Artalk.cz

Knihovnička: Jak myslet média?

Příspěvkem Martiny Pachmanové se vracíme k naší rubrice Knihovnička, v níž vybraní autoři referují o svých nedávných čtenářských zážitcích. Martina Pachmanová věnovala následující text knize editorek Kateřiny Krtilové a Kateřiny Svatoňové Medienwissenschaft: Východiska a aktuální pozice německé filozofie a teorie médií, jež vyšla v letošním roce v nakladatelství Academia.

ilustrace_artalk_pachmanova

Jak myslet média?

Několik poznámek k nově vydané antologii německé Medienwissenschaft

Od okamžiku, kdy se poprvé objevil pojem postmoderní obrat (tedy obrat k jazyku), uplynulo již téměř třicet let, ačkoli kořeny postmoderny lze samozřejmě sledovat hlouběji v dějinách filozofie a umění druhé poloviny 20. století. Pojem „obrat“ (anglicky „turn“) se od té doby ve spojení s různými adjektivy (vizuální, archivní, materiální, etnografický, edukační, historiografický aj.) opakovaně objevuje s příchodem dalších myšlenkových diskurzů a často doprovází i etablování nových akademických disciplín (např. vizuální studia). Frekvence tohoto pojmu vyvolává logicky jeho nadužívání, které je o to protivnější, že s sebou často nese nesprávné porozumění jeho obsahu, přičemž každé objevení nového „obratu“ doprovázejí velká očekávání.

Kniha Medienwissenschaft: Východiska a aktuální pozice německé filozofie a teorie médií, kterou editorsky připravily Kateřina Krtilová a Kateřina Svatoňová a která nyní vyšla v nakladatelství Academia, se obrací k jednomu z těchto „obratů“ – a sice obratu mediálnímu. Pokud se tento termín, alespoň co je mi známo, poprvé objevil již v devadesátých letech minulého století, dalo by se očekávat, že kniha jen sumíruje to, co je tuzemskému čtenáři či intelektuálovi známo bezmála dvacet let a co v českém prostředí na poli zkoumání médií zastupuje kupříkladu dílo Marshalla McLuhana. Tentokrát je to ale s obratem poněkud složitější. Editorky totiž spíše sledují, jak se vyvíjí myšlení o médiích až po mediálním obratu, a hlavně, jak s tímto pojmem, který se používal především v anglosaském prostředí v souvislosti s archeologií či dějinami médií, zacházejí badatelé němečtí. Kniha sestávající z vybraných přeložených textů předních soudobých německých myslitelů v oblasti „mediální vědy“ (Medienwissenschaft), rozhovorů s nimi (některé z nich byly publikovány v časopise Iluminace, jiné jsou původní a vznikaly za účelem této publikace) a z komentářů editorek totiž mediální obrat a s ním i samotný pojem „médium“ problematizuje: médium zde není jen technická či kulturní forma nebo informace, ani pouze hmotný předmět, nýbrž rovněž jisté, dobově a geograficky podmíněné sociokulturní praktiky.

Zvláště v českém prostředí, kde se pod pojmem mediální studia obecně rozumí především studium masových médií a masové komunikace vycházející primárně z empirického či sociologického výzkumu a svázané se světem publicistiky a žurnalistiky, může znamenat tento neinstrumentální pohled důležitou výzvu k přehodnocení toho, co médium znamená – jak je/bylo formováno, využíváno a jaký má/mělo dopad na společnost. Výborně to v prvním rozhovoru v knize popisuje Lorenz Engell, přičemž také ukazuje, v čem může být věda o médiích atraktivní i pro obor dějin umění a vizuální kultury: „Otázka minulosti je vždy produktivní, klade-li se z přítomnosti a nalézá z této perspektivy systematickou souvislost – to byla vždy priorita filosofů. Výzkum kulturních technik a dějin médií postupuje jinak. Obrátil tento přístup a vychází z toho, že přítomnost má své historické místo ve vztahu k minulosti, z níž vychází… Můžeme konstatovat, že média nejsou nikdy myslitelná bez své historie, ale také opačně, že dějiny nejsou myslitelné bez médií, které je produkují. Archiv, dokument, monument, muzeum jsou všechno mediální fenomény a formy organizace historického vědění, bez nichž by dějiny nebyly možné. To platí dvojnásob pro psaní historie, zobrazování historie, její ,zprostředkování’ v muzeích, filmech atd. Mimo mediální konfigurace nejsou dějiny vůbec myslitelné, neexistují. Jak již bylo řečeno, nástroj je spolutvůrcem produktu“ (s. 33).

Kdybychom se nicméně na základě nově vydané knihy snažili odpovědět na otázku, co je médium a co je obor „Medienwissenschaft“, těžko bychom nalezli jednoznačnou odpověď. Oblast, kterou editorky knihy mapují, se totiž vyznačuje (podobně jako např. kulturální nebo vizuální studia) výraznou heterogenitou, ba hybridností. Jak píší Krtilová a Svatoňová v předmluvě, „jedinou charakteristikou teorie a filozofie médií, na níž se všichni autoři shodují, je „reflexe vlastních předpokladů“, nebo – cituji-li z pasáže o odstavec výše – „se zaměřením pozornosti na pojem média se tedy (metateoretické) reflexe různých teorií médií rozšiřují o filozofickou reflexi předpokladů teorie médií i mediální vědy jako takové“ (s. 15). Čtenář se tak hned zkraje knihy může cítit frustrován nebo dokonce podveden. Jenže to, co někteří němečtí autoři dále v pečlivě vybraných textech a rozhovorech formulují, je naštěstí většinou daleko podnětnější než sebestředné metateoretizování: obracejí se totiž ve svém myšlení o médiích často právě k recipientovi jakožto „zaujatému pozorovateli“ a iniciují výklad na základě performativity a dialogu spíše než analýzu významu materializovaného ve vybraném díle, textu či objektu.

Pro ty, kteří se jako většina čtenářů Artalku zabývají výtvarným uměním či vizuální kulturou, pak navíc některé texty nabízejí pozoruhodné výklady „optických“ artefaktů, včetně např. tradiční malby ve stylu trompe l’oeil nebo anamorfických hříček. V tomto ohledu je třeba zmínit skvělou studii Bernharda Siegerta „Bílá místa a temná srdce: Od symbolického řádu světa k řádu rozvrhu světa“, která vychází z mediální historiografie a rozebírá jedno ze základních médií západních dějin umění – kresbu. Autor ji přitom pojímá jako mediální praktiku a zároveň kulturní techniku, čímž překračuje tradiční oddělování mistrovské kresby umělecké od kresby technické (např. kartografie), jelikož obě mají v sobě zakódovaný symbolický význam odpovídající konkrétnímu místu a času vzniku. Vztah technicismu ke „krásným uměním“ při zkoumání staršího umění, který v knize prosazuje rovněž třeba filosof a matematik Dieter Mersch, působí místy téměř hereticky, avšak zvláště z perspektivy dnešní přetechnologizované doby, kdy se i umění posouvá stále více k novým médiím, má své jasné opodstatnění a hlavně dnešní „medialitě“ a jejím mechanismům pomáhá lépe porozumět.


Kateřina Krtilová – Kateřina Svatoňová (eds.), Medienwissenschaft: Východiska a aktuální pozice německé filozofie a teorie médií, Praha 2016.

Ilustrace: Dana Balážová a Šimon Kadlčák

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *