Artalk.cz

Skutek může sloužit pro každého

Spolek Skutek je v porevoluční historii prvním uskupením, které se snaží zastřešit zájmy umělců, teoretiků umění a potažmo všech, kterým je výtvarné umění blízké. Loňský rok, jenž byl ve znamení uspořádání organizačních záležitostí, zakončila volba výboru a předsedy, kterým se stal Petr Dub. V interview o poslání Skutku tvrdí, že by byl rád, „kdyby za titulem tohoto rozhovoru zůstala zejména spolková otevřenost“.

Co pro tebe spolek Skutek představuje?
Vystoupení z uzavřené slupky! Když se pohybuješ ve svém vlastním ateliéru, jedná se v podstatě o uzavřený provoz. Snadno se ti může stát, že se i okruh lidí, které profesně vídáš, zacyklí do skupiny bez vnějšího dialogu. Věřím, že Skutek může sloužit pro každého z umělců nebo teoretiků, právě protože představuje diskuzní platformu v širokém slova smyslu. Rozměrem, který současně očekávám od spolkového uspořádání, je schopnost dostat se k reprezentaci kolektivních názorů. To je dost složité, protože jejich pevný tvar dnes prakticky neexistuje, ale to důležité je zachytit postoje formované právě tímto dialogem.

Takovéto diskuze už v reálu na schůzkách Skutku probíhají, nebo spíše řešíte agendu spojenou se vznikem a fungováním takovéto organizace?
Rok 2014 proběhl na dvou úrovních. Šlo především o rok sebeorganizační. Hledala se agenda po praktické i po ideologické stránce. Na setkáních jsme se bavili o tom, co by vlastně měl Skutek reprezentovat. Jak by se měl chovat, jakým jazykem se má vyjadřovat, popřípadě v jakém okruhu médií, atd. To vše do značné míry ovlivňovalo i tvorbu stanov, organizačního řádu, včetně organizace společné práce. Vedle ideologické debaty o tom, co je zastupování společných zájmů, je pochopitelně bezprostředně nutné uchopit fungování i po manažerské stránce. Ze Spolku je dnes ze všeho nejdůležitější vytvořit organizaci schopnou jednat efektivně.

Rozumím tomu dobře tak, že otázky týkající se organizace Skutku jsou již zodpovězeny?
Existuje programové prohlášení, které shrnuje základní postoje, o které usilujeme. Máme základní organizační strukturu i vnitřní předpisy a početný výbor, který zastupuje členskou základnu. Scházíme se na pravidelných schůzkách a co je nejpodstatnější: za uplynulý rok se podařilo vytvořit reálné výstupy, včetně pracovních skupin, které se věnují konkrétním tématům vyplívajícím z debat v loňském roce.

To, co říkáš, je dost obecné. Když si najdu webové stránky Skutku a zajímá mě konkrétně, co jednotlivé pracovní skupiny dělají, nebo jak jste otázky, které jsi tu nastínil, vyřešili, najdu tam odpovědi?
Web funguje necelé dva měsíce a my hledáme nejvhodnější formu, jak pojmenovat to, co se nyní ve spolku děje. Během příštího měsíce by mělo být po chvilce brouzdání na stránkách Skutku zřejmé, že Tereza Stejskalová organizuje spolkovou školku nebo že rozjíždíme aktivní spolupráci s Fair Artem. Web i náš facebookový profil by měly informovat o tom, že se v únoru stěhujeme do nové kanceláře, kterou nám poskytuje Centrum a Nadace pro současné umění na Praze 7 a měla by sloužit i jako tranzitní zázemí pro mimopražské členy. Současně bude pod odkazem „aktivity“ činnost skupiny META, ve které Milan Salák s Markem Medunou zakládají novou platformu pro metakritiku. Ta se bude vyjadřovat k tomu, jak se u nás píše o výtvarném umění, jak se recenzují výstavy a recenzovat recenze. Zpřehlednění stávajících aktivit je konkrétním úkolem se zahájením agendy letošního roku.

Nemohu se ubránit otázce týkající se poznámky o platformě, která by měla řešit, jak se píše o umění. Víš k tomu něco bližšího?
Milan Salák s Markem Medunou plánují publikaci čtvrtletníku, který bude metakritický aparát zaměřený na způsob, jakým se dnes píšou umělecké kritiky. Iniciační moment vychází z přesvědčení, že v médiích, které komunikují s širokou veřejností – ne nutně jen s odbornou – koluje nezanedbatelné množství recenzí, které nejsou nejenže kvalitní, ale často ani relevantní. Skupina kolem Milana a Marka si vzala za úkol začít tento stav kriticky analyzovat (včetně práce svých kolegů), popisovat a vysílat jasný signál reflexe – optimálně šéfredaktorům, kteří vedou tato periodika, protože se jedná o věc, která se v důsledku dotýká celého uměleckého provozu. Paralelně s tímto nápadem domlouvají s Artmapou možnost bodování výstav po vzoru ČSFD. Sám jsem zvědavý, jak celá věc dopadne, protože jasnou proklamací spolku je, že chce být kritickým, ale současně otevřeným, a předpokládám, že v dané oblasti se budeme dotýkat velmi citlivých témat.

Skutek – pokud se nepletu – má v současné době nějakých šedesát členů s tím, že tito členové ze svého středu vybrali na konci minulého roku správní orgán, což znamená, že ses stal předsedou Skutku…
Mimo spolku zastupuji i jedenáctičlenný výbor, kterého jsem předsedou, ale to není až tak podstatné, protože poslední členská schůze se shodla na tom, že musíme usilovat o to, aby pozice předsedy nebyla vnímaná v prezidentském slova smyslu. Spolek nemůže být postavený na jediné osobnosti. Předseda pro nás není „třešničkou na dortu“, která bude nutně při každé příležitosti vystupovat a mluvit za celý Skutek. Sám navíc věřím, že by se měla spolková činnost rozkládat na co nejvíc lidí, už jenom proto, aby měli jednání spolku opravdu za své, což beru z pozice předsedy za vcelku slušnou výzvu. Ve Skutku dnes funguje legislativní a PR skupina, které jsou složeny jak ze členů výboru, tak dokonce z externistů. Nikdy patrně nebudeme těleso se stoprocentně koherentním a jednotným názorem, ale bylo by fajn, kdyby každý z jeho členů nebo každá z jeho členek reprezentovali určitý typ spolkové kultury, který můžou sami zastupovat na různých místech.

Abych si dále utvrdila své povědomí o fungování Skutku: ideální představa vypadá tak, že spolek bude zaměstnávat jednu osobu, jež by byla placena z členských příspěvků a starala se o jeho agendu? To nicméně vyžaduje větší množství členů, které se snažíte získávat, a to i v mimopražských regionech?
Představu toho, že Skutek by zastupoval jednatel, který by byl v řádném pracovním poměru, jsme formulovali v organizačním řádu. Takový model nicméně předpokládá schopnost podobnou pozici financovat (zatímco dnešní funkce ve spolku jsou výhradně nehonorované). Jednoduchým kalkulem to znamená, že členská základna by měla mít kolem 300 členů. Primárním cílem by však nemělo být, aby základna rostla proto, aby zaplatila tuto pozici, v tom úměru nevidím. Členská základna by dnes měla růst především proto, aby byl náš hlas opravdu reprezentativní. Rozšiřování základny je důležité i proto, aby se ze Skutku nestala výhradně pražská záležitost. Vzhledem k faktu, že většina lidí z výboru dnes působí převážně v Praze, je to nezanedbatelné riziko. Například ve spolupráci s Janem Zálešákem bychom rádi rozjeli první mimopražskou buňku v Brně. Společně jsme se již bavili o hledání univerzálních témat, která půjdou do regionů přenášet s mírnou mutací nebo s akcentem na to, co se děje v tom daném místě.

Kdo se dnes může stát členem Skutku?
Podle nových stanov kdokoli, kdo si podá přihlášku, a během následujícího měsíce nebude tato přihláška žádným ze členů spolku zpochybněna. Přijetí do spolku formálně potvrzuje výbor. Od prvních diskuzí bylo fundamentální, jestli spolek organizovat výhradně profesně, protože v tu chvíli narážíme na to, že je složité si definovat, kdo do našich řad patří a kdo už ne. Výsledkem diskuzí je, že bychom byli rádi, kdyby mezi námi byli lidé, kteří se pohybují třeba i v oblasti muzeologie, architektury nebo i právníci, ekonomové ad. Věříme, že zájem umělecké obce můžeš zastupovat, i když nejsi umělec, teoretik nebo kurátor umění. Jisté riziko však vidím v tom, z jakých členů se dnes Skutek rekrutuje. Všichni se v současnosti shodujeme na tom, že bychom byli neradi, kdyby se spolek ukázal jako organizace nějaké „třicátnické postkonceptuální party“, která se schází na základě jednoho vyhraněného názoru. Podobně se může aktuálně z vnějšku Skutek tvářit, protože jeho aktuální skladba je generačně spjatá s určitým druhem myšlení. Nicméně členy spolku se vedle dnešních studentů stali i Štěpánka Šimlová, Milena Bartlová či Kurt Gebauer, což vnímám jako signál toho, že dialog, který vedeme, je možné navrhnout mezigeneračně. Ze Skutku by se měla ale stát i mezioborová záležitost. Cílem je nezaštiťovat se pouze tím, že jsme genderově vyrovnaní nebo že jsme rozkročeni napříč generacemi, ale že hledáme univerzální kulturní cíle.

A jak funguje výbor Skutku? Jeho členové jsou voleni na tři roky a dále již nemohou na své funkce znovu kandidovat, aby nedošlo ke stavu „jednou předseda, navždy předseda“?
Z nastavení současného výboru mám dojem, že v polovině svého funkčního období demonstrativně část lidí uvolní pozice někomu jinému. Osobně považuji tříleté funkční období za jakýsi optimální pracovní rámec, ale pokud budou v našem okolí aktivní lidé, kteří budou chtít věci měnit s čerstvou krví, nepředpokládám, že bude kdokoli z nás lpět na funkcích, což pochopitelně platí i o mém postavení. Mechanismus, který určuje, že členem výboru se člen nemůže stát více jak dvakrát po sobě, máme ukotvený v organizačním řádu a to především z toho důvodu, aby se nekulminovala moc do jedné uzavřené skupiny.

Co bys chtěl za to tříleté období ve Skutku posunout, jaké otázky nastolit, jaké problémy vyřešit?
Považuji za nezbytné, aby Spolek zůstal demokratickým sdružením, ale aby se zároveň profesionalizoval. Uvědomuji si, že to zní jako všeobecná floskule, ale podle mě je strašně důležité, aby v naší společné organizaci byla viděna určitá racionalita a následná schopnost věci měnit. Pokud bych měl shrnout cíle, na kterých jsme se doposud shodli, pak je pro nás vedle organizování komunitního života podstatné docílit toho, abychom byli partnery pro instituce na úrovni měst, krajů a případně i na úrovni ministerstva kultury. Ideálním stavem je situace, ve které je naše platforma přirozeně akceptována jako profesní partner k různým typům jednání (od spolutvorby strategických, koncepčních materiálů až po asistenci při různých výběrových řízeních nebo rozjezdech dílčích kulturních projektů). Cílem je být ve společenském prostoru tam, kde se pravidelně rozhoduje o nás, zatímco doposud se tomu tak často dělo – bez nás.

Co si myslíš, že můžete těmto institucím nabídnout?
Především nezanedbatelné partnerství. Jen minulý týden jsme se s Ondřejem Chrobákem, šéfkurátorem Moravské galerie v Brně, a s Janem Pressem, ředitelem této instituce, bavili na téma akvizičních kapacit příspěvkových institucí. V ČR se stalo běžnou praxí, že podfinancované příspěvkové organizace typu Moravské nebo Národní galerie pracují s mandatorními náklady takovým způsobem, že jejich rozpočty jsou vyčerpány z osmdesáti až devadesáti procent na provozní náklady. Na sbírkotvorné aktivity, které by měly být jednou ze základních činností podobných institucí, pak logicky nezbývají relevantní prostředky. Jeden z možných cílů, o kterém budeme jednat na nejbližším únorovém setkání výboru (a v podstatě není nijak nerealistický), je prosadit koncepční změnu v oblasti akvizic. Stát by do podobné myšlenky prakticky neinvestoval více než například několik miliónů korun na rok a při stávajících cenách současného domácího umění by mohl přijít k desítkám až stovkám kvalitních děl ročně prostřednictvím nákupů realizovaných vlastními sbírkotvornými institucemi (MG, NG, Muzeum umění Olomouc). Ve skutečnosti nejde o žádnou revoluci, ale konstantně neřešený problém. Druhou otázkou je, jak účelně a transparentně má být s těmito penězi nakládáno. Jedním z jasných cílů spolku je, aby v podobných institucích fungovali odpovědní odborníci, kteří jsou kompetentní, profesně vybavení, a aby na své pozice nastupovali skrze řádná výběrová řízení – nikoli na základě politických a stranických machinací.

Takže dalším důležitým tématem pro Skutek jsou výběrová řízení?
Ano, velkým tématem. Teď budu mluvit čistě sám za sebe, ale myslím si, že je více než alarmující, když v zemi o velikosti České republiky do značné míry skončí fungování GASKu, upadne kvalitní program Galerie Klatovy Klenová nebo když se galerie běžně dostávají do takové pasivity, v jaké se nacházela několik let Národní galerie. Považuji za naprosto nepřijatelné, aby podobné instituce fungovaly na základě politické zakázky, nikoli jako profesionálně a progresivně řízené subjekty. Podobně nastavené organizace neslouží svému účelu a svou činnost v podstatě pouze předstírají. Neschopnost reflektovat, kvalitně prezentovat a návazně tak zhodnocovat dění na současné scéně není pouze záležitostí nedostatečných finančních prostředků. Podle mne je příznakem hlubšího společenského úpadku, vůči kterému je třeba zásadně se vymezit.

Napadá tě nějaká důležitá věc, která zde nezazněla?
Sociální postavení umělců, kvalita uměleckého vzdělávání, nebezpečí výhradní ekonomizace uměleckého provozu – témat je spousta… Byl bych ale rád, kdyby za titulem tohoto rozhovoru zůstala zejména naše otevřenost. Moje zkušenost je taková, že za rok fungování spolku má řada lidí utvořený radikální názor na to, co je Skutek, bez toho, aby četla naše programové prohlášení nebo se zúčastnila jediného našeho jednání. Nechci naši činnost nijak idealizovat ani heroizovat, ale poctivě se snažíme, aby byla naše organizace transparentní, otevřená a dostupná všem, kteří mají zájem na současném výtvarném dění participovat, a to nejlépe v (sebe)kritickém dialogu. Nejsme náboženská sekta, abychom klepali na každé dveře. Pokud jsme nebyli u těch vašich, nevykládejte si to osobně a dejte nám o sobě vědět!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *