Artalk.cz

Hosťujúci kritik: Galéria mesta Bratislavy

Je krásné babí léto roku 2008 a v Bratislavě se právě koná vernisáž výstavy českého umění prvních tří dekád ze sbírek Alšovy jihočeské galerie v Hluboké nad Vltavou. Mirbachův palác Galerie města Bratislavy (dále jen GMB) doslova praská ve švech. Zástupci české i slovenské strany si před projevy v ředitelské kanceláři, do níž pronikají zvuky z náměstíčka, přiťuknou panákem pálenky. Vernisáž probíhá v omšelém sále, jehož stěny hostí obrazy ze sbírek partnerské instituce. Návštěvníci si vyslechnou obligátní dlouhé projevy českého velvyslance, ředitelů, kurátorů a užijí si vystoupení operní pěvkyně, jejíž jméno si dnes už ani nepamatuji, a která po náležitém potlesku elegantně rozhrne prachem našedlý sametový závěs a zmizí.

Vernisáž proběhla podle léty prověřené režie. Výstava též nevybočila z galerijního standardu. Byla chronologicky uspořádaná, co do počtu exponátů mírně naddimenzovaná, podfinancovaná a prostorově hůře zvládnutá.

Jak vypadá tato instituce po sedmi letech?

GMB 018

Galerie města Bratislavy, respektive její dva objekty – Mirbachův a Pálffyho palác – leží přímo v srdci slovenské metropole. Zřizovaná je hlavním městem. Spravuje rozsáhlé sbírky malířství, sochařství, grafiky a kresby od 14. století po současnost. Galerie pečuje i o sbírky Primaciálního paláce, ten však není uváděn jako její oficiální objekt. Tato instituce byla založena v roce 1958 pod názvem Městská galerie. Patří tudíž do sítě muzeí umění budovaných za účelem osvěty socialistické společnosti a většinou vzniklých spojením hned několika sbírkových fondů galerií-předchůdkyň. Ředitelem GMB je již od roku 1998 Ivan Jančár, který je zároveň kurátorem sbírky kresby, grafiky a ilustrace 20. a nyní i 21. století (na této pozici je od roku 1983, tedy více než třicet let). Podle informací dostupných na oficiálních webových stránkách pracuje v této instituci dalších dvacet tři zaměstnanců (bez hlídací služby). Jedná se tedy, soudě podle tohoto čísla, o menší instituci. Ve vrcholném managementu jsou kromě ředitele Jančára jeho zástupkyně, restaurátorka Zuzana Jakabová, dále vedoucí ekonomického úseku Klára Fehervíziová a šéfkurátorka Zsofia Kiss-Szemán. Odborných pracovníků, včetně asistentek oddělení, je celkem šest, tedy dostatečně. Jedinečná je i skutečnost, že instituce má restaurátorské oddělení, což – porovnáme-li tuto skutečnost se stavem v České republice – není zcela běžné.

GMB spravuje hned několik stálých expozic. V Mirbachově paláci, sídle instituce, je to expozice s názvem Středoevropské barokní malířství a sochařství, jejíž kurátorkou je historička umění mladší generace Jana Luková. Expozice je zaměřena především na nejdůležitější umělce působící v prostoru tehdejší rakousko-uherské monarchie, jako jsou Paul Troger, Franz Anton Palko nebo Franz Anton Maulbertsch. Ve výběru děl rozhodovalo regionální hledisko. Další stálé expozice se nacházejí v Pálffyho paláci, kde je vystaveno umění od středověku až po současnost (kurátorky Jana Luková, Zsófia Kiss-Szemán a Želmína Grajciarová – Středoevropské malířství a sochařství 1800 – 1918; Zsófia Kiss-Szemán – Příběhy a fenomény. Slovenské výtvarné umění 20. století I. a II.; Jana Luková a Želmína Grajciarová – Gotická malba a plastika). V Pálffyho paláci se také nalézá mincovna, což je jedna sklepní místnost, kde jsou vystaveny předměty, které byly nalezeny při archeologickém průzkumu objektu. V Primaciálním paláci lze navštívit obrazárnu paláce a expozici gobelínů, tedy původní inventář, jenž je ve správě magistrátu a GMB se o něj stará po odborné stránce. Co se týče dočasných výstav, ty lze zhlédnout jak v Mirbachově tak i v Pálffyho paláci a k jejich přípravě je využíváno hlavně externích kurátorů.

GMB 082

Svou webovou prezentaci vnímá Galerie města Bratislavy jako prostředek, jak se ukázat v tom nejlepším světle. V žádném případě se nepustila do experimentu. To ostatně platí nejen o jejím webu. Stránky jsou přehledné, barevné, nejsou přeplněné informacemi. Nechybí optimistická hesla a floskule typu: Galéria mesta Bratislavy je tu pre všetkých obyvateľov mesta Bratislavy a jeho návštevníkov. Pripravovanými výstavami Vám chceme spríjemniť voľné chvíle strávené v historických priestoroch našej galérie pri prehliadke stálych expozícií a aktuálnych výstav slovenského a svetového výtvarného umenia. (Z úvodního slova ředitele GMB). Kontakty na jednotlivé kurátory jsou doprovázeny portrétními fotografiemi zachycujícími jednotlivé pracovníky instituce v dynamickém pracovním prostředí. Usměvavé a šťastné. GMB zkrátka budí dojem velmi přívětivého pracoviště, plného milých lidí, na které se nemusíte bát se obrátit s prosbou o informaci, radu nebo o zápůjčku z jejich sbírky. Na člověka takový web dělá dobrý dojem. Lze tam totiž najít jasné a stručné informace a navíc je zaručena známka kvality díky ocenění Galeria roku (za rok 2007, 2010 a 2012). Připočteme-li k této prezentaci i PR, které kolem sebe šíří ředitel Jančár, pak vůbec není možné pochybovat, že se pohybujeme na půdě instituce doslova evropského formátu. Cituji z rozhovoru s Ivanem Jančárem, v němž hodnotí rok 2011: „Pre mňa osobne však bola mimoriadne dôležitá výstava Pabla Picassa. Bolo to môj sen, aby sme urobili výstavu tohto velikána, a v spolupráci s madridským Múzeom kráľovnej Sophie sa nám to napokon podarilo. Zapožičali nám cyklus 101 grafických listov La Suite Vollard, ku ktorej doplnili aj štúdiu k Picassovej Guernice. Príprava bola veľmi náročná, pretože tieto listy môžu byť zapožičané iba na 3 mesiace a potom musia byť kvôli ochrane dva roky v depozite. Zhruba v tom istom čase sme mali výstavu Davida LaChapella, ktorú sme dostali takpovediac na tanieri. Na túto výstavu išli aj obrovské prostriedky do propagácie a tu sa ukázala sila reklamy. Predpokladal som, že na Picassa príde viac návštevníkov, napokon na LaChapella prišlo 17,5 tisíc návštevníkov a na Picassa 13,5 tisíc.“ (Ivan Jančár v rozhovoru pro Bratislavské noviny, 16. 1. 2012). V jednom roce upořádat výstavu Picassa a LaChapella – to zní skvěle.

Jak se však strategie založená na vystavování ikonických umělců odrazila v návštěvnosti? Pokud se podíváme na výroční zprávu GMB z roku 2011, zjistíme, že její celková návštěvnost byla něco málo přes 60 000 návštěvníků. Za rok minulý to už bylo 74 000 osob, hlavně díky výstavě Alfonse Muchy. Pro porovnání – Moravská galerie v Brně, jež je nepoměrně větší institucí s více budovami a větším objemem expozic a výstav, měla v roce 2014 návštěvnost necelých 120 000. Galerie hlavního města Prahy vykazuje celkovou návštěvnost za minulý rok 255 000 osob (takto vysoká návštěvnost byla hlavně díky výstavě Tima Burtona), za rok 2013 to bylo téměř 163 000. V porovnání možností slovenského hlavního města s Prahou, se sedmdesátitisícová návštěvnost vlastně jeví jako úspěch, nicméně vzhledem k tak velkým jménům by mohla být i větší.

GMB 084

Jako poučený návštěvník však stále vidím rezervy a bariéry, jejichž odstraněním by GMB jistě jenom získala. Na první pohled je patrný rozpor mezi tím, jak vypadá galerie na webu a jaká je ve skutečnosti. Tváří v tvář instituci se návštěvník ocitá kdesi v meziprostoru. Ani v současnosti ani v minulosti. V bezbarvém nic. Snahy prezentovat návštěvníkům nejen klasickou slovenskou modernu, barokní a středověké umění, ale i umění současné, jako například Romana Ondáka, Matěje Kréna nebo Mareka Kvetána, vyznívají naprázdno díky specifickému galerijnímu mikrokosmu, v němž stále přežívají jakési škodlivé mikroorganismy. První problém nastává u označení budov. Ani jedna z nich neláká svou vizuální identitou s vykotlanými písmeny na fasádě k návštěvě budovy. Kolem obou paláců denně proudí poměrně početné davy turistů (sic!), avšak rozhodnete-li se navštívit instituci, ocitáte se náhle v prostředí opuštěném, ospalém, téměř vzbuzujícím lítost. Nádvoří Mirbachova paláce, které poskytuje příjemný chládek a doslova vybízí k odpočinku, je nevyužité a opuštěné, slouží pouze k uskladnění popelnic. Kustodky jsou docela milé, avšak z nedostatku návštěvníků plyne v tomto případě jejich přehnaná péče o výjimečné kusy, která hraničí s manipulací. Co do přitažlivosti stálých expozic lze jenom konstatovat, že jsou všechny neaktuální a schází jim odborná i technická péče. Zajištění uměleckých děl proti klimatickým podmínkám je nulové. Větrá se po starém způsobu okny. Mouchy, které usedaly na umělecká díla, jsem už ani nepočítal. V případě expozice moderního a současného umění jsem zase nestihl napočítat, kolik přístrojů je do odsávání sklepních prostor zapojeno. Po technické stránce jsou expozice zkrátka špatné. Po odborné stránce lze místy polemizovat o výběru děl nebo o významu, jenž je jim přisuzován. Nejvíce patrné to je v site specific díle Mateje Kréna s názvem Pasáž (2004). Tato instalace v chodbě Pálffyho paláce, která spočívá v nahromadění několika tisíců knih zmnožených zrcadly, při jejímž průchodu přikázaným směrem (nesmyslně) má návštěvník automaticky buďto pocit nádherné nekonečnosti a síly vědomostí, nebo se u něj naopak dostaví závrať a pocit tíhy, byla jistě v době svého vzniku zajímavá a bylo možné ji prezentovat jako highlight galerie. Po jedenácti letech však umění udělalo krok dopředu a Krénova instalace jednoduše zestárla. Stejně tak zestárla i architektura expozice Pálffyho paláce, jež hojně a nesmyslně užívá k charakteristice vystavených děl nadpisy řadící jednotlivá díla do škatulek různých -ismů. Nechci se zde zbytečně pozastavovat u dalších jednotlivostí. Dílčích chyb se totiž vždycky najde mnoho i v jiných institucích a je velice snadné na ně upozorňovat. Závažnější shledávám právě onen rozpor mezi prezentací instituce a skutečností.

GMB 086

Galerie města Bratislavy má bezpochyby své silné stránky. Pravidelně nakupuje umělecká díla, restauruje postupně své sbírky, je mnohovrstevnatá a má potenciál. Vydává řadu publikací, zabývá se svou vlastní historií. Svým prostředím však nevyhovuje a nepodporuje vnímání uměleckých děl, mnohdy nevychází vstříc návštěvníkovi, i když má své edukační pracovníky a snaží se své publikum vychovávat. Problém je podle mého názoru v provozní slepotě, která dovoluje to, že ani ten zaprášený závěs v slavnostní místnosti se za sedm let nevyměnil. Tady argument o podfinancování instituce již nepomůže. Stačí se jednoduše inspirovat o pár ulic vedle a zjistit, že i za velice omezených podmínek dokáže Slovenská národní galerie pracovat flexibilněji a daleko vstřícněji.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *