Artalk.cz

Povrchová tektonika – o paměti znovu a ne lépe

Do brněnského Domu umění se výstava Tektonika paměti: pohyby osobních vzpomínek v českém a slovenském mladém umění kurátorek Lucie Machové a Anny Vartecké přesunula z Ústí nad Labem, kde byla v komornějším provedení představena jako výstup diplomové práce první jmenované na téma fenoménu paměti v mladém českém a slovenském umění.

tektonika_T010-1024x683

Takzvaný archivní či historiografický obrat je pojem, užívaný historiky umění pro současné tendence, které se ve větší míře začaly objevovat kolem přelomu milénia. Autoři jako Thomas Hirschhorn, Tacita Dean, Pierre Huyghe či Mark Dion začali pracovat, nejčastěji formou instalace či videa, s nalezenými archivními obrazy, objekty a texty a zpřítomňovat tak historické informace. Přehlídka Documenta 12 byla kurátorem Rogerem M. Buergelem pojata jako manifestace modernistického projektu a v čele s otázkou, zda je modernita naší antikou, se zaměřila na zviditelnění kořenů současného umění. Jednou z posledních velkých výstav tohoto „archivního impulsu“ byla hlavní expozice posledního benátského bienále pod kuratelou Massimiliana Gioniho, nazvaná The Encyclopedic Palace.

Příčiny tohoto silného proudu v současném umění jsou nejčastěji spojovány s krizí kapitalismu a obecně narůstající společenskou skepsí. Kurátor Dieter Roelstraete vzrůstající nostalgii po dobách minulých v temné první dekádě milénia přímo spojuje s událostmi 11. září 2001 a následnou válkou proti terorismu.[1]

[1] ROELSTRAETE, Dieter. After the Historiographic Turn: Current findings, in: e-flux journal, 2009, č. 6, s.3.

Andreas Huyssen zaznamenává změnu těžiště pozornosti celého věku, a to právě směrem k minulosti.[2]

[2] HUYSSEN, Andreas. Twilight Memories. Marking Time in a Culture of Amnesia, New York, 1995.

Huyssenův text Přítomnost minulého – urbánní palimpsesty a politika paměti, zabývající se mechanismy osobní paměti, nezmiňuji náhodou, byl totiž využit jako propojovací článek výstavy. Kurátorky dávají k dobru také Bourriaudův komentář k altermoderně o dezorientaci a skepsi umělců dospívajících v končící postmoderně a tedy unikajících do autentičnosti paměti.

foto: Kateřina Štroblová
foto: Kateřina Štroblová

Fenomén obracení se do historie v současném umění tedy můžeme sledovat již téměř dvacet let a těžko jej můžeme označit za nový. I na naší scéně, která bývá v trendech oproti západním zemím mírně opožděna, jej jistě nelze označit za novinku. Pokud se tedy kurátor rozhodne tímto tématem dále zaobírat, je třeba hledat autory s novým či osobitým přístupem, jinak hrozí zacyklení a neustálé opakování a vyčpívání tématu. Což se na výstavě Tektonika paměti bohužel stalo. Kurátorky se zaměřily na autory, kteří do své tvorby integrují autobiografické prvky a zabývají se dlouhodobou pamětí.

Užívají Huyssenovu metaforu uměleckého díla jako palimpsestu (v původním významu slova pergamenu, z něhož byly seškrabány staré vrstvy a naneseny nové), vrstev překrývajících jedna druhou a navzájem se přepisujících. U většiny autorů však právě tyto vrstvy hledáme marně, neboť ve svých dílech zůstávají na povrchu významu i obsahu věcí. Onen palimpsest paměti tak na výstavě nepřipomíná přepisovaný pergamen, ale spíše zaprášený kus staré kůže nalezený na půdě, vystavený ad hoc. Autoři, zahledění do sebe, prázdně vystavují nalezené osobně archivní artefakty či pozůstatky nepříliš zajímavé osobní historie. Chce se říci, že bylo – bez použití metafory – dost vystavování dědečkových tabulek a babiččiných koberců. Onen „bezbřehý rekonstrukční potenciál“ zpracovávání paměti zůstává nevyužit a mění se spíše v bezbřehou plytkost a nudu.

Přesto se v expozici najde několik výjimek, které vyčnívají z průměru a naplňují kýžený myšlenkový obsah. Kromě Dominika Langa, jenž dílem Hodiny, jdoucí pozpátku (fáze práce) navazuje na svůj benátský projekt Spící město, a které dává smysl v kontextu své kontinuity, se jedná především o dvě autorky, umístěné do společného prostoru při vstupu do výstavy – Štěpánku Sigmundovou a Kateřinu Držkovou. Dlouhodobý proces vytváření jakéhosi osobního archivu, individuální muzeální expozice, jí slouží jako rozšířená „externí paměť“ vlastních vzpomínek. Držková v díle Komplex Albena naopak novou, paralelní paměť vytváří na základě fiktivních historických faktů.

tektonikaT002-1024x683

Tektonika paměti jako celek však působí jako poměrně anachronický projekt, nenabízející žádnou inovaci. Omluvou mu není ani jeho studentské zázemí, neboť je diskutabilní, zda v instituci tohoto typu – a zejména v její ústřední části – mají dostávat podobné projekty tolik prostoru. Je nutné se také zamyslet nad tím, jestli vedení Domu umění v Brně a jím pověřený pracovník, který tuto exhibici do Brna zařadil, zhlédl její původní verzi v Galerii Emila Filly v Ústí nad Labem, jež byla kvalitativně jistě obdobná, a co to tedy vypovídá o jeho odborném úsudku (přestože do výstavního plánu jistě musela být zařazena mnohem dříve než její premiéra proběhla). K širší diskusi je také podpora podobných slabých projektů nejrůznějšími granty, které ale zejména ústecká fakulta umí dobře a strategicky využívat.

V kombinaci s výstavou Libora Teplého, probíhající paralelně v dolním výstavním sále, která se ilustrativně zabývá světlem v architektuře a slušela by spíše autorově retrospektivě v nějaké menší galerii vystavující starší fotografickou generaci, odchází návštěvník z galerie rozčarován. Světlou – a dá se říct i zářnou – výjimkou v momentální výstavní šedi hlavní budovy Domu umění je instalace Barbory Zentkové a Julie Gryboś Uprostřed hluku vlastní kroky slyšet.

Jako nepravidelnému návštěvníku Domu umění se mi nakonec neodbytně vkrádá otázka, kam nyní směřuje tato instituce pod vedením ředitelky Terezie Petiškové, která do ní nastoupila před dvěma lety? Budou podobné „muzeální“ a převzaté výstavy novým trendem, který postupně postaví Dům umění na roveň regionálním galeriím?

______________________________________________________________

______________________________________________________________

Tektonika paměti / kurátorky: Lucie Machová a Anna Vartecká / Dům umění města Brna / Brno / 18. 3. – 17. 5. 2015

______________________________________________________________

foto: Míša Dvořáková

Komentáře

  1. …přesně formulované:Užívají Huyssenovu metaforu uměleckého díla jako palimpsestu (v původním významu slova pergamenu, z něhož byly seškrabány staré vrstvy a naneseny nové), vrstev překrývajících jedna druhou a navzájem se přepisujících. U většiny autorů však právě tyto vrstvy hledáme marně, neboť ve svých dílech zůstávají na povrchu významu i obsahu věcí. Onen palimpsest paměti tak na výstavě nepřipomíná přepisovaný pergamen, ale spíše zaprášený kus staré kůže nalezený na půdě, vystavený ad hoc. Autoři, zahledění do sebe, prázdně vystavují nalezené osobně archivní artefakty či pozůstatky nepříliš zajímavé osobní historie. Chce se říci, že bylo – bez použití metafory – dost vystavování dědečkových tabulek a babiččiných koberců. Onen „bezbřehý rekonstrukční potenciál“ zpracovávání paměti zůstává nevyužit a mění se spíše v bezbřehou plytkost a nudu…..

    1. Absolútny súhlas p. J. David.

      Ja keď vidím niekde súčasné umenie, ktoré narába s pamäťou … tak mimovoľne si začínam vŕtať v nose a chcem urobiť čo najväčšieho snehuliaka zo šušňov.

      Ale táto (stále) módna nuansa súčasného umenia je (stále) najjednoduchšiou cestou ako sa vopchať do prdele nejakému velkomožnému kurátorovi či nejakej veľkomožnej kunsthistoričke.

      1. Aha, tak pardón, potlesk autorke článku (za ten odsek).

        Čítal som najprv koment J. Davida, až potom článok, ktorý by som si prvotne bez komentu J. Davida ani neprečítal.

  2. Otevřený dopis Kateřině Štroblové,
    autorce recenze Povrchová tektonika – o paměti znovu a ne lépe,
    uveřejněné 27. 4. 2015 na webu Artalk.cz

    Vážená paní Štroblová,
    díky za zájem o práci Domu umění. Reflexe naší práce je opravdu to, co potřebujeme. Diskuse je vždy dobrá, i když dle mého vkusu možná zbytečně nabírá haštěřivý tón. Pustila jste se zhurta do výstavy Tektonika paměti, stejně jako do činnosti Domu umění města Brna v posledních dvou letech. Dovolte, abych upřesnila některá z Vašich tvrzení.

    Výstava Tektonika paměti opravdu čerpá ze zázemí diplomní práce Lucie Machové. Nicméně není jejím výstupem. Již první verze výstavy, která se konala v Galerii E. Filly, je samostatným kurátorským počinem obou autorek. V materiálech je informace o diplomní práci uvedena především kvůli respektu k práci L. Machové tak, aby nedošlo k obecnému dojmu, že se jedná jen o počin známější a etablovanější A. Vartecké. Podobných jemných manipulací v naší odborné obci jsme si dobře vědomi a nechtěli jsme se k nim připojit.

    Projekt rovněž netvrdí, že přináší nové téma, jen, že je to oblast, která nesmírně oslovuje současné nejmladší umělce. Jako zkušené osobě Vám rovněž jistě nemusím připomínat, že podobný projekt vzniká delší dobu, a že na četnější výskyt tohoto tématu na aktuálních výstavách české scény je možné se dívat rovněž jako na zajímavý fenomén, který potvrzuje jeho aktuálnost a potřebu se k němu vyslovit.

    Díky moc za lekci z teoretického diskurzu k tématu. Je to jistě další široký prostor, o kterém by bylo možné vést polemiku, zejména o přiřazení koncepce minulého benátského bienále Massimiliana Gioniho k diskurzu „archivního impulzu“. Pojetí tématu bienále Gionim mělo jistě větší množství rovin, přičemž zřejmě oblast chápání uměleckého díla a rozšíření jeho hranic v současnosti byla tou dominantní.

    V případě, že dost bylo vystavování „nudných dědečkových tabulek a babiččiných koberců“ se jedná o Váš osobní názor. Máte určitě pravdu, že se nejedná o novou metodu uchopení či vizualizaci tématu. Avšak většina děl na současné scéně pracuje dlouhodobě s impulzy tvorby, která je zde přítomna přinejmenším od přelomu 60. a 70. let. Kvalita představovaného díla pak tkví ve schopnosti autora se ve zvoleném jazyce živě a tvůrčím způsobem pohybovat. V kontextu této narážky lze například z výstavy Tektonika paměti vnímat práce Lenky Martincové nebo Romany Horákové, jejichž díla lze jen stěží označit za nudná.

    K odstavci Vašeho textu, který se týká „odborných kvalit pověřené osoby“ z Domu umění či narážky na grantový systém Univerzity J. E. Purkyně se lze jen těžko seriózně vyslovit. Samozřejmě, že se jedná o dlouhodobou spolupráci současné ředitelky Domu umění s ústeckým kulturním prostorem, který má ale kontinuitu od 90. let, z dob tehdejšího vedení brněnské Galerie mladých. Vnitřní grantový systém vytvořený Fakultou umění a designu v Ústí je opravdu v našem státě unikátní. Systematicky podporuje jak uměleckou, tak ediční či doktorandskou činnost fakulty. Jistě nejde o dokonalý systém, neboť ho realizují lidé. Nicméně je velkou oporou pro uměleckou scénu severních Čech. Tuto konkrétně zacílenou grantovou podporu bych kulturní obci tohoto sociálně stále velmi nekoherentního a problematického prostředí nezáviděla. Pokud byste ráda věděla, jak byl podpořen projekt Tektonika paměti, tak kurátorky získaly menší prostředky na katalog, který se ovšem vydá pouze v případě, že se podaří nalézt vstup dalšího partnera do projektu.

    K výstavě L. Teplého v Galerii J. Krále: Dům umění m. Brna by měl být svou dramaturgií otevřen umělcům, kteří dlouhodobě na brněnské scéně působí. Jinak se zcela odtrhne od důležité kontinuity kulturní obce, ve které působí. To bych považovala za fatální chybu. Proto má v Domě umění i své místo výstava fotografa Libora Teplého. Ostatně byla jednou z nejlepších, které jsem od něj viděla. Jeho Hledání světla prezentovalo velmi koherentní pohled na fotografii, kterou autor pojal jako komplexní výtvarné dílo.

    A na závěr? Alespoň, že se přiznáváte, že nejste častou návštěvnicí výstav Domu umění města Brna. Na co v případě „převzatých“ výstav narážíte a v čem vidíte regionalismus našeho výstavního plánu? Na to, že se Domu umění podařilo spolupracovat s Wroclawí na monografické výstavě J. Kovandy? Nebo na spolupráci Domu umění s vídeňskou galerií současného umění MUSA a sarajevskou národní galerií na projektu Důstojnost lidstva…, který Artalk počastoval ještě neserióznější recenzí, než je tato (tehdy psala Klára Stolková o tom, že Dům umění, bohužel, nedosahuje úrovně Kunsthalle Wien)? Nebo na nevhodnost jednání současné ředitelky, která ve své současné práci využívá své předešlé fakultní působení a spolupráce s bývalými kolegy?

    V současné době Dům umění města Brna představuje kromě Tektoniky paměti ještě výstavy Martina Daška Horizont III., Aleše Čermáka Situace, v níž už je možné opět cokoliv, v Domě pánů z Kunštátu pak Miroslava Haška, Dlouho jsem se sám sebe neptal a zapomněl jsem všechny odpovědi a v G99 kurátorský projekt T. Knoflíčka, který prezentuje J. Gašparoviče a J. Kyšu. 6. června otevíráme velkou výstavu berlínských autorů nazvanou Disparátní proudy. Pokud byste měla odvahu se k tomuto „muzeálně regionálnímu“ kontextu přidat, nebo jeho úroveň dokonce zlepšit, přineste zajímavý námět na výstavu. Dveře máte otevřené.

    Terezie Petišková

  3. Myslím si, že česká výtvarná kritika obecně trpí jistou spavostí a popisností, kdy se z recenzí stávají texty, které přibližují životopisné zážitky a zkušenosti autora, nebo popisují, co je v které místnosti a na které zdi nainstalováno. Pokud se pak jedná o osobní vklad pisatele, mívá charakter mírně pochvalný s jednou až dvěmi drobnými výtkami. Jsem ráda, ža autorům, jako je Michal Novotný, zmiňovaná Klára Stolková nebo právě Kateřina Štroblová se daří tento trend měnit. Chápu také, že přirozenou reakcí na kritiku je vysvětlení vlastního postoje ať již ze strany ředitelky Domu umění, nebo ze strany kurátorek (http://www.artalk.cz/2015/05/04/re-povrchova-tektonika-podruhe/), pro které může být negativní přijetí projektu, na němž strávily týdny a měsíce práce, nepříjemné. Ostatně výstavu jsme se snažili přiblížit i z jejich pohledu prostřednictvím rozhovoru s kurátorkami (http://www.artalk.cz/2015/03/23/pohyby-osobnich-vzpominek-v-ceskem-a-slovenskem-mladem-umeni/). Recenzi Kateřiny Štroblové tak nechápu jako podkopávání práce druhých (jak píše Anna Vartecká), ale jako výzvu ke kultivované diskuzi o tom, co a jak by měl Dům umění prezentovat.

  4. No jenomže právě pokusy charakterizovat a dokonce dost přísně kritizovat celek něčí práce z pozice nepravidelného návtěvníka zavánějí spíš šlendrijánem, než snahou o kultivovanou diskusi. V tom je možná ten problém.

    1. Taže abych mohl napsat kritiku výstavy, musím někam chodit dlouho a pravidelně? A určíte mi prosím, jak často? Jak dlouho? A radši rovnou do všech objektů provozovatele, aby mi něco podstatného neuniklo, že jo?

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *