Artalk.cz

Když současná abstrakce nemá co nabídnout

V Galerii Jelení v Centru pro současné umění Praha probíhá výstava Igora Hosnedla. Dominik Forman se ve své recenzi zabývá jednak hierarchií mezi médii kresby, malby a objektu, která podle jeho názoru (navzdory vyjádření umělce) na výstavě vzniká, jednak zařazuje Hosnedlovu tvorbu do širšího kontextu mladé české malby, již podezřívá z vyprázdněnosti a ignorance vůči společenské realitě.

1d012b8478

Když současná abstrakce nemá co nabídnout

Navštívíte-li výstavu Igora Hosnedla DUTCH HARBOR v Galerii Jelení v Centru pro současné umění Praha, nebudete překvapeni. Představené principy současné nezobrazivé malby s jejich odtržením od společenské reality jsme si zvykli vídat v galerijních institucích již dávno.

Výstava je tvořena třemi obrazy většího formátu se sebevědomě provedenými abstraktními organickými tvary, dále několika levitujícími plochými objekty tvarově duplikujícími motivy obrazů a dvěma (rovněž levitujícími) krabičkami, ve kterých objevíme knihy kreseb opět s podobnými motivy.

Obrazy, jež výstava dekonstruuje, jsou leitmotivem. Byť autor v rozhovoru s kurátorkou Terezou Jindrovou (který slouží jako doprovodný text) popírá hierarchické vztahy mezi objekty, kresbami a obrazy, celá instalace přesto vyznívá jako komentář k jejich vzniku, mapuje jejich genealogii, což nezvrátilo ani jejich umístění. Obrazy sice působí v instalačním řešení jako zastíněné výraznými objekty, materiálový rozdíl mezi nimi je však natolik výrazný, že pomyslnou hierarchii vytváří.

Hierarchii rovněž umocňuje charakter a množství kreseb. V rozhovoru se dovídáme, že malba vychází z vybraného momentu kresebného procesu, který běží dál. Kresby tak předcházejí obrazům, jsou zdrojem jejich motivů a tvarosloví, přičemž některé z nich jsou přímo převedeny do média malby. Autor zdůrazňuje, že není možné číst kresby jednotlivě, ale jako po sobě jdoucí celek. Nelze si prý představit, že by některá ze stránek byla vyjmuta, což je do jisté míry pochopitelné vzhledem k tomu, že se kresba často propisuje na další stránky a tím se vrství jakási grafická stopa. Na druhou stranu je však takřka nemyslitelné, že by divák s podobným zápalem pečlivě prošel list za listem u obou knih až do konce, neboť typologie použitých grafických forem je do té míry zacyklená, že po pár desítkách stran vracíme knihy zpět do krabic s jasnou představou o tom, co se skrývá ve zbytku listů. Knihy v krabicích působí v rámci instalačního řešení mnohem více jako estetické artefakty než jako soubor plnohodnotných kreseb především kvůli jejich exponovanému umístění, a tak mohou jen těžko rovnocenně konkurovat obrazům.

6926491fd4

Dojem určité materiálové lacinosti levitujících objektů, jež ilustrují vrstvení jednotlivých tvarů v malířském procesu tvorby, ostře kontrastuje s hloubkou barevných ploch obrazů, a tak vytváří další hierarchický vztah ve prospěch maleb. Vystavené objekty jsou přímou ilustrací způsobu, jakým jsou utvářeny obrazy. Fyzicky instalaci jednoznačně dominují, a obrazy na stěnách se proto stávají jejich kosmetickým doplňkem, což shazuje jejich důležitost. Přitom se nemůžeme zbavit dojmu, že se vše točí právě kolem nich – ilustrace vrstev obrazu v prostoru pomocí levitujících desek či rovněž se vznášející krabice s knihami kreseb uvnitř – celá výstava vyznívá jako komentář ke vzniku obrazů, jako odtajnění jejich rodokmenu.

Tyto obrazy nesoucí motivy jakýchsi organických tvarů, které celou výstavou v jednotlivých jejích polohách prostupují, tvoří svými vrstvami subtilní reliéfy. Nutno zdůraznit, že barevná hloubka vyobrazených ploch, které za pomoci drcených pigmentů do pojiva vytvářejí jistou haptickou kvalitu, je jejich nejsilnější stránkou. Divák se může nechat unášet estetickým zážitkem sytých barev a zrakem ohmatávat úlomky pastelů, které zanechala traktace tahů štětci, může se těšit z efektů po stopách stržené lepicí pásky nebo může obdivovat krásu decentní umazanosti, kdy sem tam ukápne kapička barvy nebo štětec plně nenanese tlustou konturu. Nad tím, že se jedná o nadužívaná malířská klišé lze přimhouřit oči, neboť jsou provedena řemeslně poctivě a dokáží diváka pohltit. Může zkoumat, jakým způsobem „ladí“ barevná skladba ploch v pozadí s figurami abstraktních tvarů, jež jsou do pomyslného předního plánu vyneseny za pomoci světelného kontrastu, a nechat volně plynout proudy asociací vyvolaných vyobrazenými tvary (nemůžu si pomoct, ale hlavní motivy dvou ze tří obrazů mi svou formou asociují spíše tlusté střevo než autorem deklarované Morandiho vázy).

Mám dojem, že si tento typ abstraktní malby vynucuje ryze estetické čtení a jako takový více méně směřuje na pole designu než k plnohodnotné umělecké výpovědi, která by mimo estetické problémy a sebereflexi média řešila nějaký konflikt.

c2dfa0a721

Onu designovost pochopitelně podtrhuje celkové vyznění instalace. Objekty jsou umístěny po celém prostoru tak, aby divák při pohledu na čelní stěnu nabyl dojmu jakéhosi 3D abstraktního obrazu, což je podpořeno neukončeným „rámem“, který je namalován přes celou zeď. Mezi objekty se může návštěvník libovolně pohybovat, a tak se přeneseně dostává do jednotlivých vrstev „obrazu“.

Ačkoliv se vznik maleb opírá o přiznaný princip subjektivní náhody, divák musí být ubezpečen o tom, že v náhodných kompozicích vlnovek a organických tvarů panuje přeci jenom určitý pravidelný rytmus, který je výsledkem intenzivní tvůrčí práce minimálně co do četnosti jednotlivých kreseb. V nich se jednotlivé prvky donekonečna opakují, a tím pádem můžeme předpokládat, že stejně tak to bude platit i u autorovy malířské tvorby, ze které je představen „pouze“ užší výběr.

Pokud si tvorbu autora promítneme do širšího kontextu současné nezobrazivé malby nejmladší generace umělců pracujících v českém prostředí, nacházíme řadu společných znaků, které se donekonečna kombinují. Motivy vlnovek, spirál, kruhů, textur, geometrických tvarů, grafických znaků a symbolů, barevných skvrn a ploch, které jsou vytěžené z avantgardních forem první poloviny 20. století, jsou propojovány s pokleslými znaky virtuálních komunikací a estetiky sociálních sítí, často s nádechem stylizace primitivistického art brut. Sem tam zazní jako inspirační zdroje nějaká konkrétní jména modernistů a k tomu se přihodí postmoderní neo-expresionistická ikona (většinou Basquiat), aby zbyl prostor pro expresivní rozmach. Čím větší nesourodost, tím větší experiment. Dalšími důležitými znaky jsou sériovost, četnost a intermedialita.

a7950b67e0

Východiskem tohoto typu malby je kresba, linie, jejíž způsob provedení vychází z mnohosti a multiplikace zmiňovaných forem, jež jsou převáděné na plátna velkých formátů. Jedná se o výraz určité obsese autorů pokrýt tímto typem kresby co největší počet ploch, aniž bychom se dozvěděli více o samotném smyslu takového počínání. Jednotlivý obraz či kresba v tomto procesu mnoho neznamená, důležitá je sebepotvrzující kvantita.

V centru pozornosti stojí jen a pouze umělcovo ego, kolem kterého se celý tvůrčí proces otáčí. Politická radikalita původních avantgardních projevů je beze zbytku vykastrována, což tento abstraktní trend (rovněž označovaný jako „zombie formalism“) definitivně diskredituje. Skutečně se jedná o slepenec mrtvých forem, které za svého života dokázaly vyvolávat konflikty, měly kritické ostny a jejichž autoři zastávali politické pozice, které se svojí tvorbou spojovali. Je to obzvláště paradoxní v současné společenské situaci, kterou mnoho lidí přirovnává k 30. letům minulého století vzhledem k tehdejší krizi kapitalismu a nástupu autoritářských režimů. Tedy k době, kdy se avantgarda a modernistické uvažování v umění projevovaly kriticky a jejich představitelé byli v některých zemích perzekvováni. Bublinu, ve které se projevy tohoto trendu pohybují, vyjadřuje pregnantně tvrzení jednoho z jeho autorů, Martina Lukáče:

„Často přemýšlím o tom, jestli to má současné umění jednodušší v tom, že řada modernistů se bila holýma rukama s fašisty, zatímco my v podstatě využíváme jejich uměleckou stylizaci a materiálnost. Dnešní malíři pak na estetice, kterou vydobyli jiní, staví tisíce obrazů určených pouze k prodeji“ (z rozhovoru Petra Duba s Martinem Lukáčem pro Artalk).

V situaci, kdy jak v České republice, tak v celé Evropě sílí neonacismus a rasismus a fašisté začínají být voleni do mocenských struktur národních států, vypovídá takové tvrzení o naprostém ignorantství závažných společenských problémů.

Současný abstraktivismus, zombie formalismus, nezobrazivá malba, nebo jakkoli chceme nazývat trend, do kterého výstava Igora Hosnedla v galerii Jelení zapadá, je do důsledku vyprázdněnou skořápkou, která na místo provokace, konfliktu a kritiky zaběhlých struktur, jež její avantgardní zdroje bezesporu vyvolávaly, nepředstavuje o mnoho víc než estetický doplněk instagramových profilů či snadno prodejnou komoditu na trhu umění.

21fee26dae

Igor Hosnedl / DUTCH HARBOR / kurátorka výstavy: Tereza Jindrová / Centrum pro současné umění Praha / Praha / 27. 4. – 19. 6. 2016

Foto: Radek Brousil

Komentáře

  1. Myslím že tam Igor zapomněl domalovat srp a kladivo.. Pak by možná obstál i mezi pseudokonceptuálními malíři co se snaží urputně vytrhnout společnost ze současných zmarů.

  2. Možná by kritici měli začít malovat.
    Proč má umělec řešit sociální či politické otázky naší společnosti?
    Malba je archetyp.
    Je nutno procitnout.

  3. Uf. To je snad na to zahodit štětec a jít dělat něco jiného… Měl bych k tomu výhrady, ale určitě tak špatné to nebylo. Jako laikovi mi výstava přišla jako zajímavý komentář k estetickým formám ze šedesátých let. Možná vyprázdněným… Příjemná šachová partie pro krásu ze hry. Proč ne? Politická gesta čekám od jiných…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *