Úvahy o robotičnosti

Příspěvek Filipa Jakše rozvíjí myšlenky, které se staly obsahem skupinové výstavy The Promise of Total Automation kurátorky Anne Faucheret v Kunsthalle Wien: „Jakoby naše telefony, tablety a další technologické extense lidského vědomí byly přítomny i v situacích, kdy jsme odkázáni jen sami na sebe. I tehdy naše volba slov a gest svědčí o tom, že spolu komunikujeme takřka jako se stroji.“

1_The-Promise-of-Total-Automation
pohled do výstavy The Promise of Total Automation, Kunsthalle Wien

Úvahy o robotičnosti

Výstava The Promise of Total Automation ve vídeňské Kunsthalle se zamýšlí nad tím, jak je propojen svět strojů a lidí, jak data prohlubují naší pojmovou kolonizaci v posthumánní společnosti a jak se snažíme do matric systémů dostat lidské vlastnosti, přičemž sami přebíráme ty systémové.

Kurátorka Anne Faucheret vybrala umělce (evropské a americké), kteří jsou stíráním hranic mezi subjektem a objektem jakkoli fascinováni. Jsou zde ale prezentovány i převratné vynálezy: první přenosný počítač či první tkalcovský automat z roku 1805, který fungoval na principu děrných štítků a stal se základem pro první počítače IBM. Jsou zde k zhlédnutí také sborníky textů o kybernetice, sociální antropologii či strojní estetice. Zařazení studií a artefaktů vytváří širokou kontextovou základnu, jež sama o sobě odpovídá systematickému, věcnému způsobu prezentace umění. Celá výstava jako by byla strukturovanou soustavou pečlivě mapující všechny podstatné zdroje inspirace a poznání.

Přitažlivost systémů

Také vystavená umělecká díla svým obsahem často odkazují na technický vývoj: až absurdní dovednost strojů (Mark Manders, Benoît Marie) či otázky po jejich humanizaci a až fetišistické erotické přitažlivosti (Mark Leckey). Na hromadné řízení mas lidí poukazuje svým mluvícím objektem Malý korejský stěrač Thomas Bayrle. Většina děl zde pracuje s automatizací jako s přitažlivým, estetickým prvkem. Instalace výstavy pak působí trochu jako setkání narcistních objektů-znaků, které si vzájemně konkurují.

Naopak dvě díla Běly Kolářové zde kontrastně vynikají. Autorka zkoumá každodenní předměty (např. patentky), z nichž vytváří živoucí organismy disponující svébytným jazykem a organizací. Také abstraktní struktury Nicka Leasinga odhalují obraz jako výsledek jeho vlastního vnitřního procesu. Nesou název Galvanická reakce a čistota jejich pojetí je osvěžující. Tato estetika prostého materiálu, ať chemického, či jazykového, je srovnatelná s postupy v rámci konkrétního umění. Eugen Gomringer například píše o tom, že písmo má svůj kosmos, svůj vlastní systém krásy a on jej ve svých básních nazvaných Kombinationen vyjevuje tak, že k sobě klade vzájemně kontrastní slova. Možná se nám tedy zdá, že jazyk je jen nehybný systém připravený k instantnímu použití, ale ve skutečnosti má svůj vlastní vnitřní život. Nepřebíráme naopak od jazyka (a dalších systémů) jeho estetiku a strukturu namísto toho, abychom se jeho pomocí snažili sdělovat své pocity?

Bela-Kolarova-Alphabet-1964
Běla Kolářová, Abeceda, 1964

Člověk s myšlením vyhledávače

Ray Kurzweil, americký futurolog tvrdí (viz přednáška na TED talks), že vyhledávače budou schopny porozumět našim požadavkům stále lépe a budou například dokonce umět osobitým způsobem dokončovat naše vtipy. Budeme však tuto informaci přijímat v němém úžasu nad tím, co stroje dokážou, nebo budeme obezřetní? Podle Ray Kurzweila bychom měli strojům již od počátku stanovovat hranice. Jde například o to, aby jazyk vyhledávačů příliš zpětně neovlivňoval naše myšlení a naše hodnoty. Vyhledávač totiž usiluje o co největší shodu a exaktnost, jeho uvažování je čistě ekonomické, zatímco to lidské by být nemělo.

K robotizaci nedochází někde ve výzkumných centrech, ale při komunikaci na síti, nebo když na chytrém telefonu projíždíme videa na internetu. Na výstavě na to naráží například Julien Prévieux ve svém snímku What Shall We Do Next?. Jakoby naše telefony, tablety a další technologické extense lidského vědomí byly přítomny i v situacích, kdy jsme odkázáni jen sami na sebe. I tehdy naše volba slov a gest svědčí o tom, že spolu komunikujeme takřka jako se stroji.

Melanie Gilligan na výstavě svou sérií videí The Common Sense ukazuje, jak silně nás provází stereotypické vzorce komunikace. Slýcháme je z úst našich učitelů, šéfů i přátel a předurčují tak způsob našeho studia, práci a vztahy, čímž z nás dělají především ideálně produktivní jednotky. Predefinice našeho chování prostřednictvím matric je dána tím, že s nimi stále mentálně pracujeme. Umělecká díla, která s touto skutečností pracují, nám umožňují tyto vzorce nahlédnout z odstupu, a tak je odhalit. Pokud však tento odstup ztrácíme, ona šablona se stává neznatelnou. Na pletivovém plotu si také nevšimneme struktury mříže, když ho zrovna natahujeme a stojíme příliš blízko.

4_The-Promise-of-Total-Automation
Melanie Gilligan, The Common Sense, 2015

Proměna subjektu v objekt

Člověk se může v organizaci jazyka také zcela ztratit, což je například téma básně Helmuta Heissenbüttela Psychologický proces (1959). Pokud se totiž identita mluvčího odvíjí od sítě, podle níž se vyjadřuje, „jeho úkolem bude ztotožnit se s tím, co jej pozměňuje“. Podobný proces je také námětem nástěnné básně kombinované s videem od Barbary Kapusty. Ona sama se stává skrze řetězec slov jen šumem, znakem, symbolem sebe sama. Rozbíjející se řetěz na obrazovce doprovází tento proces materializace.

I Zbyněk Baladrán v instalaci Automated subject sestávající z kolážovité prezentace textu a obrazů popisuje cestu člověka od bytosti k jednotce. V této postupné proměně hrají důležitou roli naše návyky, stereotypické užívání jazyka a mechanizace naší mysli. Svět v sobě ukrývá nekonečné množství vnitřních procesů a člověk se ve srovnání s nimi zdá být automatizovanou jednotkou, podle čehož se také chová. Filosof Levi Bryant píše např. o tom, že člověk už nemůže vnímat svět skrze své možnosti poznání (epistemologicky), protože svět je transformován („překládán“) množstvím objektů. Bryant mezi objekty řadí předměty i jevy: vyhledávače, planety či fyzikální síly, které jsou ve vztahu k ostatním objektům (např. k člověku) a svým vlastním jazykem na něj reagují. V tomto smyslu je tedy člověk jen jedním z interpretů světa a toto vědomí jej stále více přizpůsobuje mechanickým koncepcím, protože pokukuje po jazyku „konkurence“.

I zde vystavená umělecká díla se stávají částečně odbornými studiemi, jsou do jisté míry objektivizovaná. Systematizace jako by pronikla do útrob umělecké praxe, čímž výstava dokládá rozpouštění subjektu. Na závěr se však nabízí otázka: skutečně nás informační rozšíření našich myslí zpětně tolik ovlivňují? Není to vše jen jistá pozice, do níž se jako lidé sami stavíme?

3_The-Promise-of-Total-Automation
pohled do výstavy The Promise of Total Automation, Kunsthalle Wien

The Promise of Total Automation / vystavující umělci: Athanasios Argianas, Zbyněk Baladrán, Thomas Bayrle, James Benning, Bureau d’études, Steven Claydon, Tyler Coburn, Philippe Decrauzat & Alan Licht, Harry Dodge, Juan Downey, Cécile B. Evans, Judith Fegerl, Melanie Gilligan, Peter Halley, Channa Horwitz, Geumhyung Jeong, David Jourdan, Barbara Kapusta, Konrad Klapheck, Běla Kolářová, Nick Laessing, Mark Leckey, Tobias Madison & Emanuel Rossetti, Benoît Maire, Mark Manders, Daria Martin, Shawn Maximo, Régis Mayot, Wesley Meuris, Gerald Nestler, Henrik Olesen, Julien Prévieux, Magali Reus / kurátorka výstavy: Anne Faucheret / Kunsthalle Wien / Vídeň / Rakousko / 11. 3. – 22. 5. 2016

Foto: Stephan Wyckoff