Artalk.cz

Mezi vším a ničím

O víkendu skončil festival 4+4 dny v pohybu, který v prostorách Desfourského paláce poblíž Florence oslavil 20. ročník. Zchátralé prostory se na několik dní otevřely současnému umění, tanci, divadlu, přednáškám i diskuzi o dalším využití nejen Desfourského paláce, ale i dalších objektů, kterým hrozí zánik.

4dny_01

Využívání bývalých obytných, reprezentativních, hospodářských či industriálních prostorů ke kulturním, uměleckým nebo jiným společenským účelům se stalo poměrně běžnou záležitostí. Jde také o jedno z možných – a podle mého názoru lepších – východisek pro tato velmi často cenná architektonická díla, která již pozbyla svého původního účelu a začala se rozpadat a chátrat. To se týká také Desfourského paláce, který stojí od 40. let 19. století v pražské ulici Na Florenci obklopený všedním městským ruchem zvýrazňujícím ticho této opuštěné čtyřpatrové budovy. Na jejím nynějším stavu se podepsala nepřekvapivě doba socialismu stavebními zásahy a nevhodným způsobem využití. V 50. letech zde proběhla demolice zahrady s novorenesančním skleníkem a altány. V 80. letech pak bylo zbouráno dvorní křídlo kvůli velkolepé přestavbě sousedního vydavatelství Rudého práva, na jehož místě dnes stojí mohutná kancelářská budova.

I přes doby útlaku je Desfourský palác, který byl jedním z prvních měšťanských domů sloužících nejen pro potřeby majitele hraběte Františka Vincence, ale také zčásti jako nájemný dům, dokladem jeho zářné minulosti a architektonických či uměleckých hodnot s ní spojených. Denisa Václavová, jedna ze zakladatelek festivalu 4+4 dny v pohybu, v doprovodném textu udává: „Štuková výzdoba, mramorové obložení stěn, litinové zábradlí, kachlová kamna, mozaiková podlaha a další umělecko-řemeslné práce vypovídají o mimořádné úrovni tehdejšího vybavení.“ Tato zašlá sláva je znát především v interiéru budovy, velkolepé vstupní hale se schodištěm, v prostorech bývalých salónů s vysokými stropy a na zachovalých fragmentech vysoce kvalitních nástěnných maleb.

Festival 4+4 dny v pohybu má s tímto „okupováním“ zašlých či nevyužívaných prostorů již dvacetiletou zkušenost a jeho zakladatelé byli také jedni z prvních, kteří začali pokládat otázku po jejich dalším možném využití. 4+4 dny tak v minulých letech obsadily například palác U Stýblů na Václavském náměstí, casino v Pařížské ulici nebo bývalý Dům uměleckého průmyslu – ÚLUV na Národní třídě v Praze.

4dny_05

Vzhledem k tomu, že těžiště festivalu leží – alespoň podle mého názoru – právě v propojování, setkávání a střetávání různých oblastí současného divadelního, tanečního nebo vizuálního umění, v přednáškách a diskuzích, které zde probíhají a v celkovém prolínání různorodých uměleckých projevů, není úplně vhodné od sebe tyto oblasti oddělovat. A to také proto, že je toto propojení příznačné pro současné umění a kulturní dění obecně. I přesto, že se zde budu soustředit na vizuální umění a výstavu, která v Desfourském paláci probíhala po celou dobu trvání festivalu, je nutné tuto komplexnost reflektovat a zdůraznit. O propojení různorodých oblastí, jednotlivých akcí a uměleckých projevů se snažili také organizátoři, kteří pro festival navrhli sjednocující téma „Jak nic nechtít?“. To mělo provázet nejen výstavou, ale být také „dramaturgickou linkou programu“. Jde o položenou otázku, na kterou se mělo 50 českých i zahraničních umělců spolu s kurátory, jimž byly rozděleny jednotlivé části rozsáhlé výstavy, rozličnými způsoby hledat odpověď. Při procházení Desfourským palácem mě však napadalo, zda bylo toto tematické sjednocení nutné a opravdu vystihuje většinu festivalových výstupů, nebo jsou do něj díla a akce poněkud uměle anebo násilně vtěsnávány. Na druhou stranu je třeba uznat, že pod otázku „Jak nic nechtít?“ se vejde ledacos. Ostatně Radek Wohlmuth, jenž měl na starost jednu z kurátorských sekcí, se k tématu festivalu vyjádřil slovy: „Zastřešující název letošního cyklu výstavních projektů Jak nic nechtít? je záludný především proto, že jeho formulace dává naději na odpověď, která téměř určitě nepřijde.“

V úvodním textu, který byl umístěn při vstupu do palácových prostor, jsme se dočetli stručnou základní úvahu o otázce chtění, které je základní silou a puzením lidské činnosti. Zároveň se však stává břemenem, ze kterého není úniku, a pokud ano, jde o únik do prázdnoty. Hlubší uvažování o chtění a nechtění má mnoho rovin, které se v některých případech odráží také na vystavených dílech. Ta pak s principy a schématy spojenými s chtěním pracují jak ve výše naznačeném pozitivním pohledu, kdy jde o hybnou životní sílu, tak i v pesimistickém znění, ve kterém nemá žádné lidské snažení smysl a snaha o osvobození se od něj je nemožná. Toto na výstavě podle mého úsudku převažuje. „Střídají se zde témata koloběhu, odevzdanosti, pokory, ticha, rozpadu, ale také touhy po hmotě a jejím hromadění.“ Tato temná linka pak souzní s prostory ztraceného bohatství a s pozůstatky okázalé krásy a jejího zániku, což je samozřejmě ku prospěchu celé věci.

Zastoupeni byli převážně čeští a slovenští umělci, na současné scéně více či méně zaběhlí. Díky různorodosti uměleckých projevů jsme zde mohli narazit vedle sebe na klasický nástěnný obraz, kresbu, zvukovou instalaci, videoprojekci, sochy či objekty. Často se umělci pokoušeli pracovat přímo s prostorem paláce, reagovat na něj nebo v něm vytvářet fiktivní světy a nová prostředí. Zde bych zmínila především působivou videoprojekci Jana Pfeiffera Rezistence II., kterou autor vytvořil přímo na místě promítání, tedy na zaslepeném okně. Postava dívající se z okna na ruch a živé dění venku jej po chvílí zavírá, načež se na okenicích objevuje fotografie výhledu. Tento divák tak má možnost ustrnout v okamžiku a ponechat si jej jako svůj vlastní prostor v neměnném stavu, ve kterém pak už „není potřeba chtít více“, jak je udáno v popisce. Na této práci se objevuje zajímavé zdvojení pohledu, kdy divák přihlíží pohledu diváka na projekci a spoluprožívá s ním výhled z okna a jeho následné zastavení na fotografii, uzavření se před okolním světem do potemnělé místnosti a metaforicky také sám v sobě. Tato práce se také jako jedna z mála vztahuje přímo k danému tématu a otázce chtění, potřebě sledovat a vstřebávat veškeré dění a následné touze po zastavení a odpočinku. Jako další příklad umělecké práce s konkrétním prostorem paláce a v tomto případě také s jeho minulostí je „tajná skrýš vyhoštěného šlechtického rodu“ Ondřeje Basjuka. Divák vstupuje do temného prostoru, ve kterém nachází neidentifikovatelný poklad. Světlo z něj pak ozařuje malby na papíře evokující povrch mramoru. Jde zde o vytvoření fiktivního prostoru s příběhem, který je nasnadě, ale mohl by se zdát až příliš prvoplánový a dále nevypovídající.

4dny_02

Ve části připravené Radkem Wohlmuthem, kde byly k vidění – kromě již zmíněného Ondřeje Basjuka – také minimální obrazy Jaromíra Novotného nebo videa Jakuba Janzy a Artura Magrota, se pro kurátora zásadními tématy staly pojmy všechno a nic a napětí mezi nimi. Wohlmuth k nim udává: „Transparentní obraz, neviditelná architektura telefonní rušičky, spirituální rozměr magnetofonové kazety, tajná skrýš vyhoštěného šlechtického rodu…všechno, nebo nic? Nebo obojí zároveň?“ Z tohoto výkladu mohl být návštěvník trochu zmatený a nutné kladení různorodých uměleckých projevů, u kterých bychom nějakou spojující linku hledali jen velmi těžce, se mi zdá poněkud nadbytečné. I přesto tuto sekci považuji za jednu z nejpovedenějších, a to nejen díky vystaveným dílům, ale také pro vynikající práci s instalací, která zde vytváří kompaktní celek.

Ráda bych zmínila výstavní sekci, do níž si její kurátoři Denisa Václavová a Kryštof Kintera přizvali německého umělce Sebastiana Stumpfa, jehož práce Water Basins snad nejvíce zapadala do kontextu celé výstavy. Při sledování jeho videoprojekce se totiž divákovi opravdu nabídne úvaha o lidském chtění, snažení a ambicích, které jej vyčerpávají a svazují. Nehybná kamera je namířená na postavu ležící na hladině jedné z reprezentativních nádrží mezi kancelářskými bloky ve stavu mezi kontemplací a klidem nebo – jak čteme v kurátorském textu – „mezi opuštěním sebe sama a odpočinkem“. Je zde zobrazen jakýsi stav na hranici úplného vyprázdnění ještě zvýrazněného okolním neosobním prostředím a zároveň oproštění se od tohoto „nijakého“ světa a tlaků s ním spojených. Stumpfovo video bychom pak s trochou nadsázky mohli vnímat jako odpověď na kladenou otázku, která však stále nezní nijak jednoznačně.

Festival 4+4 dny v pohybu je, jak už bylo výše řečeno, nejen přehlídkou současného umění, ale také místem setkání a zábavy. To je zde onou pozitivní hybnou silou a pesimistické vyznění současného umění, na které jsme si už pomalu začali zvykat, je vyváženo bujarým veselím a večírky, společenským a kulturním pohybem, který festival doprovází. Především však otevírá prostory, které by byly pro veřejnost zapovězené, což je od počátku jedním ze záměrů této akce. Jak udává Denisa Václavová: „Chtěli jsme otevřít všechna ta uzavřená místa veřejnosti. (…) Naším záměrem bylo zachytit opuštěné objekty v čase, před jejich rekonstrukcí či demolicí, a naše cesta prostorem nabídla to, co jsme chtěli – jakési nadechnutí, svobodu, nezávislost a péči o místo.“ Co se bude dít s místem Desfourského paláce je stále otevřené. Díky této akci však víme, že zde je, jak vypadá zvenku i zevnitř, a po jeho osudu se ptáme také.

____________________________________________________________

4+4 dny v pohybu / Desfourský palác / Praha / 2.-10. 10. 2015

____________________________________________________________

Foto: archiv 4+4 dny v pohybu

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *