jejich prostřednictvím architekturu a design vystavovat v galerijním prostředí, píše v recenzi výstavy Klára Peloušková.

01-thearchitects_2014_amiesiegel_still_5_cmyk_hlavni
Amie Siegel, The Architects (záběr), 2014, na objednávku Storefront for Art and Architecture jako součást Office US, foto a video © s laskavým svolením autorky a Simon Preston Gallery, New York

Po oběžné dráze kolem architektury

Zatímco malých neziskových galerií zaměřených na výtvarné umění je v Praze celá řada a nelze si stěžovat na to, že příležitostí k prezentaci současné umělecké tvorby by byl nedostatek, o zajímavých „nezávislých“ galeriích soustavně se zabývajících architekturou se to říct nedá. Na jednu stranu se není čemu divit – architektura se do galerií dostává až sekundárně (narozdíl od velké části současného umění), a když už má být v tomto kontextu vystavována, nebývá to jednoduché, protože model, vizualizace ani fotografie pochopitelně nedokážou zprostředkovat veškeré prostorové a materiálové kvality skutečných staveb. To nicméně stěží obstojí jako nepřekonatelný argument pro zavržení vystavování architektury jako takové, neboť její význam pro utváření individuálního i společného životního prostoru, reprezentaci kolektivní paměti i hodnot, konstrukci identity a reprodukci kulturních či ideologických vzorců je nezpochybnitelný a je třeba, aby byla architektura z tohoto důvodu soustředěně reflektována a diskutována.

Letos na jaře ovšem v pražském Karlíně zahájila činnost Galerie VI PER, provozovaná dvěma mladými historičkami umění, Irenou Lehkoživovou a Barborou Špičákovou, která míří přesně tímto směrem: kurátorkám jde o uvažování o architektuře v rámci společenského, politického a ekonomického kontextu a svými dosavadními výstavami kolem architektury spíše krouží, než že by si tolik zakládaly na vlastní prezentaci konkrétních, zdánlivě autonomních realizací či tvůrců. Jako první uvedla Galerie VI PER výstavu Místo monumentu, jíž její kurátorka Anežka Bartlová navázala na svůj nedávný editorský počin Manuál monumentu (2016) a která se pohybovala právě v onom diskursivním poli navázaném prostřednictvím tématu pomníků a památníků na architekturu a veřejný prostor, zároveň se ale vztahovala k jejich širším sociálním a historickým souvislostem.

06-quarry_2015_amiesiegel_still_cmyk_hlavni
Amie Siegel, Quarry (záběr), 2015, na objednávku Haus der Kulturen der Welt, Berlín, foto a video © s laskavým svolením autorky a Simon Preston Gallery, New York

Jak vystavovat architekturu je v každém případě věčná otázka, na kterou však aktuální výstava v Galerii VI PER nabízí jednu z možných odpovědí. Barbora s Irenou pozvaly do Prahy světově úspěšnou americkou umělkyni Amie Siegel, která se architekturou a jejími kontexty dlouhodobě zabývá ve svých filmových esejích. Ať už Siegel natáčela veřejné stavby v bývalé NDR, luxusní jachty či modernistické vily, formálním zpracováním, narativem či samotným výběrem materiálu volila také specifický úhel pohledu a současně (nepřímo) formulovala určité otázky, jež ve vztahu k danému souboru staveb či designu považovala za relevantní. Její práce zkoumají psychologické a genderové aspekty architektury, její symbolickou i tržní hodnotu a procesy, které vedou k jejímu určení. Objekty svého zájmu ukazuje jako silně problematické a vrstevnaté fenomény, přičemž její práce jsou pro diváka výzvou dostat se jim pod kůži. Filmy Amie Siegel do galerie bezesporu patří, tím spíš do galerie zaměřené na architekturu: krouží kolem vlastního námětu, čímž zasahují daleko širší množinu významů.

V Galerii VI PER vystavuje Siegel dva filmové eseje: Quarry (2015), který sleduje těžbu mramoru v dolech v americkém Vermontu a následně jeho cestu do předváděcích maket luxusních kanceláří a bytů na Manhattanu, a The Architects (2014), v němž pozorujeme míhající se newyorská architektonická studia s jejich početnými zaměstnanci, jedno za druhým v průběžném sledu. Mezi oběma filmy existuje úzká tematická i formální souvztažnost, zároveň však organicky zapadají do celku tvorby umělkyně. Sterilně a genericky působící, avšak minimalisticky honosné interiéry z Quarry jako by právě vznikaly pod rukama architektů vybavených nejnovějšími Macy v The Architects, čímž jedno dílo doplňuje druhé. Z technického hlediska je pro oba snímky typická až pedantská preciznost, luxusní provedení často odpovídající luxusní architektuře v záběru. Quarry i The Architects jsou založeny na plynulém vodorovném snímání určitých architektonických celků, ať už jde o přepychové byty, nebo open-space kanceláře, přičemž přechody mezi jednotlivými scénami jsou ve filmech takřka neznatelné. Volba typu záběru je významotvorná: perfektní, ničím nerušený, odosobněný proud obrazů vytváří iluzi dokonalosti objektů, jež vidíme. Amie Siegel si s divákem hraje podobně, jako autoři televizních reklamních spotů, v nichž kamera na základě zavedených formálních vzorců navádí potenciálního zákazníka k tomu „správnému“ čtení zamýšleného sdělení. Modelové vnímání navíc podporuje zvuková stopa, jíž je v případě Quarry dramatická orchestrální hudba akcentující majestátnost mramoru i impozantnost luxusních interiérů, v případě The Artchitects naopak nepřikrášlený skutečný ruch a tichý hovor v kancelářích, jenž podtrhuje „opravdovost“ snímané scény. Její filmy se tak pomalu zacyklují – od architektury k obrazu a skrze kulturní nánosy specifického formálního postupu zpět k žitému prostoru a realitě diváka.

12-quarry_2015_amiesiegel_still_cmyk_vedlejsi
Amie Siegel, Quarry (záběr), 2015, na objednávku Haus der Kulturen der Welt, Berlín, foto a video © s laskavým svolením autorky a Simon Preston Gallery, New York

Na podobném principu fungují například i některá z děl, která je aktuálně možné zhlédnout na výstavě Moving Image Department VI: Vnitřní životy času ve Veletržním paláci, jež se shodou okolností rovněž soustředí na vztah obrazu, času a architektury. Když divák sleduje fascinující filmové dílo House with Pool (2004) Teresy Hubbard a Alexandera Birchlera, nemůže si nevzpomenout na Quarry Amie Siegel, a to nejen s ohledem na „znepokojivě pomalou kamerovou jízdu odkazující k přesvědčivému iluzionismu dioramat a dalších starých zázračných aparátů, které si pohrávaly s optickými iluzemi“, jak ji ve svém textu popisuje Adam Budak. Kurátor dále o House with Pool píše: „Umělecká dvojice vytváří lokace připomínající skulptury, jež jsou ze všech stran filmované zneklidňujícím pohybem kamery, který umocňuje umělost prostředí (budící dojem zátiší) […], čímž dosahuje nezapomenutelného pocitu nereálnosti.“ Hranice mezi realitou a fikcí, pravostí a falešností či snem a skutečností citelně vibruje jak v případě mramorových koupelen a kuchyní v Quarry, tak v psychologickém příběhu o vztahu matky s dcerou, domově a hledání identity v House with Pool. V obou dílech se mimo to architektura a design stávají neopomenutelnými aktivními protagonisty, herci, bez nichž by narativ nebyl možný, a dynamický vztah mezi přirozeností a umělostí se tak dále prohlubuje.

04-thearchitects_2014_amiesiegel_still_3_cmyk_vedlejsi
Amie Siegel, The Architects (záběr), 2014, na objednávku Storefront for Art and Architecture jako součást Office US, foto a video © s laskavým svolením autorky a Simon Preston Gallery, New York

Přestože bychom v House with Pool nepochybně našli paralely také k The Architects Amie Siegel, strukturu tohoto filmu lze dobře postihnout také ve srovnání s fotografiemi provozních prostor Veletržního paláce Josefa Daberniga, jež jsou na výstavě v Národní galerii rovněž k vidění. I Dabernigova metoda zachycení architektury v rámci technického obrazu a formát snímků přesně odpovídají povaze zobrazovaných scén: poměrně drobné fotografie přišpendlené na stěnu představují mnohokrát takřka totéž a stejně jako film Amie Siegel nutí diváka, aby se soustředil na sotva patrné odchylky v neustále se opakujících obrazech. Zatímco Dabernigovy snímky zvýznamňují násobící se neestetickou bezvýznamnost, The Architects poukazují na rutinní, každodenní práci. Pro obě díla je také charakteristický ambivalentní vztah mezi vnitřkem a vnějškem, díky němuž dochází k dalšímu zacyklení a pohybu zpět k divákovi: snímek Amie Siegel je prošpikovaný odkazy k vnější realitě (a také k filmu Quarry) v podobě vizualizací a modelů na stěnách architektonických studií a fotografie Josefa Daberniga jsou zase instalovány nikoli v neutrálním prostředí, ale rozpoznatelně právě v těch prostorách, v nichž byly pořízeny a v nichž se nachází divák.

house-with-pool
Teresa Hubbard / Alexander Birchler, House with Pool, 2004, foto: s laskavým svolením autorů a Tanya Bonakdar Gallery, New York

Podstatná významová vrstva obou filmů Amie Siegel se však rozkrývá teprve ve srovnání s její stěžejní prací Provenance (2014). Zjevný komentář k ekonomickým souvislostem procesu vzniku současné architektury a její symbolické hodnoty jako luxusního zboží přítomný v Quarry i v The Architects doplňuje Provenance momentem důsledné sebereflexe. V tomto filmu sleduje autorka v retrospektivním pohledu osud nábytku Le Corbusiera a Pierra Jeannereta vytvořeného původně v rámci projektu pro indické město Chandigarh v 50. letech: z luxusních vil a jachet ozdobených těmito modernistickými „klenoty“ se přesouváme do aukčních domů a restaurátorských dílen, až se nakonec dostaneme zpět do Indie, kde stále ještě nacházíme originální nábytek v zuboženém stavu, ještě předtím, než bude restaurován, opatřen neprodyšnou krustou symbolického významu a stane se fetišem pro bohatou klientelu. Zásadním okamžikem v rámci Provenance je však prodej tohoto filmu v obdobné aukci, v jakých bývá běžně nabízen Le Corbusierův a Jeanneretův nábytek. V této chvíli se umělkyně ptá: „je moje vlastní práce vinna?“ A příběh designu se z okružní cesty kolem architektury a designu vrací zase zpět k autorce i k divákovi sledujícímu její filmy v galerii.

Pohybem kolem dokola lze často vyjádřit více než přímočarou a zdánlivě celistvou reprezentací. I takto – prostřednictvím uměleckých děl – lze vystavovat architekturu a těším se, s čím přijdou kurátorky Galerie VI PER příště. V každém případě svůj program odstartovaly hned v prvním půl roce ve velkém stylu, za což jim nepochybně patří poklona.


Amie Siegel / kurátorka: Irena Lehkoživová / Galerie VI PER / Praha / 6. 10. – 19. 11. 2016

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *