Anketa k letošnímu ceremoniálu Ceny Jindřicha Chalupeckého

Protože podoba udílení Ceny Jindřicha Chalpeckého za rok 2015 vzbudila (jako již tradičně) poměrně značný rozruch (a aby nezůstalo pouze u komentáře Milana Knížáka), rozhodli jsme se oslovit několik dalších osobností české výtvarné scény, aby i ony vyjádřily svůj názor. V následující anketě se dočtete, co si o závěrečném ceremoniálu tohoto ročníku (jehož záznam lze dohledat v archivu České televize) myslí Petr Dub, Vladimír Houdek, Tereza Jindrová, Pavlína Morganová a Jan Rous. Otázku jsme formulovali takto:

Jak hodnotíte letošní pojetí předávání Ceny Jindřicha Chalupeckého a jak by podle vašeho názoru měl ceremoniál vypadat?

CJCH_ceremoniál_Peter Fabo_6

PETR DUB, výtvarný umělec, předseda Spolku Skutek
Při letošním předávání jsem měl možnost sedět v publiku a na místě mi přes počáteční rozpaky celý ceremoniál přišel uvolněný a vtipný. Fyzický kontakt moderátorů s diváky, porotou i nominovanými podle mne jistě fungoval na místě, ale jeho duch se pravděpodobně problematicky přenášel na obrazovky TV. Osobně jsem zažíval menší míru trapnosti a patosu než v minulých ročnících a celý rituál chápu jako večer, ve kterém je třeba vyrovnávat se hned s několika zájmy. Ve formátu jsem naopak postrádal dopředu připravené profily jednotlivých autorek a autorů. Několik málo minut, které byly věnovány finalistům v rámci dramaturgie celého pořadu, jistě nestačilo.

Jsem přesvědčen, že by vyhlášení mělo být směřováno především k pozornosti neodborné veřejnosti, zatímco nominace a výstava finalistů by měla naplňovat závazky odborné. Podobný formát ale na české umělecké scéně vždy vyvolá napětí, protože ladit pro samotný akt předávání poměr „lidovosti“ a „specifické odbornosti“ bezkonfliktně dnes neumíme ani my, ani tradiční veřejný reprezentant kulturních hodnot – Česká televize. Otázkou zůstává, zda-li by v příštích letech nestálo za pokus prověřit celý společenský a sociální formát večera. Současný model nominace-výstava-předání-katarze nepovažuji za dostačující. Příliš schematicky se v něm opakují naučené stereotypy, jak má k formátu akce přistupovat kritik, umělec, organizátor nebo sponzor.

V kontextu výročí ceny je současně na místě naslouchat i podnětům ze strany generace, jež byla spojena s CJCH v minulých dekádách. Komentáře Milana Knížáka či Martina Dostála zveřejněné na Artalku beru za kontraproduktivní pro zvolenou dikci, ale ptát se po statutu a odpovědnosti ceny například i v historickém kontextu je bezpochyby na místě. Citlivě a společně hledaný kompromis by měl přispívat k definování společných zájmů domácí umělecké scény jako celku, nikoli pouze zviditelňovat vybrané osobnosti. Společný zájem nepochybně existuje.

CJCH_ceremoniál_Peter Fabo_2

VLADIMÍR HOUDEK, výtvarný umělec, laureát CJCH 2012
Jsem rád, že ČT projevila zájem o CJCH i v jiné podobě nežli té, na kterou jsme většinou zvyklí. Krátké shrnutí ve zprávách a případný živý přenos s laureátem. O to víc mě těšilo, že poprvé během 25 let CJCH bude celý večer ČT natáčet a týž večer bude celý záznam odvysílán.

Při příjezdu do Brna jsem přemýšlel, jak bude ceremoniál probíhat. Představoval jsem si divadelní hru. Herce s replikami, které občas vyvolají smích. Afektované otázky. Teatrálnost apod. Jímala mě hrůza, kdyby se to mělo zase opakovat. Jako minule, předminule a vlastně stejně asi jako posledních 5 let. O to větší překvapení byla realita, se kterou jsem byl konfrontován. Ono nejen, že to bylo tak, jak jsem si představoval, ale ono to vlastně bylo ještě horší.

Úvodní hudba, která všechny zaskočila v sále. Prapodivný dekadentní chlapík bijící na poplach před hrůzou, která nás ještě bude čekat. Ležící Pavel Sterec, který musel v této pozici odpovídat na otázky. Nebo Pavla Sceranková, kterou zastrčili za sádrokartonovou zeď pro… ani nevím pro jaké zpestření.

Mrzí mě to. Nejen vůči finalistům (kteří, podle mého, museli dělat to, co jim nebylo příjemné) a laureátce, ale i vůči divákům. Nepochopím, proč se musí umění a CJCH prezentovat tímto způsobem.

Myslím si, že by se měl ceremoniál ubírat více směrem k vysvětlení současného umění nežli k teatrálnosti. Přizvat moderátora nebo i odborníka z řad teoretiků, který by dokázal inteligentně provádět celým večerem. Umožnit finalistům lepší možnost (verbální) prezentace. Dát pořadu stejnou vizuálně-grafickou tvář jako má samotná CJCH. Zprofesionalizovat produkci. A hlavně sjednotit myšlenku celého pořadu, soustředit se na jeho sdělení a přestat sázet na prvoplánovou zajímavost.

CJCH_ceremoniál_Peter Fabo_4

TEREZA JINDROVÁ, kurátorka a kritička výtvarného umění, redaktorka výtvarné rubriky čtrnáctideníku A2
Z letošního ceremoniálu předávání CJCH mám poněkud rozpačitý pocit. Obecně oceňuji, že se letos celé finále opět přesunulo do Brna, že se ceremoniál odehrával na vcelku úctyhodné půdě Besedního domu brněnské filharmonie i že na něm spolupracovala Česká televize (i když „živý“ přenos na ČT Art nebyl ve skutečnosti až tak živý). Délka ceremoniálu byla víceméně optimální a celkově se jednalo o podstatně divácky únosnější zážitek než třeba divadelní představení v rámci vyhlašování laureáta v roce 2013. Přesto výsledek jako celek za sebou zanechal trochu nepříjemnou pachuť, jejíž pojmenování se blíží slovu trapnost.

Samotný nápad s vícekanálovým živým přenosem na plátno v hlavním sále nebyl v zásadě špatný a slibně zněl i podtitul večera „Pokus o kontakt“. Konečná podoba ve mně ale vyvolávala představu rádoby avantgardních televizních pořadů z 90. let a výkony moderátorů/reportérů působily jako mimořádně slabý odvar skečů z České sody nebo kaiserovsko-lábusovské Zeměkoule.

Jako největší problém ale vnímám samotné „pokusy o kontakt“ ve smyslu vstupů, které měly představit finalisty a jejich díla. Myslím, že nebudu daleko od pravdy s tvrzením, že ani samotným finalistům tento způsob prezentace jejich práce nebyl zrovna dvakrát příjemný (lehni si na zem, hoď kostku cukru do hrnku, sleduj předčítání vlastního textu atd.). V důsledku byli umělci představeni jako exoti, kterým se můžeme leda tak smát – jak to koneckonců v závěru večera hystericky předvedl mužík u gongu. Tento moment jsem vnímala jako (snad nezáměrnou) karikaturu toho, jak se asi na současné umění dívají lidé od divadla, kteří tak jdou zároveň „na ruku“ postoji široké veřejnosti. Veškerá snaha o „uměleckost“ nebo „neortodoxnost“ nakonec v tomhle případě dělá umění spíš medvědí službu. Snažím se vcítit do potenciálního „náhodného“ diváka, který sledoval záznam ceremoniálu v televizi. Představuji si, že byl dezorientovaný a cítil se trochu hloupě, protože měl pocit, že by se měl asi smát, ale přitom mu to vůbec legrační nepřišlo. Po chvíli přepnul na jiný kanál – vždyť to současné umění je přeci jenom pro fajnšmekry nebo podivíny.

Chtělo by se říct, že spojení divadelníků a televizního štábu jakožto těch, kteří mají nějak zprostředkovat současné vizuální umění, tvoří zkrátka smrtící koktejl. Nechci ale házet vinu na „ty druhé“. Letošní ceremoniál jen (zase) ukázal, že pokusy o kontakt mezi současným divadlem a výtvarným uměním jsou spíš zřídkavé a lokální umělecké scény jednotlivých oborů se příliš neprolínají. Možná, že nejčastěji se potkávají na podatelně MK ČR, když se odevzdávají grantové žádosti… Obávám se, že pokud slavnostní ceremoniály k CJCH nebudou založené na důvěrnějším a dlouhodobějším kontaktu (alespoň dílčích skupin) různých oborů, budou i další pokusy rozpačité.

Když přemýšlím, jak by měl ceremoniál vypadat třeba příští rok, zdá se mi, že snad nejkontroverznější by bylo udělat ho naprosto „tradičně“ – bez křečovité snahy o originalitu, například ve stylu galavečerů při předávání Českého lva apod. Samozřejmě je trochu problém, že na rozdíl od tohoto ocenění má CJCH k vyhlášení jen dvě „kategorie“ – diváckou cenu a laureáta. Na povinných 45 minut by se ale večer snad dal natáhnout třeba koncertem klasické hudby: zahájení – hudební vstup – vyhlášení divácké ceny – hudební vstup – vyhlášení laureáta – gratulace – a samozřejmě raut. Česká televize by se postarala pouze o skutečně živý živý přenos a do dramaturgie večera by nezasahovala. Maximálně by pro ceremoniál zprostředkovala nějakého profesionálního, zasloužilého moderátora, jako je Marek Eben nebo Karel Šíp. Koncerty jsou koneckonců u hudbymilovných Čechů mnohem vyhledávanějším typem kulturního vyžití než výstavy. Při spolupráci s nějakým významným hudebním tělesem, dirigentem nebo pěvcem, by se možná podařilo přilákat i bohatší publikum v sále i u televizních obrazovek. Diváci by za zvuků hudby snad nakonec mohli pohodlně strávit i uměřenou dávku současného umění.

CJCH_ceremoniál_Peter Fabo_5

PAVLÍNA MORGANOVÁ, historička umění, kurátorka, vedoucí Vědecko-výzkumného pracoviště AVU
Kritika letošního ceremoniálu Ceny Jindřicha Chalupeckého je na místě. Je skvělé, že se podařilo prosadit přímý přenos, nicméně podoba večera v divadelní režii Hadivadla byla opravdu trapná. Během historie ceny jsme zažili řadu povedených i nepovedených ceremoniálů, které pak byly náležitě diskutovány na výtvarné scéně. Pokud chce ale Společnost Jindřicha Chalupeckého dosáhnout celospolečenského významu ceny, který si podle mě jistě zaslouží, je potřeba radikálně přehodnotit podobu ceremoniálu. Je neúnostné, aby měl podobu jakési „ulítle podvratné“ zábavy. V široké veřejnosti to jen utvrdí klišé, že současné umění je divné, není myšleno vážně a nikdo tomu stejně nerozumí. O překonání tohoto názoru přece Cena Jindřicha Chalupeckého dlouhodobě usiluje, alespoň tedy doufám. Ceremoniál by měl mít úplně jednoduchou a vážnou formu, odpovídající významu ocenění.

CJCH_ceremoniál_Peter Fabo_1

JAN ROUS, výtvarný umělec, redaktor Artyčok.tv
Ceremoniál mi sice přišel docela vtipný, ale pořád jsem se musel sám sebe ptát – pro koho to vlastně celé je? Pokud pro insidery, pak by snad bohatě stačilo třeba i 10 minut. Finalisty a jejich práci dobře známe, nemá proto valný význam se tím po x-té zaobírat, ať už povedeně nebo nepovedeně vtipně. Měl jsem dojem, že i je samotné to už dost vyčerpávalo. Čekáme hlavně na to, kdo to tedy letos bude.

Pokud má být ceremoniál a přímý přenos do ČT něco, co se pokouší s uměním vykročit směrem k nezainteresované veřejnosti, pak bohužel na plné čáře selhává. O finalistech a jejich práci jsme se vpodstatě nic zajímavého nedozvěděli a rádoby ulítlá show (asi jako obraz umění a umělců v obecném povědomí?) navíc dost zadrhávala. Ač jsem v tom rozpoznal záměr, i tak to bylo moc. Myslím, že nic nemá tolik pozornosti a mediálního prostoru v oboru umění jako CJCH, a vnímám ji jako jednoho z hlavních mediátorů. Mělo by se tak i např. se samotným ceremoniálem daleko důmyslněji zacházet a ptát se, zda je vůbec v takovémto pojetí třeba; skoro si i myslím, že ne. Nemám v tento moment žádnou konkrétní představu či návrh, jakou podobu by ceremoniál mohl mít, každopádně jsem zvědavý, jak se bude cena, nejen v těchto ohledech, s novým vedením proměňovat.

Ceremoniál sám o sobě vnímám jen jako nutnou součást daleko zajímavějšího celku, který by CJCH mohla do budoucna rozvinout, a to zejména ve svém komunikačním, resp. vzdělávacím potenciálu.

____________________________________________________

Vyhlášení Ceny Jindřicha Chalupeckého za rok 2015 se uskutečnilo 20. 11. 2015 od 20 hodin v brněnském Besedním domě, sídle Filharmonie Brno. Záznam ceremoniálu odvysílala Česká televize na programu ČT Art.

Foto: Peter Fabo