Artalk.cz

300 papírových otisků intimity

Do 25. 9. je v Muzeu umění Olomouc k vidění výstava Uhlem, štětcem, skalpelem…, která je výběrem z tamní obsáhlé sbírky kresby. O tom, jak lze skloubit konstrukci velkého vyprávění s nahodilým a roztříštěným charakterem muzejní sbírky, ale i o zážitku z pohledu na kresbu jako prvotní médium uměleckého vyjádření, píše ve své recenzi Martin Drábek.

300 papírových otisků intimity

Vydat se do Olomouce na výstavu s názvem Uhlem, štětcem, skalpelem znamená připravit se na tradiční a konzervativně strukturovaný muzejní prožitek. Tento projekt si klade za cíl vstoupit do depozitářů olomouckého Muzea umění a využít možností, jež skýtá sbírka kresby, která je zde systematicky budována již od 50. let 20. století a dnes čítá bezmála 16 000 položek. K takovéto kurátorské archeologii lze pochopitelně přistoupit různými způsoby, nicméně kurátoři Ivo Binder a Ladislav Daněk svůj úkol pojali jako pokus o velké chronologické a stylové vyprávění, jež je rozděleno do samostatných sekcí zahrnujících kresby od konce 19. století po současnost. Co se týče výběru konkrétních kreseb, nebylo jistě snadné nalézt klíč, jak z tak velkého množství vybrat pouhých 300 kusů. Kurátoři se nakonec rozhodli následovat systém od každého vybraného autora jedna kresba a od „uměleckých hvězd“ pak maximálně tři.

Jednotlivé části jsou odděleny buď jednoduchými panely, nebo přirozenými prostorovými zákoutími a označeny názvy, které jediné ozřejmují důvod jejich seskupení, neboť žádné jiné vysvětlující texty na výstavě nejsou. Najdeme zde sekce Generace zakladatelů, Od secese k symbolismu, Koláž, kresba a písmo, Reflexe světa přírody, Fenomén olomoucké kresby atd. Již z citovaných názvů vyplývá, že metodologické hledisko kurátorů ve výsledku vykazuje známky hromadících se úhlů pohledu, až to skoro vypadá, jako by jim tradičně didaktická chronologie postupem času začala být tak trochu na obtíž. Spíše než prezentací stylové posloupnosti se tak nakonec expozice ukazuje být otiskem náhodně rozložených ohnisek, záznamem specifické archeologické situace.

2016.07.01 - instalace Kresba

Jde ale vlastně o přirozený efekt, který dokazuje, že sbírky prostě nikdy nevznikají jenom systematickým zaplňováním bílých míst na dokonalé mapě velkého vyprávění, ale že jsou zásadním způsobem ovlivňovány nahodilostí. Je proto možná škoda, a to se týká daleko více katalogu, který pro nepřítomnost textů na výstavě slouží divákovi jako jediný zdroj informací, že se oba autoři nepokusili tuto nahodilost podpořit a přiklonili se k textové struktuře, která upřednostňuje generalizující ambice v duchu velkých syntetických vyprávění uměnovědy 20. století. To pak v textech Ivo Bindera a Ladislava Daňka znamená, že kulisy jsou tvořeny připomínkami obecných stylově-historických informací, do nichž je čas od času vlepen detail (kresba z olomouckého depositáře) a vzápětí se velmi rychle spěchá zpět k celkovému panoramatickému záběru, aby se divák/čtenář neztratil. Problémem však je, že ony kulisy jsou koncipovány tak, jak rozsah katalogu dovolí. A ten nedovoluje mnoho. Výsledek, zejména v případě textu Ladislava Daňka, je pak poněkud rozpačitým a svévolným vyjevováním dobových faktů, impresí a citátů teoretických textů, což by nebylo na překážku, kdyby v sobě text zároveň neobsahoval zmíněnou zobecňující, idealistickou ambici. V konečném důsledku je tak, ve vztahu ke konstatované nahodilosti a fragmentárnosti sbírky, nejzajímavějším textem katalogu úvod od Pavla Zatloukala, který měl mezi lety 1974-1989 sbírku na starosti a který přibližuje události, jež formovaly specifickou podobu tohoto úctyhodného souboru prací na papíře.

Právě papír je totiž to jediné, co vystavené práce spojuje. Jinak jsou techniky kresby natolik rozmanité, že by nakonec mohl divák mít trochu problém rozlišit, kde vedou hranice mezi kresbou a malbou. Právě tato pestrost je ale jedním z hlavních důvodů, proč výstavu vidět. Kurátoři se totiž vedle autorské a stylové rozmanitosti snažili divákovi nabídnout také vyčerpávající rejstřík kresebných technik, jejichž počet se rozrostl zejména ve 20. století, tedy období, které je v olomoucké sbírce zastoupeno nejvíce. Vedle této edukativní dimenze však existuje ještě jeden důvod, proč je návštěva výstavy Uhlem, štětcem, skalpelem fascinujícím zážitkem, v jehož stínu jsou moje předchozí výtky jenom vzdáleným ševelením slov. Když jsem před lety studoval v Olomouci dějiny umění, ukázal nám prof. Milan Togner, který již bohužel není mezi námi, něco, na co jsem si během procházení této výstavy neomylně vzpomněl. Procházeli jsme tehdy na jednom semináři reprodukce renesanční a barokní kresby, učili se rozeznávat, co je to schizzo, modelletto nebo třeba modello, a prof. Togner se nám, začínajícím studentům, kteří kresbě naprosto nerozuměli, snažil vysvětlit, že ač to tak možná na první pohled nevypadá, kresba je královská umělecká disciplína. Je nesnadné se kresbu naučit vnímat, nicméně je nesmírně důležité ten náročný proces porozumění podstoupit, neboť se jedná o prvotní tvůrčí médium, které otevírá divákovi možnost ocitnout se nečekaně uprostřed intimity, na hraně mezi disegno interno a disegno esterno, kde se jako ten nejdůležitější smysl existence jeví zahlédnout, jak se z víru imateriálního zrodí čára. A jestli se na olomoucké výstavě kresby divák může na něco opravdu spolehnout, tak je to skutečnost, že podobný prožitek je zde schopna zprostředkovat většina prezentovaných prací. A to je opravdu zatraceně zdrcující argument pro to, uvést své tělo do pohybu směr Olomouc.

2016.07.01 - instalace Kresba

Uhlem, štětcem, skalpelem… / kurátoři výstavy: Ivo Binder a Ladislav Daněk / Muzeum umění Olomouc / Olomuc / 28. 4. – 25. 9. 2016

Foto: Muzeum umění Olomouc

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *