Artalk.cz

Impérium Cosimy von Bonin

„Já jsem mnozí,“ říká o sobě německá konceptuální umělkyně keňského původu Cosima von Bonin (*1962). To platí nejen pro její aktivity na poli umění – je autorkou, kurátorkou, režisérkou, produkční a DJ – ale také se to týká samotné podstaty jejích autorských instalací. Do těch často zakomponovává díla jiných umělců a spolupracuje s osobnostmi mnoha žánrů. I velké množství jejích autorských děl implikuje jakési rozčlenění její nesmírně produktivní osoby. Zatím největší retrospektiva Cosimy von Bonin zabírá celá čtyři patra vídeňského Musea moderner Kunst.

Cosima_02

V prvním patře dává naplno průchod kolaborativní formě instalace. Nedá se říci, že by von Bonin doplňovala svá díla artefakty ostatních umělců, spíše můžeme mluvit o tom, že staví díla svých kolegů do myšlenkových a ideových celků, konvenujících jejímu univerzu. Prostor dává jak drobným objektům (barevná tyč André Cadereho, jakoby zde „záměrně zapomenutá“ samotným autorem), tak rozměrným instalacím, jako je například Lumpenprole Mikea Kelleyho. Tato díla organicky souvisejí s prací von Bonin, která je nechává vyznít a přirozeně jimi doplňuje své instalace.

Jakýmsi poznávacím znamením v díle Cosimy von Bonin jsou vycpaná plyšová zvířata. Setkáváme se s nimi již u samotného vstupu do výstavy, kde tři psi v nadživotní velikosti jakoby suplují vznešené lvy při schodištích do slavných institucí. Tato přesmyčka, posun, je pro práci von Bonin s těmito obřími hračkami příznačná. Vyrábí je z drahých materiálů, přesto nepůsobí luxusně či pompézně. Osaměle trčí ve svých ulitách, melancholicky nás sledují unaveným pohledem, sklesle sedí za stolem či bezmocně visí za uši na prádelní šňůře.

Cosima_03

Nuda, znavenost a lenost či zlenivělost – ostatně jedna z jejích výstav byla přímo nazvána The Fatigue Empire (Říše únavy) – se jako tenká nit táhne celou tvorbou von Bonin. Plyšáci nepůsobí hravě ani nesvádějí k něžnému doteku. Tento unavený zástup, „impérium věcí“, jak jej nazývá kritik Gregory H. Williams (1), může vyvolávat jistou únavu i u diváka, a možná i u autorky samotné. Snad je to jedna z jejích reakcí na současnou situaci na trhu (nejen) s konceptuálním uměním – přesycení artefakty a paradoxně tlak na co nejvyšší produktivitu umělce.

Kromě plyšových zvířat pracuje von Bonin s textilem ve formě „sešívaných“ obrazů, Lappen („hadrů“), jak je sama nazývá. V polovině 90. let začala se sešívanými čtvercovými sítěmi z kapesníků, které kolem roku 2000 vyústily do patchworkových maleb, v nichž se na pozadí velkých ploch promítají siluety, přírodní tvary a nápisy.

Mezi nejčastější motivy vizuality von Bonin patří mořská zvířata – humři, sépie, ústřice, chobotnice; ale také bicykly, psi, králíci, obří houby a značka Yves Saint Laurent.

Cosima_04

Bonin klade důraz na kontext věcí. Jakoby nic nebylo v instalaci náhodně. Vše má své přesné místo, které divák objevuje z různých úhlů. Užije-li retrospektivně instalaci, která již neexistuje nebo se proměnila, sestrojí její přesnou repliku v čistě bílém kartonu. V rozsáhlých instalacích je znát síla jejího realizačního týmu i zázemí galerie. Materiály, které bychom vzhledem k obsahu čekali poněkud „trashové“, jsou perfektní, do detailu propracované nákladné artefakty.

Cosima von Bonin v současnosti patří k nejvýraznějším osobnostem německého umění střední generace. Vzešla z kolínské umělecké scény, kde se setkala s osobnostmi, jež formovaly její tvůrčí vývoj. Jsou to především Sigmar Polke, Rosemarie Trockel a Martin Kippenberger, s nímž se důkladně seznámila prostřednictvím svého manžela, rovněž umělce Michaela Krebbera, který působil jako asistent v Kippenbergerově ateliéru. Se Sigmarem Polkem ji pojí užití rastrových technik v malbě a také využití pláten sešitých z různých tkanin. Podobně jako Rosemarie Trockel vytváří von Bonin díla z vlny a přírodních materiálů a akcentuje postavení ženy jak v uměleckém, tak v běžném světě. Při pohledu na plyšové artefakty a nadživotní psy nás nemůže nenapadnout souvislost s díly Claese Oldenburga či Jeffa Koonse, s nimiž autorku spojuje i reference na populární kulturu. Na rozdíl od starších pionýrů – jako Polkeho či Oldenburga – generace Von Bonin, nastupující v 90. letech, již tyto formy nepoužívá jako formu protestu či ke snaze šokovat, ale nechává na divákovi rozhodnutí, zda se chce stát součástí jejího světa a ztotožnit se s principy její tvorby.

Cosima_05

S nenucenou samozřejmostí současného konceptu využívá odkazy na popkulturní fenomény (Mighty Mouse, Pinocchio, designérské značky, disko) a metodu apropriace, v níž skládá pocty svým inspiračním zdrojům.

Při procházení instalací Cosimy von Bonin se často vkrádá otázka, o co že to zde vlastně jde. Když už se nám klíč jeví nadosah, u další skupiny objektů se opět ztrácí. Může nás to iritovat, ale jakýsi vnitřní hlas nám napovídá, že to vše dohromady nějaký smysl dává. Ostatně, jak podotkl (nutno tu však předpokládat jistou dávku ironie) Dirk von Lowtzow, hudebník a blízký spolupracovník von Bonin, její umění neklade na diváka žádné nároky a zároveň jej neobtěžuje – v jejím díle není nic k porozumění a k ponaučení.

Cosima_06

V díle Cosimy von Bonin cítíme společenskou kritiku – válka versus dětský svět, osamělost zastoupená zraněnými hračkami, ulitami, únava z konzumního a třeštícího světa – i mnohdy sžíravou sebeironii a snahu nebrat svět kolem sebe a umělecký provoz příliš vážně. Tyto plány vystupují někdy více, někdy méně.

Hippies, použijte postranní dveře, hlásaly nápisy ve „slušných“ amerických restauracích a barech v šedesátých letech, kde byla tato menšina – pro někoho poněkud nečistá a neupravená – nepříliš vítána mezi ostatní spořádané hosty. Cosima von Bonin nechává do svého světa otevřené všechny dveře – je jen na nás, jakou cestu si k němu vybereme.

______________________________________________________________

(1) WILLIAMS, Gregory H.: Ground Control: Painting in the Work of Cosima von Bonin, artjournal, 29. 4. 2013.

______________________________________________________________

Cosima von Bonin: Hippies Use Side Door. The Year 2014 Has Lost The Plot / MuMoK / Vídeň / 4. 10. 2014 – 18. 1. 2015

______________________________________________________________

foto: Kateřina Štroblová, Silvie Šeborová

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *