Artalk.cz

Ztvárnění klidu

Tématem klidu a pohybu v politických souvislostech se zabývá výstava Ztvárnění klidu v pražské MeetFactory kurátorky Sary Reisman. Svůj pohled na ni nabízí v následujícím textu Lenka Sýkorová a Viktor Čech, kteří se obdobnou tematikou, ačkoli bez explicitního napojení na současnou globální společenskou a politickou situaci, ve své kurátorské praxi rovněž zabývají, naposledy na výstavě Movere v Domě umění města Brna.

mf_ztvarneni_klidu_03-1060x707
Pohled do instalace výstavy Ztvárnění klidu, práce Rehana Ansariho a Jana Pfeiffera

Ztvárnění klidu

Existuje absolutní klid, nebo je jen iluzí? Když vezmeme v úvahu, že klid ovlivňuje jak místo a čas, tak mechanismy, jakými jsou politická stanoviska, globalizační problémy, způsoby šíření informací a další, tak se iluze klidu rozplývá. V dnešní post-internetové době je velice těžké se vymanit z každodenního chaosu a navodit klid mysli. K tomu je zapotřebí různých meditačních technik a uvědomění si sebe sama. Právě proto raději utíkáme do pomyslného pohybu mysli – chaosu, abychom nemuseli řešit vlastní přítomnost. Kritika systému, ve kterém žijeme, ať už se to týká nevypořádání se s křivdami minulosti, nebo se současnou migrační krizí, se stala jedním z nosných témat výstavy Ztvárnění klidu v pražské MeetFactory kurátorky Sary Reisman. Ta zde definuje klid jako něco neuchopitelného, pro jehož vytvoření je nutné aktivní zastavení, zpomalení či odpočinek. Pomocí citace Andrého Lepeckiho poukazuje na to, že klid je závislý na vztahu s časem a tělesnými rytmy. Na výstavě velmi rezonuje politicko-sociální kontext v rámci gesta odporu či zvratu současných stanovisek. Je tu však zastoupena i rovina uměleckých odkazů na současné přesahy choreografie a tance do prostoru vizuálního umění.

Obojí ale nemusíme chápat tak odděleně. Ani teoretik tance a performance Lepecki nechápe pohyb (či v tomto případě i jeho eventuální absenci) jen jako fyzický stav, ale v rámci svého pojetí „choreopolitiky“ i jako téma bytostně politické. Tyto vazby si můžeme uvědomit už na rovině běžně používaného jazyka, u takových zažitých termínů, jako je „politické hnutí“ či „společenská stagnace“.  Prolínání rovin ideového a fyzického můžeme nalézt třeba v práci Emily Roysdon (která ostatně již v roce 2012 samostatně vystavovala v pražském Tranzitdisplay). V řadě jejích performancí, textů i vizuálních schémat se pojí analýza pozice jedince a jeho těla v současné společnosti se sociálním rozměrem chápání choreografie a genderovou tematikou. Této výstavy se autorka zúčastnila formou plakátu s grafickým schématem a textem. Ten je součástí širšího projektu Ecstatic Resistance, který zde byl ale vzhledem k tématu výstavy prezentován adekvátně „statickým“ způsobem.  

mf_ztvarneni_klidu_07-1060x707
Pohled do instalace výstavy Ztvárnění klidu, práce Yoko Inoue

Zastavme se u děl se silným politickým či kritickým podtextem. Claudia Joskowicz ve své videoinstalaci Sympathy for the Devil poukazuje na soužití polského židovského uprchlíka a řezníka z Lyonu, který byl za 2. světové války aktivním nacistou. Oba našli azyl v Latinské Americe. Autorka snímala kamerou paralelní životy sousedů, kteří dnes žijí své „poklidné“ životy. Bez doplňujícího textu v tiskové zprávě je však kontext díla nejasný. Teprve po jeho přečtení jsou zřejmé souvislosti s tématem výstavy. Příběhy tak vytvářejí pomyslnou dějovou linku výstavy, která je více narativní a zatížená politikou, než by se u problematiky pohybu a aktivního klidu mohlo očekávat. Silně zde zaznívá kritika současného systému společnosti – ať už jde o oteplování, nebo různé válečné konflikty s následnou politickou agresí ovlivňující osudy obyčejných lidí. Tak je tomu i v díle Rehana Ansariho, který ve spolupráci s Janem Pfeifferem vytvořil scénu pro hru odkazující na historické dělení Indie a zpřítomnil tak nevypořádaná traumata. Vizuální výzkum daného místa dal impulsy pro vznik kulis – politického graffiti, kuchyňského stolu a fotografie hřbitova, tedy místa věčného odpočinku. Scéna však svým osaměním a očekávatelným vstupem aktérů-herců budí dojem centrálního bodu výstavy. Jedná se o prostor pro odehrávání příběhů v mysli diváků? Možná ano, je ale potřeba delšího prostudování doprovodných textů a pochopení souvislostí.

Narace je tak v případě výstavy Ztvárnění klidu podstatným interpretačním klíčem. Dílo Transmigration of the SOLD Yoko Inoue také zachycuje osudy migrantů. Jejich identitu v kontextu globální politiky hledala Yoko Inoue formou časosběrné performance. Propojovala peruánský a americký svět prostřednictvím latinskoamerických imigrantů toužících po západním stylu života v New York City. Pletené svetry se symboly Ameriky pracně získávala a pak je rozplétala, aby poukázala na mechanismy zla globálního trhu. Další autorka, Kirsten Justesen, je na výstavě zastoupena fotografiemi, které jsou zastavenými momentkami navozených situací. Její dílo parafrázuje marnou snahu jednotlivce odvrátit globální problémy, v tomto případě tání ledovců. Kritika vztahu k životnímu prostředí je umocněna nahým autorčiným tělem spojeným s ledovými masivy. Velkoformátové fotografie působí až teatrálně, naplňují však moment znehybnění, zamyšlení a upřímného uvědomění si vlastní přítomnosti. Daleko více než jiná díla pracující s kritikou politicko-sociálních mechanismů, které nás nenechávají v klidu.

mf_ztvarneni_klidu_11-1060x707
Pohled do instalace výstavy Ztvárnění klidu, zleva práce Kirsten Justesen, Rehana Jansariho a Jana Pfeiffera a Yoko Inoue

Na výstavě však najdeme i díla vztahující se k inscenovanému pohybu ve vizuálním umění. Clifford Owens ve svém videu Anthology parafrázuje afroamerické performanční umění choreografií, jejímž výstupem je klidová pozice. I v jeho práci lze číst politický komentář odkazující k barvě pleti v kontextu USA. Praxe choreografie je znatelná i u Brendana Fernandese. Sokly, které jsou určeny pro klidové objekty, osazuje tanečníky, a tak vytváří pomyslný zastavený pohyb, pro nějž je nutné fyzické vypětí. Právě tato díla nejlépe souzní s tématem výstavy, stejně jako video s válečným podtextem Romana Štětiny, zachycující choreografii pohybu kameramana, jehož vybavení připomíná vojenský stojan na zbraně.

Výstava Ztvárnění klidu tak podle očekávání naplnila spíše současný trend ve vizuálním umění, jímž je vedle zájmu o inscenovanou choreografii především aktuální politická analýza, ať již spojená s hledáním identity, migrací, nebo kulturně-sociálními problémy. Zdánlivě výsostně „fyzické“ téma své výstavy kurátorka ve výsledku uchopila spíše jako eklektickou síť výše zmíněných politických a sociálních diskurzů zmítajících současným světem. Dynamika neustále prožívaných změn, posunů a procesů jako by ani současnému člověku onen stav zklidnění neumožňovala. Vždyť naše představa fyzikálního světa kolem nás, v němž jsou jakákoliv akce či klid relativní a podmíněné pozicí pozorovatele v daném systému, to jen potvrzuje. V tomto ohledu nelze nezmínit analogickým tématem se zabývající kurátorský projekt Pohyb na místě (kurátoři Viktor Čech a Sabina Hašková), který v Praze proběhl roku 2012 a jenž se přece jen držel spíše samotného středobodu lidského těla a jeho performativních situací. Ztvárnění klidu je kvalitně připravený výstavní projekt, který však poněkud postrádá určitou homogennost a zacílení na specifičtější, s tématem spojenou situaci (což je ovšem častá nemoc řady současných výstav). Zároveň se za onou pavučinou tezí a různorodých fragmentů současného kritického diskurzu poněkud vytrácí intenzita toho, co téma samo primárně implikuje – totiž přítomné, hmotné, stojící a dýchající, zdánlivě nehybné lidské tělo.

mf_ztvarneni_klidu_25-1060x707
Pohled do instalace výstavy Ztvárnění klidu, práce Brendana Fernandese

Ztvárnění klidu. Výstava o devíti částech / Rehan Ansari, Nicolás Dumit Estévez, Brendan Fernandes, Yoko Inoue, Claudia Joskowicz, Kirsten Justesen, Clifford Owens, Jan Pfeiffer, Emily Roysdon a Roman Štětina / kurátorka výstavy: Sara Reisman / Galerie MeetFactory / Praha / 11. 6. – 28. 8. 2016

Foto: archiv Galerie MeetFactory

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *