Jedna z možných výchozích pozic

Do poloviny dubna hostí ústecká galerie Emila Filly kurátorský projekt Lenky Sýkorové a Romany Veselé, vycházející z dlouhodobého výzkumu současných nejvíce diskutovaných otázek v oblasti prezentace umění dnešní veřejnosti. Na výstavě pod názvem Výchozí pozice si můžete buď najít svojí vlastní cestu k porozumění umění, anebo se naopak ještě více ztratit.

Jak kurátor ovlivňuje uměleckou scénu? Jakou měrou manipulace disponuje nad prezentovaným dílem? Jak je vnímána pozice kurátora v kontextu výstav? Tyto tři základní otázky, sloužící jako odrazový můstek pro výše zmíněné kurátorské duo, se vznáší mezi teoretickou a praktickou částí současného umění jako jedno z hlavních témat žhavých polemik. Fakt, že nasazení a snaha kurátorů se velice často nesetkává s dostatečným pochopením ze strany publika i samotných umělců, vnímá každý alespoň trochu zainteresovaný, nicméně o více, než neustálé otevírání tohoto problému v rozhořčených diskuzích, se snaží málokdo.

Romana Veselá a Lenka Sýkorová, kurátorky působící v Ústí nad Labem, sledují v Galerii Emila Filly rozebíráním této tématiky dlouhodobější zájem svých osobních pracovních projektů. Myšlenka výstavy tak nespočívá v analýze problému či vyřešení těchto základních otázek, jejím primárním úkolem je postavit veškeré participanty do cizích pozic a pozměnit a rozšířit tak rámec jejich vlastního uvažování. Divák i umělec se tak stává kurátem a kurátor opět divákem.

Trvání výstavy je rozfázováno do tří úseků přetvářejících konstelaci expozice díky přizvaným hostům (Karina Kottová, Jan Krtička) postavených do kurátorské pozice. V prostorách galerie se během jedné akce pomyslně uskuteční tři různé výstavy obsahující stejná díla, ovšem uváděná do odlišných vazeb a kontextů. Divák, umělec i pořadatel tak můžou v praxi sledovat sílu kontextu a vztahu jednotlivých děl fungujících více či méně jako nový celek. Nepatrný problém však spatřuji v nejasném postavení konkrétních vystavených děl v rámci celé myšlenky tohoto projektu - artefakty jsou uvedeny do zástupné symbolické role jakéhosi nástroje sloužícího vyššímu kurátorskému záměru. Pozbývají tak vlastní autenticitu a stávají se figurkou v rozehrané hře.

Kritéria pro výběr děl se řídila dle osobních preferencí samotných autorek výstavy, nelze tedy mluvit o jejich jasném společném jmenovateli (mimo fakt, že veškerá díla byla již vystavena v rámci jiných expozic). Exponáty však spojuje přístup k médiu jako tvárnému a manipulovatelnému nosiči poskytujícímu více než jednu možnou cestu prezentace, čímž leckdy vznikají zajímavé vizuální hry.

Tento progresivní přístup velice citelně nese například dílo Aleše Loziaka spojující klasickou fotografii, citlivý koncept a hravý optický klam. Krajina, jako jedna z nejzákladnějších fotografických disciplín, zde zastává podřadnou roli nahrávající spíše funkčnosti optiky nežli samostatnému významu. Podobným způsobem toto téma využívá i Kristýna Kuksová. Na první pohled čisté bílé plochy papíru vévodící vstupnímu prostoru galerie skrývají jemnou a citlivou strukturální kresbu odkazující k rytmice linie a přírodním matériím. Za na první pohled klasicky pojatou malbou zasněženého pohoří Viktora Valáška se ukrývá vyšší poslání vykonaného aktu v podobě zdolání jeho vrcholu. Střetává se zde klid, jasnost a očekávatelnost oleje na plátně s fyzickým vypětím, adrenalinem a spontánností fyzického výkonu. Náznakem fyzického křížení rostliny s mechanikou vytvořil Libor Novotný hybridní srostlici fascinující svojí precizností a dokonalým ztvárněním. Komponent jakožto mechanická součást většího celku nabádá diváka k tázání po původu a využití této prapodivné kombinace šířící až mimozemskou auru. K této fantazii podněcující jinakosti vytváří jasný protipól dílo Johany Střížkové. Lidskost, jednoduchost a každodenní úkon je v jejích krátkých videích povýšen téměř až na sochařskou či instalační úroveň.

Projekt Výchozí pozice představuje odlišný a relativně radikální přístup k prezentaci současného umění, jeho dopad však zatím nelze s jistotou určit. Jednoznačným kladem je odvaha potřebná k otevření pomalu zatuchajících koutů české galerijní scény svěžími postupy, nicméně v jistém ohledu postrádám pokoru k váze vystavených děl. Vyvážení moci a ambicí umělce a kurátora je často velice těžké, a proto je třeba k projektům tohoto ražení přistupovat více než obezřetně.

______________________________________________________________

Jakub Cabalka & Jakub Červenka, Aleš Čermák, Petr Dub, Kristýna Fuksová, Markéta Jáchimová, Aleš Loziak, Petr Malina, Libor Novotný, Natalie Perkof, Jan Pfeiffer, Michaela Spružinová, Johana Střížková, Viktor Valášek: Výchozí pozice / kurátoři: Lenka Sýkorová & Romana Veselá, Karina Kottová, Jan Krtička / Galerie Emila Filly / Ústí nad Labem / 12. 3. - 15. 4. 2015

______________________________________________________________

foto: archiv Galerie Emila Filly

Barbora Čápová | Narozena 1987, bakalářský titul získala na Univerzitě Hradec Králové, obor grafika a multimédia (Pavla Sceranková, Dušan Záhoranský), v současné době studuje magisterské studium na univerzitě Jana Evangelisty Purkyně, ateliér Performance pod vedením Jiřího Kovandy. V praktické činnosti se věnuje zejména prostorové a konceptuální tvorbě. Pravidelně přispívá do odborných periodik (Ateliér, Humanart…), především jako recenzent.