Artalk.cz

Materializovaná forma slova

Výstavě Dušana Zahoranského v Galerii U Dobrého pastýře dominuje slovní spojení „TÍSEŇ TOHO namluví“, které – vytvořené z trubek a napojené na místní radiátory – se stalo součástí topného systému budovy. Do brněnského kontextu pak Zahoranského tvorbu řadí prezentace cyklu prací Dalibora Chatrného.

 

Je-li název Básnická sbírka referenčním bodem, sestává se prezentace z několika funkčně soběstačných metafor a glos, „publikovaných“ sdíleným galerijním prostorem. Návštěvník jimi pak proniká jednotlivě, zároveň se však snaží uchopit širší rámec, linii vinoucí se napříč, svazující v celek. Vibrující intelektuální konstrukt či rozlévající se atmosférický oblak. Co může objevit?

Nejdříve však individuálně. Důležitým tématem Dušana Zahoranského je již několik let slovo – stavební prvek verbální komunikace vizualizovaný písmem. Spíš než určitý pojem či výrok a jeho význam ho zajímá fenomén jako takový – institut sdělení, který je „laciný“ a nehmotný, přesto může představovat kulturně zásadní sílu. Tuto povahu slova pak konfrontuje s konkrétní materializovanou formou a jejím kontextem. Zdá se nicméně, že tento obecný rámec je v některých mladších dílech penetrován specifičtějším odkazy. Benjamínkem této lingvistické linie je pak instalace ze svařovaných topenářských trubek tří průměrů obtékajících litery slovního spojení „TÍSEŇ TOHO namluví“. Je osamocenou monumentalizující dominantou první místnosti galerie, vývody trubek propojenou s radiátory pod okny (a potažmo celou budovou), stávaje se tak funkčním topným tělesem.

 

Na pohledové stěně následující prostory je zavěšena pavučina z kovových pásků, opisujících praskliny pomyslného, neznámým atakem proraženého skla. Jakoby z naturalistické vitraje zůstal jen olověný element. Instalace za dveřmi třetí místnosti je reakcí na dětský hit normalizační doby. Ostražitý provokatér zajíc je perforován do předstupujícího podsvíceného paravánu, převráceným vztahem světlé a tmavé kontrastuje s chuligánem vlkem, sestaveným z koleček na bílé zdi. Zahoranského práce se symboly a percepčními iluzemi? Vedle září projekce, video patří již řadu let mezi média autorova portfolia. Ukazuje kulisovou betonovou stěnu s fragmentem pěticípé hvězdy a nápisu LI(D) JE TVŮRCEM DĚ(J)IN, středem jak umravňující fíkový list prorůstá chundelatý sídlištní jehličnan. Umělec šplhá do koruny, komíhá jí, zvedají se obláčky prachu, slézá, spárou plenty odchází. Fascinace bezúčelnými sokly, pozůstatky dobového formování veřejného prostoru, je dalším motivem tvorby autora. Poslední prezentované dílo – jedenáct fotografií citlivě doplněných kresebnou a perforační multiplikací a gradací jejích motivů – nevytvořil Zahoranský a ani si je „nepřivlastňuje“. Cyklus Dalibora Chatrného umisťuje jednoduše vedle svých prací.

Autor v jednom rozhovoru uvádí, že nemá rád plané technikaření, zrcadlově však ani „když to někdo odflákne“, nenajde správný jazyk pro své sdělení. Pozornost věnovaná formě a dobrá znalost osvědčených prostředků je zřejmá i z konzistentní tváře této prezentace. K té poznamenává, že ji utvářela chuť pracovat s artefakty, které vytvořili jiní, či strategie inverze. Tedy převracení zažitých charakteristik a vztahů, křehkého v pevné, nehmotného a unikavého v masivní a stabilní, tak jak to ukazuje „prasklina“ či „tíseň“. Nebo budování vazeb i na základě kontrastního vzdálení, které umělec spatřuje mezi baladičností a vypjatým étosem lyriky Jana Skácela a obyčejností svého trubkového nápisu. Jiný rys souboru vidí Zahoranského partnerka umělkyně Pavla Sceranková v posunu k intuitivnějšímu stylu práce a osobnější sféře. Bezprostředně působící akční gesto v koruně stromu může být i reminiscencí desetiletí vzdáleného sídlištního dětství, kontextu, ke kterému neodmyslitelně patřily i animáky Nu, pogodi!, první obraz „černobílých“ polarit světa. V tomto interpretačním úhlu pohledu pak vzniká i jakési historické sepětí s díly Chatrného a odkazy na Skácela.

 

Kurátorka Marika Kupková zdůrazňuje brněnskou a politizující osu projektu, reakci na místní kulturní kontext. Prvním orientačním bodem tohoto čtení je nepochybně cyklus Chatrného, jehož přítomnost lze stěží vidět jinak než jako poctu umělci, který Zahoranskému konvenuje svou vnímavostí, myšlením, projevem i jistou svěžestí. Chatrného, nejvýraznější osobnost místního konceptuálně laděného okruhu let normalizace, lze přitom vnímat i jako jistý „brněnský symbol“. Skutečným brněnským bardem je pak Jan Skácel, v očích místní veřejnosti kvintesence moravské lyriky a předmět hrdosti, s nímž je spojena textová instalace. Připojme, že Skácel je předmětem další místní pomníkové kauzy, sleduje tak osud jiného brněnského výtečníka markraběte Jošta. Přičemž kamenem úrazu městského zušlechťování se stává již tradičně zadání, předepisující figuru s různými atributy. O to ovšem Zahoranský neusiluje, s poezií se konfrontuje jaksi univerzálněji. A řekněme nápaditěji. Video pak přirozeně rozšiřuje pomníkové téma k další aktuální diskuzi, týkající se osudu toho, co bylo do veřejného prostoru umístěno o pár desetiletí dříve. Což není jen místní problém, ale současnému brněnskému komemorativnímu úsilí může vykreslovat poněkud ironický rámec.

Aktivní čtení „sbírky“ může odhalit více významů. Důležitým kódem je lokalita galerie (nejde ovšem o žádné přímočaré angažmá), stejně jako sám Zahoranský, tak jak ho známe (a trochu neznáme). Přičemž jako silnější se mi jeví ty části, kde jsem za někdy poněkud rozvážnými koncepty cítil konkrétnější životní pnutí, humor a bezprostřednost.

______________________________________________________________ 

Dušan Zahoranský: Básnická sbírka / kurátorka: Marika Kupková / Galerie TIC: Galerie U Dobrého pastýře / Brno / 25. 3. – 5. 5. 2015

______________________________________________________________

foto: Míša Dvořáková

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *