Všechno je v pořádku

František Skála, vystavující ve Fait Gallery, je neúnavným objevitelem a vynálezcem, pro nějž je okolní svět stálým, nevyčerpatelným zdrojem senzačních zjištění. Už léta nám něco vypráví o přírodě, lidech, kultuře a civilizaci, a ačkoli možná máme někdy pocit, že tohle už někdy říkal, pořád stojí za to ho poslouchat.

Tato recenze vzniká na objednávku redakce. Říkám si, kolikrát ještě udělám tu chybu, že na nabídku kývnu dřív, než výstavu uvidím, a pak se budu rozčilovat, že mi to nejde a nevím, co s tím, protože píšu bez vlastní vnitřní potřeby vyjádřit se. Jsou totiž výstavy, které bez ohledu na jejich kvalitu zkrátka nevzbuzují nutkání přijít něčemu na kloub, což je záležitost čistě osobní, hraje však velkou roli. Ačkoli se to totiž někdy nezdá, i výtvarná kritika, nejen tvorba, vyžaduje osobní nasazení, kreativitu a odvahu, které často vyrůstají z prvotního velmi urputného pocitu, že skutečně máme co říct. A ten se při prvním zhlédnutí výstavy Františka Skály s názvem TRIBAL v brněnské Fait Gallery MEM nedostavil - jako by jednoduše nebylo co řešit. Recenze by tak mohla sestávat z pouhých čtyř slov: Všechno je v pořádku.

Protože jsem však slíbila, že text napíšu, a už bylo příliš pozdě na to, hodit to na někoho jiného, bylo potřeba pokračovat v úvaze, zapátrat a pokusit se přece jen najít něco, o čem lze smysluplně psát. Otázky by tedy snad mohly znít takto: Odkud vůbec pramení onen dojem, že “všechno je v pořádku”, a budu schopna vidět víc, dostanu-li se “za” něj? Je na silný, takřka okamžitý iniciační moment, který nás žene ke klávesnici, spolehnutí, nebo se vyplatí dát věcem čas?

František Skála získal Cenu Jindřicha Chalupeckého v roce 1991, tedy v témže roce, kdy jsem se narodila. Je samozřejmě současným umělcem, nicméně generační rozdíl dělá své a Skála jako by už figuroval spíš v kategorii umělců, o nichž (já a mí vrstevníci) houfně píšeme vědecké práce rozebírající východiska, vlivy, kontext a významy jejich tvorby, ale zdráháme se kriticky vyslovit k jedné jejich práci či výstavě, neboť cítíme celou tu tíhu uznání, jež se jim u odborné i laické veřejnosti za ta léta dostalo, i teoretických statí, které jim byly věnovány. Viděno z vnějšku a letmým pohledem, který tlumí jemné nuance či vnitřní zvraty, kotrmelce a pozvolné změny, jež se jistě v životě i práci umělce udály, působí navíc tvorba Františka Skály dojmem kompaktního, vyváženého celku plovoucího na klidné vlně letité tvůrčí práce. Výstava ve Fait Gallery představila převážně Skálova díla z posledních dvou let, avšak jejich sepjetí s jeho tvorbou posledních dekád je zřejmé. Pevná provázanost díla a výrazný, rozpoznatelný rukopis mohou způsobit, že divák ztrácí schopnost dívat se na každou novou Skálovu výstavu nepředpojatým pohledem, se zvědavostí a touhou objevovat. Možná si řekne "stejně skálovské jako jindy" a ubezpečen, že všechno je zhruba tak, jak očekával, spokojen odchází.

A velmi snadno to mohl být můj případ. S narůstajícím počtem koleček, které jsem v galerii obkroužila s nadějí, že mě snad napadne něco, co je nezbytně nutné napsat, se však můj způsob vnímání postupně měnil. Soustředění na detaily, materiály, adjustaci a řemeslné provedení probudilo po čase asociace vytvářející v mysli poetickou koláž obrazů, pojmů a významů. František Skála čerpá ve svých dílech z přírody i kultury, z lesa i velkoměsta, z neohraničeného prostoru představivosti a buduje tak nový svět, který o tom našem vypráví. Místy se zdá, jako by se umělec rozhodl vystavit sérii bizarních exponátů z přírodopisného, archeologického či etnografického muzea, hned je však jasné, že jejich prostřednictvím spíš vytváří muzeum nové, které je k těm existujícím subjektivním komentářem. Objekty jako by měly své funkce v neexistujících kulturách, připomínají historii, která se nikdy nestala a předky, kteří nikdy nežili.

Na výstavě najdeme díla z přírodních materiálů, především z kůže a dřeva, ale také z různých druhů plastu a průmyslově vyráběných nalezených předmětů. Okrová, černě žíhaná vlajka zavěšená na stěně vypadá z dálky jako kus zvířecí kožešiny, působí slavnostně a majestátně a vzbuzuje představy o tom, jakému kmeni by mohla patřit, byla-li by skutečným muzeálním artefaktem. Ve chvíli, kdy zjistíme, že jde o kus linolea, smějeme se v duchu a oceníme špetku ironie, kterou Skála svá díla koření. Tenké a průsvitné plošné objekty na elegantních kovových podstavcích se zdají být velmi křehké, třeba jako sépiová kost, záhy však zjišťujeme, že jsou z neobyčejně tvrdého a těžko opracovatelného plastu. I samotný titul výstavy, tedy TRIBAL, je neméně ambivalentní. Slovo odkazuje k popkulturní estetice druhu tetování, který ačkoli se v některých komunitách stále drží, spíš už vyšel z módy a na druhou stranu se váže (přeložíme-li ho z angličtiny) ke kmenům a klanům jako prazákladu všech dnešních komunit. Prostřednictvím této mnohoznačnosti črtá Skála spojnice mezi světy vzdálenými v čase a místě, ale blízkými čímsi uvnitř. Častá práce s protiklady (vysoké - nízké, tvrdé - křehké, vzácné - laciné, příroda - umění, humor - smrtelná vážnost…) a jejich relativizace jsou typickými znaky postmoderny, z jejíhož zlatého věku v českém umění dílo Františka Skály vyrůstá. S tím souvisí i zmíněná ironie, která je na výstavě (a snad obecně ve Skálově tvorbě) příjemně osvěžující, asi jako když v sále s vycpanými zvířaty otevřete okno.

František Skála je neúnavným objevitelem a vynálezcem, pro nějž je okolní svět stálým, nevyčerpatelným zdrojem senzačních zjištění. Už léta nám něco vypráví o přírodě, lidech, kultuře a civilizaci a ačkoli možná máme někdy pocit, že tohle už někdy říkal, pořád stojí za to ho poslouchat. Každý se přece stále znovu vracíme k tomu, co považujeme za opravdu důležité. Skálova tvorba je hřejivá svou upřímností a cituplností, působivá svou formální vybroušeností a pikantní svým obsahem.

Vracíme se tedy zpátky na začátek, k dojmu, že všechno je v pořádku. A skutečně, všechno je zřejmě v nejlepším pořádku. Umění chce čas, jak banální poučka. Myslím však, že pocit obeznámenosti a s ním spojená nepozornost postihuje v první řadě ty, kteří tu poučku dávno znají, tedy v oboru vzdělané diváky, kteří se tak nejednou připraví o výjimečný zážitek. Úderná kritika z toho možná nebude, nicméně i o tom, že něco je, jak má být, je občas dobré napsat. Člověk si tak při nejmenším připomene, proč se tím uměním vlastně začal zabývat.

____________________________________________________________

František Skála: Tribal / kurátor: Svätopluk Mikyta / Fait Gallery a Fait Gallery MEM / Brno / 6. 6. – 17. 9. 2015

____________________________________________________________

foto: archiv Fait Gallery

Klára Peloušková | Narozena 1991, absolvovala bakalářské studium dějin umění a teorie interaktivních médií na FF MU v Brně a magisterské studium teorie a dějin moderního a současného umění na UMPRUM v Praze, kde nyní pokračuje v doktorském programu. V letech 2013–2014 byla koordinátorkou rezidenčního programu studios das weisse haus při organizaci pro současné umění das weisse haus ve Vídni a v letech 2016–2018 působila jako šéfredaktorka Artalk.cz. Nyní pracuje jako metodička na Katedře designu UMPRUM a zabývá se současnou teorií designu. Je laureátkou Ceny Věry Jirousové pro mladé kritiky výtvarného umění do 28 let.