Artalk.cz

Vředy se podobají květinám. Irina Korina v Platu

Zdá se, že současné aktivity ostravského Plata dávají alespoň částečně zapomenout na jeho spory opředený vznik a pozvolna začínají proměňovat někdejší bezobsažné fráze o instituci mezinárodní prestiže, ve skutečnost. Aktuálně nás o tom přesvědčuje i probíhající výstava Měřítka touhy ruské umělkyně Iriny Koriny, kterou hostí dvorana vítkovického plynojemu. Přirozeně, nejde o typ „blockbusteru“, o kterém radní při úvahách o vzniku městské galerie nejspíš snili, výstava je spíše komorní, nicméně působivá a jako bonus, zajímavě rezonující s místním prostředím. I když tedy autorčiny práce nabízejí primárně pohled na ruskou duši, prozrazují mnohé i o té zdejší.

IRINA_KORINA-4053-1024x683

V českém prostředí se Irina Korina představuje prvně. Těm, kteří ale ruskou scénu sledují nebo alespoň holdují kratochvíli mezinárodních přehlídek typu Benátského bienále či Manifesty, není pravděpodobně její jméno neznámé. Na mezinárodní scéně se pohybuje od začátku milénia a její rukopis, snoubící materiálovou příznakovost Arte Povera, pokoru a cit „nové věcnosti“, s „ženskou“ senzualitou a výmluvností dokumentaristky, je snadno rozpoznatelný. Snad nejvýstižněji její práci charakterizuje Olga Černišova, další z významných autorek současné ruské scény, která její díla nazývá „syntetickou sentimentálností, v nichž je sentiment vyjádřen „celostně“ – s nadhledem zohledňujícím materiál v jeho dějinných a sociálně politických souvislostech, ale zároveň s ohledem na křehkost, na dojemně trapnou ubohost touhy po krásnějším a šťastnějším životě“.[1]

[1] Tomáš Glanc, Měřítka touhy. Katalog výstavy, Plato – Ostrava, s. 14

To, že byly i v Ostravě jednotlivé práce poskládány tak, aby odrážely mnoholičné stránky lidské touhy, napovídá již název výstavy. Zprvu však jakoby zšeřelý šachtovitý prostor dvorany akcentoval především její transcendentální povahu, která je v ruském myšlení hluboce zakořeněná, ať už má spirituální, revolučně utopický či vědecko-technický charakter. Hned při vstupu je také divákův zrak nucen šplhat po vertikále stimulovaný vzestupnou šroubovicí z bílých translucentních stěn prorůstajících větvovím umělého stromu, aby doputoval až k „nekonečné prázdnotě tmavé oblohy“, kde je nakonec zafixován levitující, podomácku vyrobenou atrapou sovětského Sputniku. Základ obou realizací je v podstatě technický. V kontrastu s ním ale Korina užívá přírodní materiály, které záměrně narušují jejich pravidelnost a účelnost. První z objektů, nazvaný Křoví (2010), vytvořila autorka pro výstavu Futurologie v moskevské Garáži, která se zabývala vztahem současných tvůrců k futurismu avantgard. Jeho geometrický plášť dává volně vzpomenout na Tatlinovu věž III. Internacionály. Spíše než přímočarou cestu k ideálům budoucnosti ale představuje zprávu o úpadku, v níž se monument avantgardy pozvolna proměňuje v šamanský strom či dokonce v kašírované dekorace vyjevující potěmkinovský základ většiny tužeb avantgardních utopií. Korinin přístup však navzdory skepsi nepostrádá empatii, o čemž diváka přesvědčuje i její Sputnik (2009). Tento symbol technooptimismu poválečné éry a zosobnění ruské touhy po cestě do jiných světů, za hranice empirické reality, má v jejím pojetí spíše charakter rukodělné hračky – samorostu, který – podle kurátora výstavy Tomáše Glance – uchovává vzpomínku „na velikou epochu, pozorovanou ale z domácí a vzdálené perspektivy“, asi tak jako by byly „velké dějiny pozorované přes křoví vlastních vzpomínek“.[2]

[2] Ibidem, s. 19

Tento pohled také názorně vyjevuje jeden ze stěžejních aspektů Korininy tvorby, který rezonuje i v dalších v Ostravě prezentovaných realizacích. Její zájem postihnout lidskou potřebu identifikovat se s různými ideologiemi či národem, touhu člověka po něčem nosném, v čemž nalézá opodstatnění své existence, zpravidla nahlíží z ryze soukromé až intimní perspektivy. V dílech, která tento zájem odráží, je proto současně jak cosi rustikálního, lidového, tak i rafinovaného, disponujícího taktilní přitažlivostí fetiše. Velké ideje i malé tužby promítá do materiálů, které jsou zcela všední či pomíjivé. Do textury látky či třeba nevinného ornamentu ale dokáže vplést téměř cokoli, včetně mixu hrdosti a úzkosti, jenž je neoddělitelně přítomen jakékoli touze identifikovat se a sdílet kolektivní emoce na primitivních principech. V tomto směru je výmluvný především autorčin cyklus Infografika (2014) mapující – skrze na první pohled ryze dekorativní a líbivou formu – projevy nacionalismu či rasistického a xenofobního chování v současné ruské společnosti. Téma národní identity či příslušnosti k určité komunitě – například fanouškovské – pojednává i Strašák (2012) – cosi jako apotropajní postava, maskot s šálou sportovního klubu, v jehož stínu se zdá být vítězství na dosah. Slovy Tomáše Glance, „je to motiv politický i folklórní. Možná právě on je tou záhadnou duší Ruska“.[3]

[3] Ibidem, s. 24

Strunu ruské národní identity rozeznívá také instalace Nechť vzplanou ohně (2012) na první pohled přátelská, šířící pocit domácího bezpečí, v konečném důsledku však znepokojivá, manipulativní, jitřící negativní vášně ve společnosti. Strašák i „Babka“ si jsou vlastně v mnohém blízké, což umocňuje i způsob jejich instalace mimoděčně odkazující k náboženské reprezentaci. Oba jako by byli vyvýšeni nad svou posluchačskou obec, strašák na sloupu jako novodobý stylita nebo mariánská statue na náměstí, Babka na kazatelně. Jejich „řečnické“ zázemí má však daleko k dokonalosti, mnohem více připomíná provizorium, k čemuž odkazuje užitý materiál v podobě trapézového plechu, v praxi využívaného nejčastěji k dočasnému oplocování stavenišť. Jeho utilitární obnaženost zprvu diváka nejspíš přivede k srovnávání s v prostoru vítkovické dvorany exponovanými rozvody vzduchotechniky, nakonec mu ale pravděpodobně dá mnohem více vzpomenout – tedy alespoň místnímu návštěvníkovi – na dennodenně zažívané provizorium ostravského veřejného prostoru, typického svými prolukami, chátrajícími budovami či dlouhá léta nedokončenými, eventuelně v zárodku opuštěnými projekty. Tam všude tento, nebo jemu podobný materiál přichází ke slovu. A právě v tom se ukazuje hlubší smysl toho, že Irina Korina vystavuje právě zde.

I v Ostravě se – kromě smogu, samozřejmě – stejně jako v moderním Rusku, vznáší cosi jako opar mesianismu a touha uniknout je oproti jiným českým městům silnější. Ještě názorněji to snad dokresluje Glancův popis Korininy loňské výstavy Refrén, jenž dokládá, že modely a schémata, která autorka vytváří na základě osobní ruské zkušenosti, jsou v mnoha směrech přenositelné i pro místní prostředí. „Je to inscenovaná vzpomínka na 90. léta, na „přestavbu“, která z politiky plavně přešla do městského prostoru jako drtivé množství výkopů, hledání nového architektonického stylu, poslepovaného ze všeho, co bylo po ruce a vytanulo na paměti, jako tápání ohledně veřejného prostoru, který ztratil svoji státem (mizerně) spravovanou uniformu a stal se dějištěm nejrůznějších ambicí, privatizací a pokusů vybudovat lepší svět, zpravidla ze starého harampádí.[4]

[4] Ibidem, s. 28

Ten popis je výmluvný a stav, o kterém informuje, našinci důvěrně známý. Vlastně ani nepřekvapí, že se v Ostravě, jejíž veřejný prostor patří k nejzanedbanějším v zemi, už od 90. let tak daří podobným strategiím, jež v tvorbě užívá Korina. Ano, zdejší „trash art“ v podání Lysáčka, Surůvky, Kamery Skury či I love 69 popgejů je určitě sarkastičtější, syrovější a v konečném důsledku prvoplánovější a téměř u něj absentuje Korinina nostalgie či její rafinovanost při nakládání s různými materiály. I přesto si jsou ale v lecčems blízcí, alespoň tedy v tom, že jim nezbývá než se pokoušet hledat krásu v ošklivosti.

„Vředy se podobají květinám“, vyjádřila Korina své zaujetí v jednom z rozhovorů, a jakoby tím mimoděčně vzdávala hold městu, které aktuálně hostí její výstavu.[5]

[5] Jde o rozhovor autorky s Tomášem Glancem. Ibidem, s. 39-43

Je určitě dobře, že je to Ostrava, město, které vždy po očku pošilhávalo spíše k východu.

______________________________________________________________

Irina Korina: Měřítka touhy, kurátor: Tomáš Glanc, Plato, Ostrava, 11. 12 .2014 – 08. 03. 2015

______________________________________________________________

foto: Tomáš Souček

______________________________________________________________

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *