Artalk.cz

Nástrahy retrospektivy aneb Kolíbal v Ostravě

Ostravský Dům umění představil se začínajícím podzimem svůj letošní výstavní hit, retrospektivu Stanislava Kolíbala. Návštěvnost letí nahoru, kniha návštěv se plní komplimenty a výtvarný kritik se choulí v rostoucím stínu traumatizujícího ostychu před uměleckou legendou.

01

Chalupecký, Lamač, Ševčík – přešlapuji ve frontě teoretiků a přemýšlím o tom, jak vlastně psát o umělci, jehož pověst ve světě dějin umění vykazuje již nyní znaky patetické aury mytického bezčasí. Možná ale prostě stačí vstoupit do kontextu současné ostravské výstavy a o problémy tohoto světa je rázem postaráno.

V idealistické teoretické rovině je koncept retrospektivy definován jako vyprávění příběhu o umělcově dosavadní práci. Struktura tohoto formátu permanentně absorbuje sedimenty zbytnělé apriorní „pravdivosti“, jež zrcadlí na jedné straně odraz divákovy perspektivy očekávání a na straně druhé badatelovy (kurátorovy) ambice uspět v krkolomné excentrické pozici „chladného oka“. Jinými slovy se sluší, aby kurátor zachoval dostatečnou míru distance, jež mu má umožnit dobrý rozhled a přesnost analýzy. Retrospektiva je však také, i přes kulisu majestátnosti a institucionální neměnnosti, zvláštním útvarem, který při každém svém dalším zjevení nabývá nové podoby. Je to formát, jenž je zranitelný právě v okamžiku, kdy vstupuje do konkrétního institucionálního a historického kontextu.

04

I Stanislav Kolíbal tak svým vstupem do prostoru ostravského Domu umění riskoval určitou míru poskvrnění disharmoniemi, kterými se tato instituce v posledních letech prezentuje. Právě v průběhu reprezentativních projektů, jakými byly v posledních letech např. výstavy Jana Zrzavého či Bohumila Kubišty, se totiž naplno projeví, jak této nejstarší ostravské galerijní instituci chybí důstojný a elegantní „korporátní design“. Důležitou součástí „tváře“ každé úspěšné současné galerijní instituce, jíž by ostravská Galerie umění nepochybně ráda byla, je webová prezentace. Realita je však taková, že webdesign galerie má kořeny někde v hluboké minulosti 90. let 20. století a vždy mě spolehlivě vyděsí. Možná je již skutečně na čase, aby si zdejší pracovní tým uvědomil dvě věci: ano, žijeme ve věku informačních technologií a ano, web je skutečnou vstupní branou téměř každého současného diváka (přičemž existence Facebooku problém nijak neřeší). Kolíbalovo umění stojí na detailech a jejich vzájemných kontrastech. Kolíbal diváka nikdy nepodceňuje, neboť od něj vždy očekává velkou míru koncentrace a pozornosti. U empatického a na detaily citlivého diváka se však záhy po kontaktu s ostravskou retrospektivou dostaví nepříjemně disharmonický pocit, že galerie, která Kolíbala přináší, není – díky výše konstatovanému – s jeho respektem k vnímateli tak úplně synchronizovaná.

Je to šest let, co Stanislav Kolíbal vystavoval v ostravské Galerii výtvarného umění své kresby. Nyní se ale vrací s nepoměrně ambicióznějším projektem, jenž by se dal označit za retrospektivu s intimním podtextem návratu do rodného kraje. Kurátor Martin Dostál dle dostupných informací minimalizoval svůj vliv a celou koncepci výstavy tak stvořil sám umělec. Naplněny jsou všechny čtyři hlavní sály galerie, a to kresbami a sochami (instalacemi, reliéfy), jež představují Kolíbalovu tvorbu od počátků po aktuální práce. Popravdě to, co jsem zažil po vstupu do expozice, bylo v příkrém rozporu s výše konstatovanými představami o patetické odtažitosti. Stačí totiž jediná Kolíbalova zdařilá realizace a dech se vám zpomalí, protože si uvědomíte, z jak intenzivní uměřenosti prvního dojmu se před vaším pozorným pohledem začne rozvíjet jemně zvrstvené spektrum detailů racionalit a emocí se samozřejmou jistotou rámovaných logičností geometrických struktur. Kolíbal se zdrcující delikátností předvádí, jak dokonale ovládá řemeslo a rozumí užívaným materiálům, jak naprosto neteatrálně propojuje existenciální křehkost a uklidňující dojem řádu prostřednictvím napnutého provázku, shluku vrypů do sádry nebo zdánlivě nepovedeného a nedokončeného zářezu pilkou do dřevotřísky. V Kolíbalově světě se život stává důstojným – přirozeně prolnutý a splývající s metafyzickými zákonitostmi, a i přes skutečnost, že nelže, že se nesnaží opomíjet tekuté disharmonie, uklidňuje.

03

Kolíbal patří k několika málo umělcům, a to v kontextu celých dosavadních dějin umění, kteří se ve svém uměleckém vývoji nikdy nezastavili. Jeho nespokojená kreativita je pro nás všechny přihlížející uhrančivá. Právě tato skutečnost se ale zároveň podílí na míře mého rozladění z faktu, že způsob instalace ostravské výstavy je kvalitativně nekonzistentní. Kolíbal se zde v intencích formátu retrospektivy snaží poctivě ukázat všechny vývojové fáze své tvorby, přičemž se ale zdá, jakoby zhruba někde v polovině – tedy před vstupem do prvního patra, zjistil, že je mu tato galerie malá. A místo toho, aby na to zareagoval selekcí, zbylé dvě místnosti prostě přeplní. Kresbám tato skutečnost až tolik neubližuje, ale sochařským instalacím nedostatek intimity jednoduše chybí. I přes mé opakované návštěvy a snahy si na instalaci „zvyknout“ (výstavu jsem viděl přesně devětkrát) se míra mého znepokojení pouze zvyšovala. Scénografii prvního patra tak nelze označit jinak než jako rušivou a velmi znervózňující instalační klaustrofobii. Na závěr tak nezbývá než zopakovat: retrospektiva je, i přes kulisu majestátnosti a institucionální neměnnosti, zvláštním útvarem, který při každém svém dalším zjevení nabývá nové podoby. Je to formát, jenž je zranitelný právě v okamžiku, kdy vstupuje do konkrétního institucionálního a historického kontextu.

_________________________________________________

Stanislav Kolíbal: Sochy a kresby 1954–2015 / kurátor: Martin Dostál / GVUO / Ostrava / 25. 9. 2015 – 3. 1. 2016

_________________________________________________

Foto: Vladimír Šulc, GVUO

Komentáře

  1. Kolíbalova tvorba je krásná jako šachová partie. Při šachové partii také koukáte se zatajeným dechem, co se bude dít, protože víte, že existuje nekonečné množství variant. Je jen otázka, zda ta dobře rozehraná ladná španělská anebo italská bílými figurkami má nějaký cíl, než jen táhnout figurkama po šachovnici. V určitém okamžiku, to totiž může být v lepším případě nudný pat, když už moc figurek nemáte…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *