Artalk.cz

Nejlepší prezentací země je výrobek

Maroš Schmidt: “Já stále všude říkám, že nejlepší prezentací země je výrobek. Když vyhrajeme nad Německem v hokeji, tak nás Němci nenávidí, ale když si Němec koupí slovenský výrobek, který mu dobře slouží, tak nás miluje.”

Slovenské múzeum dizajnu v Bratislavě vzniklo jako součást Slovenského centra dizajnu na konci roku 2013, přičemž však navázalo na dlouhodobou sbírkotvornou i výzkumnou činnost centra, která oficiálnímu otevření muzea předcházela. Vůbec první pokusy o založení uměleckoprůmyslového muzea na Slovensku se uskutečnily ve 20. a 30. letech 20. století a dnešní instituce se k této tradici hlásí. V současné záplavě mnohdy kvalitních a nepochybně přínosných, ale často i nekritických a spíše populistických projektů, které by bylo možné shrnout pod hlavičku „retro“, se Slovenské múzeum dizajnu jednoznačně jeví jako příklad hodný následování. Spolu s Janou Kořínkovou jsme se Márie Riškové, ředitelky Slovenského centra dizajnu, a Maroše Schmidta, vedoucího Slovenského múzea dizajnu, ptaly na institucionální strukturu muzea, na jejich přístup k budování sbírek i tvorbě výstav a v neposlední řadě na jejich způsob práce s neodbornou veřejností.

AS0_9680
Mária Rišková a Maroš Schmidt jako moderátoři při předávání Národní ceny za komunikační design 2016, foto: Adam Šakový

Klára Peloušková: Mohl bys prosím připomenout, jaká je organizační struktura Slovenského centra dizajnu a Slovenského múzea dizajnu?

MS: Slovenské centrum dizajnu spadá pod ministerstvo kultury a má několik různých oddělení (ediční, projektové a další), přičemž jedním z nich je i Slovenské múzeum dizajnu. Je to tak proto, že ministr financí Peter Kažimír v rámci protikrizových opatření prosadil návrh, který zabraňuje vzniku jakýchkoli nových institucí. Organizace tedy vznikají jako oddělení stávajících institucí. Má to své výhody i nevýhody. Naše muzeum sbírá i současný design, který Slovenské centrum dizajnu zkoumá, takže se dobře doplňujeme a současně můžeme využívat jedno společné ekonomické či personální oddělení, což je samozřejmě způsob, jak ušetřit.

Jana Kořínková: Daří se vám získávat nějaké granty nebo jiné finanční zdroje vedle těch od Slovenského centra dizajnu?

MS: Zatím jsme je až tak nepotřebovali, protože jsme nenároční. Muzeum vznikalo hlavně z darů a co se týká nákupů do sbírek, dostali jsme minulý i tento rok nějakou sumu, která není velká, ale umožňuje nám pokrýt náklady na to, co vysloveně chceme. Důležité taky je, že to děláme s nadšením – většina našich spolupracovníků pro nás pracuje na externí bázi a zaměstnance má muzeum pouze tři… Snažíme se šetřit. Máme vlastní rozpočet, ale zatím nemáme záruku, že to tak bude i v dalších letech. O granty se tedy snažíme stále, právě teď pracujeme na grantové žádosti v rámci přeshraniční spolupráce v programu INTERREG.

JK: S kým?

MS: S Museum für Angewandte Kunst ve Vídni.

JK: Jak se vám podařilo takovou spolupráci navázat?

MS: Prostě jsme jim napsali a postupně jsme se dostali ke kompetentním osobám, které nás pozvaly na návštěvu do Vídně. Všichni jsme se na to perfektně připravili, vzali jsme s sebou různé publikace, nachystali jsme prezentaci… Přemýšlel jsem o tom, co nás s Rakouskem spojuje, a napadl mě Futurit, který jsem objevil (Futurit je typ bakelitu vyráběný od roku 1918 v závodech Gummon na Mlynských Nivách). Kabelová továrna, pod kterou Gummonové závody spadaly, patřila až do roku 1943 rakouským majitelům, v MAKu ale Futurit neznali, protože ředitelství továrny sídlilo v Bratislavě a dodnes bylo na toto téma publikováno jen málo článků. Velmi je to zaujalo a navíc viděli, že do toho jdeme opravdu s vervou. Jasně že si člověk nemohl nevšimnout toho udiveného úsměvu ve smyslu „to je šílené“, ale zároveň zjistili, že zkoumáme věci, které se týkají i jich, ale vůbec nic o nich nevědí.

AS0_8758
Podkroví Slovenského múzea dizajnu v Hurbanových kasárnách v Bratislavě, pohled do aktuální výstavy (Národná cena za komunikačný dizajn 2016), foto: Adam Šakový

JK: Zmínil jsi vaše spolupracovníky: je nějaká specializace či kategorie designu, kterou nemáte personálně pokrytou?

MS: Chybí nám chlap, který by mohl nosit věci. (smích) Samozřejmě jsme se snažili, aby se o každý depozitář staral specialista. Máme pokrytý nábytek, textil, keramiku, ale nemáme nikoho, kdo by se naplno věnoval sklu nebo výstavnictví. Taky nám hodně chybí odborník na grafický design.

Mária Rišková: Kurátoři jsou pro nás zásadní. O celý depozitář produktového designu se zatím stará Maroš, ale bylo by potřeba tuto kategorii dále rozčlenit na úžeji vymezené oddíly. Totéž platí pro grafický design. Co bychom také velmi potřebovali, jsou tzv. digitální kurátoři, kteří by se starali o digitální obsah (ať už jde o sbírkové předměty nebo dokumenty) a věci, které už jako digitální vznikly. Hodně kurátorů, s nimiž spolupracujeme, jsou původně designéři. Je to tak jako i kdysi, že lidé, kteří se designem zabývají v praxi, o tom vědí nejvíc. Je to tím, že historie a teorie designu se nikdy na školách pořádně nevyučovaly. Navíc designéři mají spoustu kontaktů a jako kurátoři tak jsou schopni snadno získat mnoho věcí do sbírek. Maroš je taky původně designér a naše kurátorka Zuzana Šidlíková studovala módní tvorbu a textil i dějiny umění.

KP: A co studenti dějin umění na Slovensku? Zajímají se o design?

MR: Má to potenciál, ale musíme intenzivně pracovat se školami. Přes naše nejmladší spolupracovnice jsme navázali nějaké kontakty a pomalu s tím začínáme.

MS: Teď jsme dostali nabídku z VŠVU od Zdena Kolesára, že by rád, abychom připravili předmět s pracovním názvem „Muzeum designu“, který by se zaměřoval na dějiny designu na našem území. Na příští rok tedy u nás v podkroví připravujeme studijní depozitář, kde budeme vyučovat a pracovat přitom se sbírkovými předměty…

MR: Zase je to ale VŠVU, půjde o studenty designu, a my potřebujeme především teoretiky. Musíme mladé lidi pro design nadchnout.

KP: V Česku instituce, která by se specializovala výhradně na design, prakticky neexistuje. Zřejmě je to jeden z důvodů, proč studenti teorie a historie umění nejeví o oblast designu příliš velký zájem. Samotná existence takového muzea by tomu určitě pomohla…

MR: Ano, uměleckoprůmyslová muzea se orientují především na užité umění či umělecké řemeslo a končí to většinou secesí nebo snad ještě funkcionalismem… Myslím, že pražské Uměleckoprůmyslové museum je instituce, která by se designu věnovat měla, ale jejich sbírky jsou samozřejmě už tak dost velké a musí pokrýt všechna období…

MS: Myslím, že lidi dokážeme motivovat i tím, že něco neustále objevujeme. Naše objevy pak publikujeme v novinách, v Denníku N, kde vychází článek o designu jednou za 14 dní a čtenáře to baví, a v našem časopise Designum, ve kterém máme větší prostor pro odborné texty. Co se týče ministerstva, máme podporu, ale v politice nikdo není prorokem, takže uvidíme, co bude za rok nebo dva. Ale pokud jde o veřejnost, tak povědomí o tom, co děláme, je velmi dobré. A to ještě ani nemáme stálou expozici. Je to skvěle nastartované a na výstavy chodí neskutečné množství lidí.

AS0_8807
Galéria dizajnu Satelit v Hurbanových kasárnách v Bratislavě, pohled do aktuální výstavy (Národná cena za komunikačný dizajn 2016), foto: Adam Šakový

MR: Vznik muzea designu na Slovensku je historická událost, význam toho projektu si ještě ani plně neuvědomujeme. Velmi důležité je taky propojení historického a současného designu. Je to něco, o co se začínají snažit všechna velká světová muzea užitého umění: chtějí se zabývat současným designem. V našem případě tomu nahrává i spojení muzea s centrem designu, které se na současnou tvorbu zaměřuje… Ta novost je zásadní, všichni jsou vznikem muzea nadšení. Muzea, která fungují už 150 let, nemohou uvěřit tomu, že to takto zdola skutečně zakládáme. Přes všechno nadšení a v určitých ohledech ne úplně ideální podmínky se však projektu od začátku snažíme dát pevnou strukturu. Musíme přesně vědět, co děláme, nejen překotně sbírat a vršit na sebe předměty.

KP: Právě na to jsem se chtěla zeptat. Jaká uplatňujete kritéria pro výběr předmětů do sbírek muzea?

MR: Zakladatel a iniciátor muzea Ľubomír Longauer začal už před lety publikovat a sbírat grafický design. Když v 90. letech založil katedru grafického designu, říkali mu často studenti, že „tady nic nebylo“. A on tvrdil, že je to nesmysl, a začal slovenský design sám zkoumat. Rozhodl se, že bude sbírat úplně všechno, protože sbírky slovenského grafického designu v muzeích byly velmi malé. Spoustu věcí získal přímo od autorů, kteří mu věnovali své životní dílo. Designérům nemůžete říct, těchto 100 plakátů bereme a zbytek si nechte, důležitá je totiž i sociologická rovina sbírky. Potom nastoupil Maroš, který začal sbírat produkty, a tam už bylo potřeba ta kritéria dobře zvážit…

MS: A základní kritérium jsme si stanovili následovně: sbíráme všechno z designu, z čeho se dá udělat dobrá výstava. Nesbíráme jen krásné věci, nebo jen věci od určitých autorů, ale i naprosto běžné předměty, z nichž lze třeba poskládat vzorový dobový pokoj. A mimo jiné i kýče.

MR: Sbíráme věci z 20. století s přesahy do století 19. a 21. Důležité je to, na co designéři ve 20. století navázali, a to, co později z designu 20. století vyšlo.

KP: Takže výstavy pojímáte jako určité historicko-sociologické sondy do konkrétních období?

MR: Nejsme vysloveně antropologické muzeum jako například Muzeum evropských kultur v Berlíně. Vycházíme vždy z designu, ale jdeme do šířky, musíme obsáhnout veškeré aspekty designu, to znamená i ty společenské či ekonomické.

MS: Když jsme byli v Berlíně v Museum der Dinge, všimli jsme si, že sice mají poměrně malé sbírky, ale jednotlivé předměty jsou pečlivě vybrány právě s ohledem na to, aby mezi nimi docházelo k zajímavým konfrontacím, co se týče tvaru, grafického řešení, ideologie a podobně. V době naší návštěvy tam zrovna měli výstavu kýčů.

Prechodna_cast_salonika_pohlad_od_vstupnej_chodby_2
Fotografie z projektu Záchrany Vládního salonku z Letiště M. R. Štefánika v Bratislavě (interiér: Vojtech Vilhan, 1973-1974). Vybavení interiéru je aktuálně uložené v depozitáři SMD, připravené na reinstalaci., foto: Lívia Pemčáková

JK: Zajímalo by mě, jak se dá v případě muzea designu uvažovat o národních aspektech. Jak moc je design národní, jak moc je slovenský nebo československý?

MR: Chceme být národním muzeem v pozitivním smyslu, to znamená, že chceme zmapovat a popsat všechno, co se na Slovensku (přičemž jeho vztah k Čechám v rámci Československa je klíčový) na poli designu událo. Bude to trvat desítky let, ale hned na začátku je potřeba definovat naše poslání. O tom „národním“ je třeba uvažovat, protože dříve, za Československa či Rakouska-Uherska, se to nebralo příliš v potaz, byla to zcela jiná situace. Když se Československo v roce 1993 rozdělilo, přišli jsme v podstatě o své národní muzeum – tedy Uměleckoprůmyslové museum v Praze. Samozřejmě musíme to slovenské a národní napojit na všechny mezinárodní kontexty, ale musíme udělat ten první krok, který zatím nikdo neudělal. Musíme přijít s určitou definicí, abychom s ní mohli polemizovat.

MS: Jsme Slovenské múzeum dizajnu, ale mnozí si to pletou a myslí si, že jsme Múzeum slovenského dizajnu. Neexistuje absolutní slovenský design, ale design, který vznikal na území Slovenska a tvořili ho autoři, kteří zde žili, ačkoli to mnohdy byli původně Češi nebo Maďaři… To území je strašně důležité, už proto, že bylo v rámci výzkumu designu prakticky obejito. A my se to snažíme napravit. Kdysi, když ještě muzeum designu neexistovalo, ptal jsem se Longauera v rádiu, proč je třeba takovou instituci založit. A on řekl, že protože je hanba, že ho Slovensko ještě nemá. Taky je třeba splatit dluh, který máme vůči předchozím generacím.

MR: Názvem Slovenské múzeum dizajnu jsme se také chtěli přihlásit k určité existující tradici (Slovenská národná galéria, Slovenské národné múzeum). Je výhoda, že my to „národní“ přímo v názvu nemáme, ale máme tam to „slovenské“. Ano, jsme národní ve smyslu Slovenské republiky, ale nemusíme se už potýkat s pojmem národa.

JK: A zároveň se tím názvem stavíte na jejich úroveň.

MR: V tom významu ano. Dáváme tím najevo, že chceme být tak velká instituce, jakou jsou oni.

MS: Pro mě osobně tkví velká hodnota či využitelnost tohoto muzea v uchovávání kontinuity designu na našem území pro budoucí tvůrce. Je důležité, že budou mít z čeho vycházet. Proto také chceme vytvořit i knihovnu materiálů a tvarů.

KP: A pokud jde o neodbornou veřejnost? Jak s ní pracujete? Myslím, že pro vztah veřejnosti k československému designu druhé poloviny 20. století jsou charakteristické dvě vyhrocené polohy. Jedni si s ním spojují nepříjemné vzpomínky na období totality, druhé zaplaví při pohledu na tyto předměty nekritická nostalgie (nebo-li ostalgie), kterou jsem trochu četla i v podtextu nedávné debaty o fenoménu retro v Moravské galerii v Brně, jíž ses, Maroši, účastnil.

MŠ: Ano, a já to právě kritizoval. Já bych tu dobu charakterizoval tak, jak jsme nazvali i výstavu designu 60. a 70. let, kterou tady v muzeu zahájíme v září: Barevná šeď. Důležitá je tam přitom ta ambivalence. Někdo řekne, že díky socialismu se tu dělaly úžasné věci, a někdo jiný řekne, že navzdory socialismu se tu dělaly úžasné věci. Protože úžasné věci se opravdu dělaly a to je to barevné, ale v té šedivé době vznikaly i věci naprosto hrozné.

MR: Anebo kvůli socialismu tu nebylo toto, ale díky socialismu tu bylo toto… Zároveň si ale myslím, že ty negativní vzpomínky jsou právě perfektní, protože jde o nějakou emoci, s níž můžeme pracovat. Znamená to, že ty předměty člověku něco říkají, něco v něm vyvolávají. A o tom ty věci jsou, každá má nějaký příběh.

Mobilne_kresla_a_polkruhove_stoly_v_uzatvoritelnej_casti_hlavneho_traktu
Fotografie z projektu Záchrany Vládního salonku z Letiště M. R. Štefánika v Bratislavě (interiér: Vojtech Vilhan, 1973-1974), foto: Lívia Pemčáková

KP: To znamená, že do výstav a sbírek zahrnujete i takový design, který nepovažujete za kvalitní?

MS: Ano, ale je třeba s tím na výstavě důsledně pracovat. Umím si představit, že jednou uděláme výstavu těch nejhorších, nejbrutálnějších věcí. A vytvoříme takové prostředí, které divákovi umožní udělat si na věc vlastní názor. Nesmíme názory vnucovat, ale pomocí výstav, doprovodných programů či setkání s žijícími autory vysvětlit všechny okolnosti. Ani já sám jsem v tom neměl vždycky jasno, miloval jsem socialismus, protože jsem na něj měl hezké vzpomínky z dětství. Až s postupem času, jak jsem četl, díval se na filmy a mluvil s lidmi, jsem svůj názor musel poupravit. Vyslechl jsem taky mnoho designérů. Polovina z nich dnes říká “kéž by se ta doba vrátila… kolik my jsme měli práce! A za dobrou práci byly peníze a uznání!” a polovina zase “to bylo hrozné, já jsem nemohl nic pořádně udělat, všechny moje návrhy se ve výrobě změnily, nebo byly úplně zbytečné, nefungoval trh…”. Zkrátka není to černobílé.

MR: Ten režim znamenal současně bezpečí. Například v prostředí grafického designu všichni vzpomínají na výběrové komise, které posuzovaly návrhy. A nejen negativně. Komise nepředstavovaly pouze cenzuru, ale hodnotily, co je dostatečně dobré a co není. Někteří dnes nostalgicky vzpomínají, že to nebylo tak špatné, a tvrdí, že protože už to dnes nikdo nekontroluje, vzniká tolik špatných věcí.

MŠ: Proto je Barevná šeď dokonalý název. Nesmíme se nechat zmást nekritickou ostalgií, naopak se musíme snažit přesně pojmenovat to dobré i to zlé. A musíme s tím umět pracovat i v rámci výstav: když dám jakýkoli předmět z doby socialismu na sokl a nasvítím ho bodovou lampou, hned vzbuzuje nostalgii. Proto je třeba přicházet i s novými způsoby instalace.


Mária Rišková (*1974) je od ledna 2016 ředitelkou Slovenského centra dizajnu, kde pracuje od roku 2014. Stála při vzniku Slovenského múzea dizajnu, dva roky byla jeho vedoucí a kurátorkou sbírky komunikačního designu. Je absolventkou dějin umění a kultury na Fakultě humanistiky Trnavské univerzity. Působila jako historička umění, byla kurátorkou a koordinátorkou mezinárodní přehlídky Trienále plagátu Trnava a podílela se na vícero nezávislých projektech v oblasti současného umění (galerie Buryzone, sdružení 13 kubikov). V letech 2002 až 2006 byla zakladatelkou a hlavní koordinátorkou festivalu kultury nových médií MULTIPLACE. Přednášela dějiny nových médií na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě a dějiny multimediálního umění na Vysokém učení technickém v Brně.

Maroš Schmidt (*1978) pracuje v Slovenském centru dizajnu od roku 2014, stál při vzniku Slovenského múzea dizajnu (jehož je od března 2016 vedoucím), byl dva roky kurátorem sbírky produktového designu. Je absolventem průmyslového designu (ateliér Transport designu) na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě, kde jako externí pedagog od roku 2012 přednáší Dějiny automobilového designu. V roce 2002 absolvoval stáž ve výzkumno-vývojovém centru Volkswagen Wolfsburg, později pracoval jako designér na volné noze. V roce 2013 spoluzakládal o.z. Ostblok, které mapovalo československý design v období let 1945–1992. V letech 2014 a 2015 byl kurátorem výstav ČSSR MENÜ v DDR Museum Berlin a Bauhaus auf Slowakisch (dějiny Školy uměleckých řemesel Bratislava) v Bauhaus Dessau (spolukurátorka Klára Prešnajderová).

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *