Artalk.cz

Podivné pomníky v Praze

V polovině prosince byl na Alšově nábřeží v Praze odhalen pomník Jana Palacha od architekta a sochaře Johna Hejduka. Zuzana Krišková se v komentáři zamýšlí nad podobou i okolnostmi osazení monumentu, přičemž realizaci zasazuje do kontextu dalších pietních děl v pražském veřejném prostoru.

Pomník Milady Horákové, Praha, foto: Ludvík Hradilek (aktualne.cz)
Josef Faltus, pomník Milady Horákové, Praha, foto: Ludvík Hradilek (aktualne.cz)

Pražský veřejný prostor je od ledna letošního roku opět „bohatší“ o nové sochařské ztvárnění odkazu dvou zásadních osobností v boji za svobodu. Výsledné realizace člověku mohou vyrazit dech, především tím, že naprosto nekorespondují se současností. To, co je na nich však současného, je dlouhotrvající problém, jak se ve 21. století vypořádat s pomníkovou tvorbou a nesahat přitom do zažitých, ale i přežitých schémat ze století minulých.

Leden byl na výskyt pomníků skutečně výživný. Nejprve jsme se v doprovodu světské a církevní moci poklonili Miladě Horákové a poté přišel na řadu i Jan Palach. Obě osobnosti si bezpochyby zaslouží, aby na ně bylo důstojně a často vzpomínáno, ale evidentně není něco v pořádku. Milada Horáková i Jan Palach už v Praze několik pomníků mají, je tedy třeba při každém výročí stavět nový a tím dokazovat, jak si vážíme jejich hrdinství?

Pomník Milady Horákové se stal diskutovaným tématem již od vyhlášení výsledků soutěže v roce 2014 (viz např. ZDE) a následné prodlevy do doby jeho realizace. Veřejnost se s vítězným návrhem seznámila, po zhlédnutí variant ostatních autorů na výstavě mohla posoudit, jak kvalitní tyto návrhy byly a zda sochař Josef Faltus zvítězil po právu. Úroveň soutěže byla bídná, takže se dalo lehce říct, že nebylo vlastně z čeho vybírat, současně bychom mohli polemizovat nad složením poroty i nad tím, proč se soutěže neúčastnili sochaři, kteří mají co do činění se současným uměním. Nejen, že se nejedná o první pomník Milady Horákové v Praze (na Pankráci od Milana Knoblocha – 2009, na Smíchově od Olbrama Zoubka – 2010), ale svou kvalitou ty již hotové nezastíní, ani nepředčí. Přes veškeré výhrady však šlo o veřejnou soutěž.

Případ druhého pomníku je ovšem alarmující praxí, která se začíná v Praze rozmáhat a přispívá k plnění veřejného prostoru zbytečnými plastikami. Jde o nechvalně proslulé dary městu Praze. Připomeňme, že díky tomu máme na exponovaných lokalitách Senovážného náměstí a u Stavovského divadla díla nízké kvality od sochařky Anny Chromy. V poslední řadě přibyl roku 2014 výtvarně nezvládnutý okřídlený lev na Klárově (památník československých pilotů RAF, více informací např. ZDE, ZDE a ZDE). Nemusíme zajít daleko a narazíme na další dar ve veřejném prostoru – nový pomník Jana Palacha.

Okřídlený lev, památník československým letcům, Praha - Klárov, foto: Petr Merta (naseprahacentrum.cz)
Okřídlený lev, památník československým letcům, Praha – Klárov, foto: Petr Merta (naseprahacentrum.cz)

Kdo šel 16. ledna zapálit svíčku Janu Palachovi k Filozofické fakultě v Praze a jeho cesta vedla přes Alšovo nábřeží, „narazil“ do dvou monumentálních krychlí s ostny, připomínajícími výduchy z metra. Památku Jana Palacha si mnoho lidí tradičně připomíná u jeho posmrtné masky na fasádě fakulty nebo ve vrchní části Václavského náměstí, kde je osazena jak deska se jménem a vyobrazením Palacha a Jana Zajíce, tak o kus výše, kde se nachází prostá připomínka Palachova činu (od Barbory Veselé, Čestmíra Housky a Jiřího Veselého) – přímo v místě, kde jej vykonal. Bylo tedy skutečně třeba stavět další památník, který (i kvůli jeho monumentálním rozměrům) zřejmě nikomu k srdci nepřiroste?

Nejprve je třeba vrátit se na začátek a připomenout, jak Praha k sochám Američana (u kterého se v tisku opakovaně uvádí přívlastek „s českými kořeny“ , a to přesto, že se narodil a žil v New Yorku) Johna Hejduka přišla. Hejduk v roce 1991 u příležitosti své výstavy daroval Václavu Havlovi dvě dřevěné skulptury s názvem Dům pro sebevraha a Dům pro sebevrahovu matku, které několik let přebývaly v okolí Pražského hradu, dokud nebyly odstraněny. Už samotný název je neadekvátní a přibližuje, jak blízko měl asi Hejduk k Palachově činu a jak mu porozuměl – sebevražda a oběť rozhodně nejsou slučitelné pojmy. Z toho důvodu byl zřejmě název současné podoby památníku pozměněn na Dům matky a Dům syna. Hejduk zemřel v roce 2000 a součástí jeho daru města byla mimo jiné podmínka, že jeho dědicové vyberou autora, který díla převede do trvanlivějšího materiálu. Vzhledem k tomu nebylo vypsáno výběrové řízení, ale vše se projednávalo neveřejně. Pomník, který stál město devět milionů korun, se navíc na Magistrátu Hlavního města Prahy projednával roku 2014, tedy v době rozkladu radnice, kdy někteří radní i samotný primátor čelili trestnímu oznámení ve věcech Opencard a tunelu Blanka.

John Hejduk, pomník Jana Palacha, Praha, foto: Material Times
John Hejduk, pomník Jana Palacha, Praha, foto: Material Times

Problematické je i samotné umístění realizace, tedy Alšovo nábřeží. Při naléhavé potřebě vytvořit Palachův pomník by se jako nejlogičtější varianta jevilo osazení ve středu Palachova náměstí, které nyní zeje prázdnotou. Už několik let se mluví o tom, že Palachovo náměstí je jako veřejný prostor dysfunkční a nicneříkající. Umístění pomníku Palacha do těchto míst však brání socha Antonína Dvořáka před budovou Rudolfina, nedaleko je také socha Josefa Mánese. Vznik další klasicky pojaté plastiky se jeví jako nereálný, proto mohlo být přistoupeno i na jinou variantu, než jakou je klasická socha, ale bez veřejné soutěže není prostor pro debatu. Nejvhodnější by pravděpodobně bylo zaměřit se na Palachovo náměstí jako celek, tedy zrekonstruovat ho a vytvořit tak prostor pro památník. Tím by bylo možné změnit i samotnou koncepci památníku, který by nemusel být jen dekorací veřejného prostoru, ale mohl by jej spoluvytvářet. Plastika nemusí prostor jen opanovat, může naopak poukázat na jeho kvality tím, že se do něj aktivně zapojí. Další variantou by mohla být proměnlivá instalace: památník by byl po uplynutí určitého časového období vyměněn za dílo jiného autora. Umělci by tak dostali možnost dané téma přehodnocovat a opakovaně se k němu vyjadřovat.

Samotné Hejdukovo ztvárnění námětu vychází z pozice monumentálního sochařství, která už v dnešní době není příliš aktuální. Především je zde ale cítit nepochopení vůči tomu, jehož čin má neustále připomínat. Skromnost, pokora a síla jednotlivce bojujícího proti mlčící většině převedená do tun oceli připomíná spíše mašinerii režimu než odpor vůči němu, a to i vzhledem k tomu, že oba pichlavé objekty působí až výhružným dojmem. Připojení textu spisovatele Davida Shapira dává smysl jen ve spojení se samotným autorem plastik, kterého údajně inspiroval k jejich vzniku. Jelikož Palachova oběť rezonovala hlavně v českém prostředí (například v díle Jana Zábrany, Karla Kryla, Jindřicha Chalupeckého či Václava Havla), není důvod se obracet na autory, kteří v té době neměli ke zdejšímu prostředí žádnou vazbu.

Náměstí Jana Palacha, Praha, foto: Praha.eu
Náměstí Jana Palacha, Praha, foto: Praha.eu

Osud obou památníků ukazuje, že v českém prostředí stále není jasné, jak se má nakládat s utvářením veřejného prostoru. Pomníková tvorba zažívá dlouhá léta krizi, především je to dáno zadavateli – politickým prostředím (soutěže, které vypisují městské části se zadáním, které ve většině případů umělce omezuje v tvůrčí práci tak, že se raději ani nezúčastní). Zadání jsou cíleně směřována k patetickým figurativním ztvárněním ve „věčném“ materiálu, ruku v ruce s tím jde složení komisí a vliv politické reprezentace na radnicích, kterému soutěže podléhají. Nevyřeší-li se tato tristní situace sochařských soutěží a neprojdeme-li důkladnou revizí toho, jaký smysl má památník jako takový v současnosti, budeme nadále zaplňovat volná prostranství nesmyslnými realizacemi tak, jak je to vidět na dvou popsaných příkladech z poslední doby i těch z let minulých.

Komentáře

  1. S větší částí výše uvedeného textu se dá souhlasit, i když bych ocenila, kdyby si autorka dala větší práci s vyhledáním konkrétních a relevantních informací.
    Chci rozporovat tvrzení ohledně městu Praze a československému lidu darovaných Hejdukových plastik. S ohledem na jejich výslednou přeměnu v pomník Jana Palacha jsou nyní pietně přejmenované na Dům matky a Dům syna. Osobně si myslím, že právě tato změna – z umělecké instalace ve veřejném prostoru na pomník konkrétní historické osobnosti – uškodila dílu nejvíce.
    Není ale pravda, že na umístění tohoto daru nebyla vypsána architektonická soutěž. Jako první chtěl umístit Hejdukova díla do středu Palachova náměstí soutěžní návrh Ing. ak. arch. Václava Králíčka a S. Makarova ve veřejné architektonické soutěži z roku 2002. Pro umělecké skulptury bylo už během dvoukolové soutěže doporučeno přesunutí na Alšovo nábřeží. Průběh soutěže byl vnímán velmi pozitivně, reálné výsledky nikoliv – k tomu například http://staryweb.zastarouprahu.cz/ruzne/palachovo.htm.
    Současná rekonstrukce Alšova nábřeží z výsledků v roce 2002-03 vycházela, navázal na ni atelier MCA, jehož návrhy opět prošly soutěží, tentokrát pro MČ Praha 1. Realizace soch byla nakonec zadána ve výběrovém řízení na veřejnou zakázku, přáním a podmínkou dědiců byl hlavně podíl a dozor na realizaci architektem Jimem Williamsonem, který konstruoval stavby dřevěných prototypů na Pražském hradě. Je proto spoluautorem díla.
    V případě osazení Hejdukových soch je jasné, že během 25 let se současné umění posunulo dále a nynější instalace vypovídá více o umění 80. a 90. let 20.století, nicméně jsem přesvědčena, že touto realizací Praha získala významné a kvalitní umělecké dílo ve veřejném prostoru s mezinárodním přesahem. Prezentovat jej jako pomník je spíše politické rozhodnutí (vycházející z potřeby umělecká díla povýšit na vyšší významovou úroveň ve společenském kontextu), zjevně ne úplně šťastné.

  2. Dobrý den,od včerejška se ZASE zabývám památníkem Jana Palacha na Alšově náměstí.,,Zažila „jsem upálení Jana Palacha jako středoškolačka.Kdo zažil ,ví,jak jsme se my mladí tehdy cítili a jak jsme do velké míry souzněli s tímto zoufalým činem.Právě proto mi vyrazila dech zpráva z minulého roku,že se odhaluje…!Od této události uběhl rok.Památník stále stojí netknutě tam,kde byl a musím napsat a bude ještě dlouho netknutě stát.Včera,když jsem přinesla ke zdi FF UK svíčku pro JP ,byl také netknut,dokonce tam nebyla ani stopa v nově napadlém sněhu !.Jak vím i z dotazů na mé klienty v ordinaci,jen málokdo z Pražanů,tím méně mimopražských,zaznamenal,že se něco postavilo na počest našeho s láskou a bolem vzpomínaného.Instalace by asi probíhala úplně jinak.Představuji si plné náměstí lidí,Marta Kubišová zpívá,lidé jsou dojatí,přinášejí květiny,svíčky,vzpomínají.Bez ohledu na bezobsažné ztvárnění a hlavně nic neříkající,bez ohledu na vynaložené miliony,toto umělecké dílo by mohlo zachránit,dle mého názoru jediné !Dovolme (dovolte),aby se ze stěn ,,Domů stala druhá Lennonova zeď ! Ať naše děti a jejich děti mohou vypsat své názory jak na tehdejší Palachův čin,připojila bych i další upálené té doby,tak na dnešní dobu,prostě dejme prostor občanské společnosti ! Jen tak by přestal být tento drahý a nepochopitelný výdech jen zajímavou kulisou turistům při získávání zajímavého portrétu Hradčan! Jen tak by přestal do velké míry hyzdit krásný kout milovaného výhledu na Hrad. Děkuji za zájem ! Radmila Černá, Praha

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *