Artalk.cz

Čítárna: Obrazy z kulturních dějin ruské religiozity

Publikaci Martina C. Putny Obrazy z kulturních dějin ruské religiozity považuje Milena Bartlová za „obsahově bohatou a myšlenkově podnětnou“. Přesto jí v ní chybí lépe zpracovaná vizuální část, a tak ji recenze knihy zavádí k příkladům ruských děl, o kterých tvrdí, že je škoda, že zůstaly mimo obzor.

Putna_01

Putnovy kartinky z Rus

Zásadní charakteristikou historické etapy, které se dnes říká „za komunismu“, byla skutečnost, že Československo ovládala sousední velmoc, Sovětský svaz. Roku 1968 si sám stát formálně schválil vlastní vojenskou okupaci. Jedním z nástrojů performativní realizace takového stavu bylo násilné obsazení kulturního prostoru sovětskou a ruskou kulturou a uměním. Povinná všeobecná výuka ruštiny od páté třídy základní školy až do maturity měla za cíl vštípit tuto podřízenost jako součást obecného socializačního rámce všem Čechoslovákům. Výsledkem byla masově rozšířená pasivní rezistence vůči ruštině a ruské kultuře. Myslím, že právě ona je věcným obsahem pocitu, že jsme přece „komunistům“ všichni tak hrdinně vzdorovali… Nebylo nás mnoho, kdo jsme měli štěstí na skvělé učitele a učitelky, kteří v tak nepříznivé situaci dokázali přesvědčit o kráse ruského jazyka a kvalitách ruské kultury. Po demokratickém převratu se ale ukázalo, že i samotná znalost ruštiny byla kromě mafiánských kruhů k ničemu, a nakonec se vytratila, protože ji nebylo kdy, jak a hlavně proč používat. Obrátili jsme se k Rusku zády s naivitou dítěte, které věří, že co nevidíme, to také neexistuje.

Martin C. Putna (47) se k rusistice dostal nedobrovolně, když jeho vyvolenou latinu nebylo možné na FF UK studovat jinak než v kombinaci s ruštinou. Na rozdíl od nás ostatních ale nezapomněl a nyní se ke svému původnímu oboru vrátil. Napsal knihu Obrazy z kulturních dějin ruské religiozity, v níž své rusistické školení spojil s „duchovními dějinami“. Stihl ji vydat k termínu plánované návštěvy Vladimira Putina letos v lednu a snažil se přinést informace, jež v českém prostředí scházejí. Vznikla zralá práce, která českým čtenářům předkládá interpretaci ruských kulturních dějin optikou výkladu o náboženském životě Ruska v širším kulturním rámci. Tady nachází Putna ohnisko, jež umožňuje porozumět tomu podstatnému. Titul knihy odkazuje k zásadní české anti-slavjanofilské zkušenosti Karla Havlíčka Borovského (a rovněž k vlastní knize MCP Obrazy z kulturních dějin americké religiozity z roku 2010). Výhodou knihy je srozumitelný způsob výkladu, který přes ohromné množství odkazů k použité literatuře plyne velmi čtivě, čerpaje z autorovy schopnosti dovedně pracovat s mluveným jazykem.

Kniha prezentuje jasně a přesvědčivě Putnovu myšlenku, že dnešní Rusko je vědomým dědicem kulturní tradice krutosti a nelidskosti, v níž jsou vždy sebezáchova kolektivu a absolutní moc nadřazeny nad evropskými hodnotami humanismu. Stejně pregnantně dokazuje, že toto však není celé Rusko. Odkrývá to, co nám velkoruská dominance spolu s moderními konstrukty národů a jejich států zakrývají – že totiž existuje i „druhé Rusko“, které známe jako Ukrajinu a Bělorusko, v minulosti též jako Litevské velkovévodství či rakouskou (rakousko-uherskou) Halič. A že toto „druhé Rusko“ je na rozdíl od toho prvního součástí Evropy s jejími náboženskými, uměleckými i politickými dějinami. Souhlasím s Putnou, že teprve když si toto uvědomíme, otevírá se nám možnost lépe pochopit nejen nynější nebezpečnou dynamiku východoevropské situace, ale také nemilosrdné spojení mezi schopností Evropy zastávat vlastní hodnoty a jejím uznáním svého vlastního východního okraje.

Putna_Mucha
Alfons Mucha: Zrušení nevolnictví na Rusi / 1914

Originálních výsledků dosahuje Putna za použití neméně svébytných pracovních metod. Suverénním interpretačním gestem překračuje úzké limity zdejší, západní i východní rusistiky, literární vědy a religionistiky, aniž by se vůbec dotkl historiografie. Tváří se dokonce, že současné metodologické postupy, vycházející z dekonstrukce a kritické teorie, ho vůbec nezajímají. Kdo zná autora osobně, tak ví, že je kdykoli ochoten proti nim a jejich zastáncům použít svůj pověstný ostrovtip a výsměšnou rétoriku. V jeho „obrazech z Rus“ ale naštěstí zjistíme, že tam, kde je to potřeba, začne Putna docela samozřejmě psát o konstrukcích identit a analyzovat mocenský diskurs. Východiskem autorovy metody je neformalistická literární historie. Devatenáct výkladových kapitol je označeno jako jednotlivé „obrazy“ a před každou najdeme jakési bodové nasvícení scény. Konkrétní historický okamžik je inscenován jako ohnisko, v němž se koncentrovaně odhaluje význam vykládané etapy. K němu je přiřazena klíčová „událost“ (například Solženicyn vyzývá moskevského patriarchu k pokání v Moskvě roku 1972). Je to událost jakožto „punktum“ dramatu, a nikoli událost současné filosofie. Jako taková je rozpoznána na základě syntetické literární intuice, takže ji dokládají odkazy na beletristické a společenskovědní texty, na divadelní díla, ba i na malby. V samotných úsporně a čtivě napsaných kapitolách je však už jen někdy podrobněji literárně tematizovaná, stejně tak se jen občas setkáme s podrobnějším výkladem odkazovaných beletristických textů.

Metoda „obrazů z dějin“ se záměrně vyhýbá nároku na soustavný a komplexní výklad a dovoluje sama sobě pracovat právě jen s vrháním světelného kužele na témata, která Putna považuje za významná. To je ovšem riskantní, protože pisatele jeho text sám svou vlastní dynamikou neupozorní na místa, která zůstala ve stínu, kde by se však mohly objevovat inspirativní trhliny jeho vlastní výkladové struktury. Celek se tak místy příliš nakloní k tématům církevně-náboženského života na úkor obecnější perspektivy, o niž, řekla bych, autorovi hlavně jde. Zatímco politické dějiny bral autor v malé ale přiměřené míře v úvahu a zahrnoval je do svého výkladu, považuji úplné přehlížení ekonomických a sociálních dějin za opomenutí, které například neumožnilo lépe a výstižněji charakterizovat těsné zapojení Ukrajiny a Běloruska i Litevska a Haliče do dějin raně moderní Evropy. Výklad o Rusku je rovněž neúplný bez připomínky tradice primitivní bídy tamního rolnictva. Jiné takové místo vidím v příliš malé váze, již autor přiřknul konfrontaci kulturních habitů Petrohradu a Moskvy a zároveň i roli evropsky humanistických směrů uvnitř velkoruské kultury. Důsledkem bylo zřejmě jediné nápadné opomenutí, totiž absence Borise Pasternaka a jeho nobelovského románu. Myslím, že verše v závěru Doktora Živago napsané v stalinském Sovětském svazu ve čtyřicátých a padesátých letech představují při nejvyšší umělecké kvalitě autenticky humanistickou verzi velkoruského pravoslaví.

Nejvíc mi ale scházela v celé knize lépe zpracovaná vizuální součást kultury. Zmíněné „události“ na začátcích kapitol vždy doprovází vyobrazení. Jsou to většinou turistické fotografie, někdy detaily olejomaleb, a jsou otištěny v nekvalitní šedé reprodukci, jejíž většinu překrývá typografie názvu kapitoly. Pravda, ve výkladu se o těchto výtvarných dílech místy mluví (bez výkladu bohužel zůstal původ ukrajinského znaku trojzubce). Je to však vesměs nepříliš poučený, a proto zbytečně zjednodušující pohled. Při výkladu ikon Andreje Rubljeva podléhá ahistorickým mystifikacím, které svého času posílil film Andreje Tarkovského. Když přijde řeč na konflikt se starověrci, vypadá to, jakoby „realistická“ ikonomalba byla pozitivně pokroková, kdežto programovému plátnu Alexandra Ivanova Kristus ze zjevuje lidu z druhé čtvrtiny 19. století se vytýká nedostatek pokrokovosti romantické. V obou případech tu Putna na výtvarné umění aplikuje normativní představu „vývoje jakožto pokroku“ v jeho jednostranné západoevropské podobě. Je to výstižný příklad toho způsobu uvažování, který v Rusech, ale často i v české kulturní tradici, vyvolával potřebu se bránit a evropské hodnoty odmítat, a který dějiny umění dokázaly překonávat již od osmdesátých let při studiu vztahu centra a periferie (abych zbytečně neprovokovala připomínkou postkoloniální teorie).

Ilja Repin: Kozáci píšící dopis tureckému sultánovi  / 1891
Ilja Repin: Kozáci píšící dopis tureckému sultánovi / 1891

Je škoda, že mimo obzor zůstaly příklady, které by do autorova výkladu užitečně zapadaly. Slovanská pohanská modla svržená rituálně do řeky není literární figura, skutečně existuje, byla vylovena v polovině 19. století ze západoukrajinské Zbruče a je k vidění v krakovském muzeu. Bronzová figurálně zdobená chrámová vrata, odlitá v polovině 12. století v Magdeburku, která se ještě ve středověku dostala z Plocku do Novgorodu, patří k vůbec nejvýznamnějším památkám evropského románského sochařství. Katedrálu Zesnutí Bohorodičky (Uspenskij sobor) v moskevském Kremlu, jejíž snímek zdobí VI. obraz, postavil k roku 1479 italský architekt Aristotele Fioravanti a patří k nejstarším dokladům použití renesančního tvarosloví severně od Alp. Od konce 18. a po celé 19. století byla silnou kulturní energií snaha konstruovat „bytostně ruské“ a přitom formálně evropské sekulární výtvarné umění. Izákův chrám (Isaakijevskij sobor) v Petrohradě představoval programové řešení tohoto dynamického rozporu na církevní rovině prostřednictvím kombinace klasicismu s byzantským retro historizujícím stylem. Kozáci píšící dopis tureckému sultánovi (1891) od Ilji Repina (mimochodem dalšího z „Malorusů“) stejně jako jeho Burlaci na Volze (1873) nejsou hloupá sorela, i když stalinská propaganda udělala vše pro to, aby tak vypadali. Jsou to kulturně sebe-kritické obrazy na totéž téma ruské násilné tuposti, agresivní omezenosti a pohrdání člověkem, o němž Putnova kniha tak výstižně mluví. Pozoruhodná osobnost Nikolaje Rericha patřila do širšího okruhu „Stříbrného věku“ neboli ruské varianty secese (o čemž jsem psala na Artalku nedávno). Vnitřní výtvarná logika ji spojuje s radikální sovětskou avantgardou dvacátých let. Jednu z prvních abstraktních maleb vůbec, Malevičův Černý čtverec z roku 1915, přitom nelze pochopit bez odkazu ke specifickému pojetí pravoslavné ikony jako „neprůhledného obrazu“ – nejen zčernalé ikony v rohu primitivní rolnické světnice, ale také malby, jež na rozdíl od západního umění není a nechce být pro sekulární pohled průhledná směrem k posvátnému.

Opomíjení vizuální kultury můžeme Martinu C. Putnovi vytýkat jen v malé míře. Je totiž stále ještě bohužel docela běžné a v případě Ruska se obávám, že možná ani není běžně dostupná publikace, která by autora mohla spolehlivě provést výše naznačenými cestami. Poznámky v předchozím odstavci jsou tak nejspíš ze všeho jen povzdechem, nikoli kritikou. Kniha je i bez toho natolik obsahově bohatá a myšlenkově podnětná, že ji lze jednoznačně doporučit jako lék na porevoluční amnézii české společnosti. Monumentální obraz Zrušení nevolnictví na Rusi (1914), jejž Alfons Mucha zařadil do své Slovanské epopeje, vyjadřuje sice beze slov, ale velmi výstižně stejný kritický názor na Rusko, jaký je obsahem Putnovy knihy. Protože Rusko je a vždy zůstane Čechám tak blízko…

______________________________________________________________

Martin C. Putna, Obrazy z kulturních dějin ruské religiozity. Praha 2015.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *