Artalk.cz

Videoart. Zábava pro excentriky?

Kateřina Sochací mluvila se Slávou Sobotovičovou o fungování Videoarchivu Vědecko-výzkumného pracoviště Akademie výtvarných umění v Praze, který vznikl v roce 2007 jako jediná systematická sbírka českého videoartu a videodokumentace umění v České republice. Videoarchiv zahrnuje převážně období od 80. let 20. století do současnosti. Obsah sbírky je průběžně zveřejňován v internetové databázi, archiv a mediatéka jsou přístupné k prezenčnímu studiu po předchozí dohodě. Kromě využití materiálů ve výzkumné, pedagogické a kurátorské činnosti pořádá VVP AVU promítání pro veřejnost a v roce 2011 založilo Edici VIDA, v níž vydává tematické výběry na DVD. Od roku 2012 zveřejňuje VVP AVU vybraná videa na stránkách internetové televize Artyčok.tv v rubrice Okno do videoarchivu.

Screen shot 2016-06-03 at 10.25.30 AM
Okno do videoarchivu, ve spolupráci s Artyčok.tv

Na stránkách videoarchivu VVP AVU je 1249 záznamů. Zahrnuje tento počet i videodokumentace výstav, nebo se jedná pouze o díla videoartu?

Velká část (zhruba polovina objemu dat) je dokumentace, což jsou procházky výstavami, vernisáže, záznamy performancí, rozhovory, návštěvy v ateliérech umělců, přednášky atd.

Na jakých nosičích se k vám nejčastěji díla dostanou?

Donedávna hlavně na DVD discích. Teď umělci nosí nejčastěji externí disky, ze kterých materiál kopírujeme. Umělci starší generace mívají ještě VHS, miniDV a hi8 kazety, které mnohdy už nemají ani na čem přehrát. My jim materiál zdigitalizujeme a vrátíme spolu s původními nosiči.

Jak probíhá proces ukládání a archivace videoartových děl?

Autoři nebo majitelé materiály poskytují většinou až po oslovení z naší strany, i když se snažíme, aby chodili sami od sebe. Po nabytí materiál digitalizujeme, dál upravujeme (spojujeme části, sjednocujeme formáty apod.) a hotovou digitální podobu zkopírujeme na úložiště. Množství nezpracovaných přírůstků v archivu je srovnatelné s počtem zpracovaných, protože zpracování je náročné. Znamená jednak zmíněné produkční úpravy a jednak co nejpodrobnější popsání materiálu do databáze, pokud možno v komunikaci s tvůrcem. Snažíme se o materiálu zjistit všechny dostupné informace (dataci, technické parametry, případné spolupracovníky, historii vystavení, texty, které o něm vyšly, správný způsob instalování pro případy znovuuvedení atd.). Tyto údaje publikujeme v online databázi. Díla badatelům zpřístupňujeme prezenčně v mediatéce VVP AVU.

Je vysoký zájem ze strany veřejnosti o promítání videoartových děl nebo o kontaktování umělce, jehož dílo je uložené v archivu? Využívá veřejnost možnosti studia digitálních materiálů prostřednictvím mediatéky?

Obecně platí, že videoart zatím není masová zábava pro náhodné publikum. Jeho diváci jsou spíš aktivní a zvídaví lidé, kteří jej často sami vyhledávají. Myslím si, že to ani tak nevypovídá o náročnosti videoartu, jako spíš o přístupu k osvětě o současném umění, která byla až donedávna na mrtvém bodě.

Zájem o promítání závisí na mnoha faktorech, jako je například povaha dané události. Promítáme na festivalech (tam je návštěvnost srovnatelná s účastí na ostatních přednáškách konaných v rámci akce), nebo naopak pro předem omezenou diváckou skupinu účastníků semináře, studentů na workshopu apod.

Do mediatéky chodí jednotlivci z řad odborné veřejnosti, hlavně kurátoři, teoretici nebo studenti, kteří píší diplomovou či dizertační práci… Přicházejí většinou s konkrétním předmětem svého výzkumu.

Na Artyčok.tv máme rubriku Okno do videoarchivu VVP AVU, ve které spolu s kolegyní Terezií Nekvindovou uveřejňujeme ty nejzajímavější materiály z videoarchivu VVP AVU, opatřené českou a anglickou anotací, případně vzpomínkou někoho z pamětníků. Nemáme sice k dispozici podrobnou statistiku o návštěvnosti, ale víme, že některá videa měla nečekaně velkou sledovanost.

Která to například byla?

Byly to například záznamy výstav série Šedá cihla, které pořádala klatovská galerie v první polovině 90. let. Galerie byla jednou z mála, které dbaly na dokumentaci své činnosti a zvolily k tomu video. Výstavy a vernisáže natáčel Ing. Miloš Svoboda z Klatov, vznikla tak unikátní série „videosborníků“, které na VHS galerie rozesílala do různých archivů a knihoven po republice. Myslíme si, že zrovna tato videa na Artyčoku zazářila díky zachycení specifické atmosféry 90. let.

Víte o nějakém dalším videoarchivu fungujícím na podobné bázi, nebo jste v rámci České republiky unikátní?

O dalším videoarchivu našeho typu nevíme. To je velká mezera v archivaci české kultury, kterou se právě videoarchivem VVP AVU snažíme zmenšovat. V České republice je několik soukromých archivů umělců, o kterých víme. Je pravděpodobné, že jsou i další, o nichž neví téměř nikdo a nejsou přístupné. Existují také dílčí archivy galerií, institucí nebo jiných aktivit, obsahující práce umělců, kteří s nimi spolupracovali. Snažíme se je mapovat a spolupracovat s nimi.

Můžete, prosím, některé jmenovat?

Nedávno jsme převzali ke zpracování například archiv VHS galerie Jelení. Velké osobní archivy máme od Jiřího Surůvky, Jiřího Ševčíka, Jiřího Davida, Tomáše Rullera, Kamily Ženaté, Josefa Daňka a dalších.

Inspirovali jste se při zakládání videoarchivu nějakým konkrétním zahraničním vzorem, jehož fondy při vlastní práci využíváte?

Videoarchiv VVP AVU vznikl z vnitřní potřeby VVP AVU. Archiv našeho pracoviště má kromě videí několik dalších velkých celků – textů, fotografií a jiných obrazových materiálů, dokumentace tvorby jednotlivých umělců. Ve složkách s portfolii začala v raných nultých letech rychle přibývat videa, tehdy na CD a DVD. Dávalo smysl videa vydělit a začít je sbírat zvlášť.

Pokud jde o zahraniční archivy, znám je jenom zprostředkovaně, z informací na internetu nebo z prezentací a přednášek. Cizí fondy nepoužíváme.

Z domácích aktivit dlouhodobě spolupracujeme s Artlistem a s archivem Mediabaze.cz – prolinkováváme vzájemně jednotlivé záznamy v databázích.

Bylo by možné za archiv podobného typu považovat Mediaarchiv, který založila na FaVU VUT v Brně Jana Písaříková?

Rozdíl vidím v záběru: kromě videoartu samotného archivujeme na VVP i zmíněnou dokumentaci umění a tuto část archivu považujeme za opravdový poklad. Sbíráme materiály týkající se českého výtvarného umění obecně. Neklademe důraz na původ nebo žánr. Náš záběr je plošnější. Mediaarchiv má oproti nám asi praktickou výhodu právě v tom, že je úžeji zaměřený. Má vytyčený lépe uchopitelný celek. Já osobně se stále potýkám s nepříjemným pocitem, že bychom museli archivovat několikanásobně rychleji, aby archiv udržel tempo srovnatelné s tempem produkce. Ten pocit sotva kdy může zmizet, asi je to povaha archivní práce obecně. Široký záběr ale situaci logicky zhoršuje.

Další rozdíl je v tom, že my zatím nemáme v plánu samotná videa zpřístupňovat online. Nejenom proto, že by to byla obrovská technická režie a právnická administrativa navíc. Hlavní překážka je v tom, že pro mnohé naše materiály se internetová prezentace nehodí: například videa z videoinstalací. Naše vize směřuje spíš do budoucnosti než k použití přes internet. Chceme, aby co nejvíc videí bylo vůbec někde k nalezení. Naše síly velkým dílem spotřebovává archivace samotná. Konečným cílem je právě kritické zhodnocování nasbíraného materiálu, ale příležitosti k němu vnímám zatím spíš jako „odměnu“. Ale to má Mediaarchiv možná podobně.

Co vás vedlo k výběru videa jako uměleckého prostředku? Jakým tématům se ve své tvorbě věnujete?

Dostala jsem se k videu přes fotografii. Líbila se mi distance skrze kameru, chtěla jsem pozorovat a zapisovat. Ve videu mi oproti fotografii vyhovovala možnost snímat zvuk, zaznamenat situace v jejich časovosti. Dráždivá byla taky blízkost s filmovým jazykem. Pro moji generaci to bylo médium s velkým kouzlem, které téměř přes noc ztratilo svoji výlučnost a bylo k dispozici. Až do 90. let nebyla možnost s pohyblivým obrazem volně pracovat, protože technika byla nedostupná.

Ve své tvorbě se věnuji často momentu amatérského zpívání a pozorování prostých, každodenních situací. Myslím, že hledám možnost transu (vytržení skrze zpěv) v banálních podmínkách. Video mi vyhovuje tím, že reprodukuje zvuk, dá se s ním pracovat situačně i skrze něj performovat.

Vnímáte ze strany české společnosti videoart jako jednu z již zažitých forem umění, nebo to pro většinu publika představuje stále něco netradičního? Je náročné videoart zprostředkovat publiku a obhájit jeho pozici na umělecké scéně?

Videoart je běžný pro lidi zvyklé sledovat současné umění. Obhajovat pozici videa v umění je čím dál méně nutné. Když už na něj dojde, je to příjemný úkol, pokud je spoludiskutér otevřený, což většinou ti, se kterými se setkáváme, jsou. Komentář nebo naznačení souvislostí může přijetí hodně napomoct.

Pro nezasvěcené může videoart působit jako zábava pro excentriky, nedokonalá obdoba filmové nebo televizní produkce nebo nepřenosná soukromá obsese. To se však rychle mění, protože video se za posledních pár let stalo stejně běžným vyjadřovacím prostředkem jako například text.

Co vnímáte jako originál u lehce “přenosných” děl nehmotné povahy, jako je videoart?

My se ve videoarchivu VVP AVU v principu snažíme shromažďovat díla v podobě, která nezkresluje zamýšlené poselství. Důležité pro nás je prospět dílu a nejít proti vůli autora. Otázka originálu z hlediska pravosti nebo první kopie není pro nás ta nejpalčivější. Jde nám o obsaženou informaci; technické kazy nebo právnické aspekty nás trápí až druhotně, i když se jimi samozřejmě zabýváme. K otázce originálu ve smyslu původní verze (první uvedené podoby díla oproti dalším významově upraveným verzím, např. nově přestříhaným) přistupujeme opatrně. Snažíme se ve verzích vyznat a vzít je v potaz všechny. Například na naší poslední vydané kompilaci České akční umění. Filmy a videa 1956–1989 jsme s kolegyněmi Pavlínou Morganovou a Terezií Nekvindovou upřednostňovaly původní verze děl (i když je někteří autoři později přestříhali nebo doplnili hudbou). Důvodem byl fakt, že kompilace je postavená historicky. Řešíme to ale případ od případu.

Myslíte, že v České republice existuje obchodování s videoartem a že má videoart uplatnění na trhu s uměním v ČR?

Tím se nezabývám. Videoarchiv VVP AVU tyto otázky neřeší a nemá žádný kontakt s trhem. Z doslechu vím, že pár sběratelů to už dělá. Pokud jde o zájem a víru sběratelů v toto médium, situace se asi zlepšuje. Nevidím důvod, proč by nešlo s videem obchodovat v České republice, když je to běžná praxe jinde v zahraničí. Fakt, že videa jdou nekontrolovaně šířit, také není překážka: obchod s uměním je přece postaven i na hodnotách, jako je prestiž. Mimochodem, konkrétně problém vlastnění videí trh řeší certifikáty.

Jaký je váš názor na sběratelství v oblasti videoartu? Myslíte, že se mezi českými sběrateli umění najdou příznivci videoartu, nebo je to pouze “výstavní” záležitost? 

To nevím, žádné sběratele osobně neznám. Například já mám video ráda, snad ho můžou mít rádi i sběratelé.


Sláva Sobotovičová (*1973) je vizuální umělkyně. Pochází ze Slovenska, ale již delší dobu žije v Praze. Po studiích na VŠVU v Bratislavě a AVU v Praze se začala věnovat téměř výhradně médiu videa. Od roku 2007 pracuje pro videoarchiv Vědecko-výzkumného pracoviště AVU, kde  buduje sbírku českého videoartu.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *