Artalk.cz

Had Will Have Been aneb Několik poznámek o budoucnosti

Eva Skopalová se ve svém textu věnuje myšlení o čase (uměleckých děl), které bylo v poslední době předmětem několika různých výstav u nás (Artificial Cinema v tranzitdisplay) i v zahraničí (2050. Breve storia del futuro v Palazzo Reale v Miláně) a teoretických statí mnoha autorů (Jacques Attali, Armen Avanessian a Suhail Malik, Nick Srnicek aj.).

Hubert_Robert_-_1773_-_Finding_of_the_Laocoon
Hubert Robert, Objevení Láokoónta, 1773

Had Will Have Been [1]

[1] Boj s časem je i boj s jazykem, čeština stejně jako angličtina tyto časové neplynulosti neumí adekvátně akcentovat. Angličtina však pro svou logickou strukturu může vytvářet časové neologismy, jako je například tento.

aneb Několik poznámek o budoucnosti

Včera večer jsem seděla v auditoriu pařížského ústavu dějin umění, kde Georges Didi-Huberman přednášel o fotografii Theodora W. Adorna, osobnosti frankfurtské kritické školy. Nad čím se pozastavil nejvíce, byly jeho ruce, resp. Adornovo kritické gesto. Francouzské slovo critiquer (kritizovat) má stejný etymologický kořen jako cribler (prosít, třídit), obě mají stejný řecký původ. Na tomto základě Didi-Huberman rozvíjí kritické gesto, tedy způsob, jak o věcech uvažujeme – ale co když nelze jen tak vytřídit zrno od plev? Když prosíváme něco jemného a prach se zvedá všude kolem? Právě to je případ uvažování o obrazech. Čas obrazů, o kterém v těchto dnech intenzivně uvažuji, doslova víří. Pod tíhou včerejších myšlenek zkusím v několika fragmentech popsat prach/čas, který poletuje kolem nich, a ptát se, jaký je prach budoucnosti.

Objevení Láokoónta / historická budoucnost

Sousoší Láokoónta (25 př. n. l.) bylo nalezeno v roce 1506 v ruinách Neronova domu v Římě a Gotthold Ephraim Lessing na základě této sochy napsal svou slavnou knihu Laokoön oder Über die Grenzen der Malerei und Poesie (1766). O sedm let později vytvořil Hubert Robert obraz Objevení Láokoónta. Je v tom hořká ironie, že sousoší muselo přečkat 1531 let, aby se znovu mohlo nadechnout a ožít: bylo vytvořeno pro svou budoucnost? Rozvířením prachu byl rozvířen čas, odkryta jeho vrstva, aby byla nalezena přítomnost [2]

[2] Walter Benjamin, Le Caractère destructif, in: Images de pensé, Paříž 2015, s. 173-176.

. Je Láokoón fénixem dějin? Tkví jeho budoucnost v tom, že padá do tmy a znovu se z ní vyjevuje? Přestože sousoší našlo v 18. století svou dobu, dnes ji v jeho budoucnosti oslavujeme v Museo Pio-Clementino záplavou selfies. Co znamená historická budoucnost? Utopii? Dystopii? Když Jules Verne vytvářel utopickou Paříž (Paris au XXeme siècle, 1863) předpokládal, že věci, které mu dávají v jeho době smysl, v budoucnu nikdo znát nebude. Nakonec je tomu ale naopak: všichni je známe, nicméně pouze jako prázdné schránky. Illias a Oddysea se staly zbožím, které nechybí v žádné knihovně, zmínky o nich najdeme i v lifestylových časopisech. Jsou stavebními kameny západoevropské kultury, ale o ně jako takové zájem nemáme. Co tedy prosel čas? Formy i významy poletují jako prach kolem a my se je snažíme zachytit. Nemyslím, že by něco z antického odkazu bylo zapomenuto, naopak – je to nyní, ale jen v jiné formě. Řekněme, že starověké památky a příběhy přežily svou smrt. Ale budeme s nimi takto počítat i v budoucnu? Nebo zavane vítr a jejich prach zmizí do nikam?

Laocoon_and_His_Sons
sousoší Láokoónta, 25 př. n. l.

A Brief History of Future / budoucnost přítomnosti

Jacques Attali svou krátkou historií budoucnosti dobývá Evropu, nejdříve Brusel, pak Paříž, teď Milán (výstava 2050. Breve storia del futuro v Palazzo Reale potrvá do 29. května). Výstava otevírá otázku, zda před námi přítomnost otevírá nový horizont, nebo spíše propast budoucnosti. „Nechte je, jsou to slepci, kteří vedou slepce. A když slepý vede slepého, spadnou oba do jámy“ (Mt 15, 14; Lk 6, 39). Ale kam padáme? Do minulosti. To je jeden z rozměrů, který ukázal Jacques Attali výstavou Une brève histoire de l’avenir, která se konala na přelomu roku v Musée du Louvre a byla komplementární součástí výstavy 2050 – A brief history of future v Musées royaux des Beaux-Arts de Belgique. Attali v Louvru ukázal tři historické koncepty modernity (Víra, Bytí a Rozum) i koncepty modernity, která teprve nastane. V Bruselu se expozice zaměřila především na naši budoucnost. Attali se zabývá historickou budoucností (způsobem, jak si lidé v minulosti představovali budoucnost) a na základě svého studia projektuje i aktuální budoucnost. „Moderní bytost si bude více užívat života. Delší život za každou cenu: díky externím (později interním) protézám – mechanickým, chemickým, genetickým i digitálním. Ještě později dojde ke zpředmětnění lidského života a sjednocení sexualit, člověk se postupně změní v komerční artikl. Nazvěme to „hypermodernitou“ či modernitou předmětu.“ [3]

[3] Jacques Attali, Histoire de la modernité, Paříž 2015, s. 16-17.

Attali uvažuje o pěti vlnách budoucnosti: v první vlně USA na konci 20. století skončí stejně, jako skončila Římská říše, v druhé vlně se zcela rozpadne myšlenka národa, ve třetí vlně trh převezme všechnu vládu, která dříve náležela státu, ve čtvrté vlně zvítězí nové ideologie a v páté vlně bude po „hyperkonfliktu“ (konfliktu digitálního světa), pokud lidstvo vůbec přežije, vytvořena pozitivistická společnost (société positive). [4]

[4] Jennifer Beauloye, 2050: Une brève histoire de l’avenir (kat. výst.), Musées royaux des Beaux-Arts de Belgiue, Brusel 2015, s. 28-29.

Postupnou akcelerací se podle Attaliho v budoucnu navrátíme k základním hodnotám. [5]

[5] Myšlenka je poměrně současná i dnes, z pohledu antropologie využíváme němého jazyka jako globálního dorozumívacího prostředku (http kód), který odpovídá prvotnímu písmu, jak bylo vynalezeno 30 mil. let př. n. l. (mám na mysli němý jazyk, nikoli jazyk znakový, založený na pojmech). Ostatně Marshall McLuhan toto obsáhl svou myšlenkou globální vesnice.

Autor ze studia utopie vyvodil utopii současnou a jeho prognózy pravděpodobně skončí stejně jako jejich předobraz. Jeho hypermodernita již samu sebe přežila. Zajímavé je, že umělecká díla Attali využil jako pilíře svých myšlenek – opřel se o ně, aby vytvořil nový model budoucnosti, řekněme, že je do budoucnosti přímo situoval. Tam umístil i nás jako diváky. Je tedy budoucnost něčím, co jsme si již prožili? Respektive, kde se nachází její horizont, hranice, kterou v každém okamžiku překračujeme?

2050_850x300
pohled do výstavy 2050 – A brief history of future v Musées royaux des Beaux-Arts de Belgique

Post-Contemporary / budoucnost v přítomnosti

Čas spletený jako preclík byl předmětem úvah Waltera Benjamina [6]

[6] Walter Benjamin, Bretzel, plume, pause, plainte, fanfreluche, in: Images de pensé, Paříž 2011, s. 242-243.

, který se však koncentroval spíše na minulost a její mozaiku v přítomnosti. Ale jeho metaforu času jako preclíku je možné aplikovat i na druhou stranu – je třeba dvou konců, které je možné splést. Několik paralelních poznámek o čase z pozice spekulativního realismu bylo v březnu uveřejněno na stránkách DIS magazine. Armen Avanessian a Suhail Malik zde debatují o komplexnosti spekulativního času (speculative-time complex). Přítomnost je místem našich primárních počitků, je základem pro porozumění času, ale také toho, co čas je. Avšak linearita času nefunguje, žijeme v čase jako takovém a budoucnost se děje před přítomností. Abychom poznali přítomnost, používáme výrazů s předponou pre- stejně jako post-: kde se tedy nacházíme? „Jsme v budoucnosti, která překonala podmínky a náležitosti minulosti.“ Spekulativní není jen to, jak budoucnost vytváří přítomnost, ale také přítomnost je ve spekulativním svazku s minulostí.

V českém prostředí je aktuálně zlomek těchto myšlenek prezentován na výstavě Artificial Cinema v galerii tranzitdisplay. K výstavě byla uspořádána konference s názvem Reinventing Horizons a publikována stejnojmenná kniha. „‘Horizont‘ v tomto případě nereprezentuje další hranici (To boldly go where no one has gone before… [Star Trek]), ale označuje hranici či záhyb, který odhaluje velký prostor pro budoucnost, naši imaginaci a virtualitu.“ [7]

[7] Kol. aut., Reinventing Horizons. Praha 2016, s. 4.

V pozadí je rozpoznatelný vliv Quentina Meillassouxe a jeho knihy Après la finitude (2006), kde autor argumentuje, že něco jako kauzalita vůbec neexistuje a přírodní zákony jsou pouhá náhoda. Svět je hyper-chaos. Mohammad Salemy (jeden z hlavních kurátorů výstavy a spoluautor knihy) jako by výstavou uskutečňoval svůj „manifest“ Art After the Machines (2015) [8]

[8] Mohammad Salemy, Umění za chodu strojů, A2, č. 6, 2016, s. 10-11.

, v němž formuluje svůj pohled na umění budoucnosti. „Příchod umění budoucnosti přímo závisí na dvou předpokladech. Za prvé, umění zítřka musí být osvobozeno od omezeného mechanismu dějin umění a zvláště pak od onoho dlouhého a silného řetězu, který je váže k tradici modernismu. Za druhé, umění se musí vymanit z role nositele významu – tedy z role, která jeho vývoj dlouhodobě doprovází.“ Salemy tak chce uskutečnit projekt umění vytvářeného technologiemi. Ale je možné vyvázat se z „řetězu modernismu“? Je možné odpoutat přítomnost od minulosti a prožívat nyní budoucnost?

mg_0020up-1060x707
pohled do výstavy Artificial Cinema v tranzitdisplay, foto: Hynek Alt

Výstava Artificial Cinema artikuluje potenciál sci-fi žánrů a jejich schopnost vytvářet syntetizovanou budoucnost umění. V první místnosti je představena několikakanálová videoinstalace, která je v druhé části galerie doplněna instalací Sama Samieeho. Dochází zde právě k tomu spojení, které Salemy navrhuje, tedy k syntéze umění a stroje. Zatímco Attali si již svou budoucnost prožil, Salemy ji v tranzitdisplay uskutečňuje.

Nick Srnicek se v textu Postcapitalist Futures zabývá otázkou, co znamená budoucnost v pozdním kapitalismu, přičemž v návaznosti na Reinhardta Kosellecka rozlišuje „prostor zážitků“ a „horizont očekávání“. Právě tento horizont je budoucností, je to oblast naděje a imaginárna. S modernou se stala budoucnost možností radikální změny (obměny společnosti, technologie atd.). V této době také dochází k oddělení očekávání od zážitků, kapitalismus však naopak oblasti zážitků a očekávání znovu propojuje. Je tedy nyní věčnou přítomností kapitalismu? Srnickova vize budoucnosti je založena na přítomnosti, která se stává minulostí budoucí přítomnosti.“ [9]

[9] Nick Srnicek, Postcapitalist Futures, in: Kol. aut., Reinventing Horizons, Praha 2016, s. 27.

Budoucnost tedy není jen urychlením současnosti [10]

[10] Václav Janoščík, Ozvěny budoucnosti, A2, č. 6, 2016, s. 18.

(jaké nabízejí historické utopie). Jeho komplikovaná vize post-kapitalistického času uvozuje knihu Reinventing Horizons a vytváří tak myšlenkové pole, v němž působí i výstava Artificial Cinema.

Otázky po tom, co bude, se zdají být čím dál naléhavějšími poté, co otázka minulosti začala trochu chladnout. Ať již se díváme vpřed, či vzad, používáme stejnou optiku, jen jeden vzniknuvší obraz je virtuálnější než druhý. Ale je doopravdy možné překročit hranici a navrhnout model budoucího času, který by byl zcela odtržen od zkušenosti? Snahou Reinventing Horizons je posunout derridovskou budoucnost, která není ničím jiným než aktem těšení se, protože není nic, na co bychom se těšili. Místo toho vlastní budoucnost přímo vytváří…

Tato moje úvaha spíše klade otázky, než by na ně odpovídala. S myšlenkou na včerejší přednášku o Adornových kritických gestech skončeme se stejnou Nadějí, s jakou včera zakončil přednášku i Didi-Huberman, tedy s tou, kterou najdeme na dveřích florentského baptisteria a jejímž autorem je Andrea Pisano. Walter Benjamin o Pisanově Naději napsal, že má křídla, aby mohla dosáhnout na ovoce z ráje, které je příliš vysoko. Dodejme, že stejně nezdolnou naději představuje i budoucnost a prach času vířící vzduchem.

6831636709_e007ac7d7c_b-2
Andrea Pisano, Naděje, jižní dveře baptisteria, Florencie, 1330-1336

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *