Kladení věnců v Domě umění

Stoleté výročí tak významné události, jakou bylo propuknutí první světové války, samozřejmě vybízí k upomínkovým akcím a výstavám, k oslavám válečných hrdinů, ke kajícným proslovům a zamyšlení nad hrůzami, které poznamenaly společnost na dlouhá desetiletí a možná se v ní stále odráží. To je naprosto v pořádku a prospěšné, protože naše paměť formuje naši budoucnost a je tedy třeba ji reflektovat. Velmi nicméně záleží na tom, aby při připomínání politováníhodných okamžiků našich dějin nezůstalo u čistě rétorických formulí, u slov, která “je třeba říct”, u "kladení věnců k hrobům padlých", zpěvu národních písní a expozic, které mohly něco sdělit, ale nesdělily. Přes velkou snahu organizátorů výstavy Důstojnost lidstva v Domě umění města Brna se obávám, že ani tady se zcela nepodařilo překonat onu ošemetnou povšechnost a fádnost, která při podobných podnicích hrozí. I když jak říkám, snaha byla.

Většina výstav, které se při této příležitosti v Evropě konají, má charakter muzeální prezentace historických materiálů, dokumentárních fotografií, případně uměleckých děl, v nichž autoři vyjadřují své osobní prožitky a vzpomínky na válku. Jako jednu za všechny můžeme zmínit výstavu První linie, která se nedávno uskutečnila v pražském DOXu. Je spíše ojedinělé - a tedy odvážné - pojmout takovou memoriální akci jako přehlídku prací současných umělců. Kromě Důstojnosti lidstva je další čestnou výjimkou projekt SHARE - Too Much History, MORE Future, který vznikl z popudu rakouského ministerstva kultury a zaměřil se na současný rakouský a bosenský videoart. Už jen proto výstava uspořádaná institucemi měst Brna (Dům umění), Sarajeva (Umjetnicka galerija Bosne i Hercegovine) a Vídně (MUSA Museum Startgalerie Arthotek) a kurátory Majou Abdomerović, Bertholdem Eckerem, Rolandem Finkem, Terezií Petiškovou a Janou Vránovou stojí za pozornost. Kurátoři zvolili jako pojící prvek výstavy velmi obecné, takřka všeobjímající téma lidské důstojnosti, do nějž se bezpečně schová dostatečný, nakonec ale přílišný počet autorů a děl. Přibližně 50 zúčastněných umělců a o něco více prací je zkrátka nad míru a tato skutečnost přispívá k výsledné bezvýraznosti celého projektu. Ne nadarmo se říká, že méně je někdy více…

A tak se stalo, že i silná díla ztratila v záplavě informací a vjemů na působivosti a význam jednotlivých prací byl otupen a rozmělněn. Je skvělé, že jsou v Brně (konečně) k vidění díla rakouských autorů, jako je Johanna Kandl, Christian Eisenberger a Michal Michailov, či bosenského umělce Mladena Miljanoviče. Ráda jsem se také seznámila s pracemi českých autorek Anny Musilové a Evy Novákové. Formát této jaksi moralistně koncipované, snad až “překoncipované” výstavy nicméně vlastní výpověď umělců poněkud dusí a divák si na ně jen stěží příště vzpomene. Co je zásadní? Kurátorská intence, nebo vlastní díla? Avšak ani kdyby odpověď zněla, že hlavní je záměr kurátora, v tomto případě se nestalo, že by výstavě vdechl život. A to je to.

Zastavme se na moment u architektonického řešení a instalace prací, která je z velké části velmi tradiční. Jistě však zaujme způsob adjustace děl ve středním, největším výstavním sále, kde jsou jednotlivá díla připevněna na prostorovou kovovou konstrukci, jejímž autorem je Oldřich Morys. Umělec v ní vychází z vlastních výtvarných prací, a jak říká kurátorka Terezie Petišková, svým způsobem si přivlastňuje díla, která jsou v rámci této geometrické kompozice vystavena. Řešení je to působivé, nicméně mohlo by jít ještě dál. Instalace je určena k frontálnímu pohledu, částečně k procházení skrz konstrukci, čímž naznačuje (a u náznaku bohužel zůstává) jakési imerzivní prostředí, v němž divák těkavě vnímá jednotlivé práce, jako při nesoustředěném bloudění po internetu (opět podle výkladu Terezie Petiškové). Pokud chtěli kurátoři z velkého množství výstavního materiálu udělat devizu a vytvořit simulaci virtuálního prostoru zahlceného informacemi, pak to měli, vulgárně řečeno, udělat pořádně. Výsledná instalace je někde na půli cesty, což má za následek spíše dekorativní působení Morysovy architektury, a jak bylo řečeno výše, rozmělněnost významu jednotlivých prací.

Dá se říct, že nebezpečí takového vyznění hrozí tematickým výstavám obecně. Velký počet děl, přílišné rozpětí médií a věku autorů, vágní formulace, to jsou jen některá z úskalí obdobně pojatých výstav. Je pozoruhodné, že například vídeňská Kunsthalle, která tematické kurátorské projekty realizuje poměrně často, se se zmíněnými nástrahami vypořádává velmi dobře: jmenujme například nedávnou výstavu o strachu Salon der Angst nebo aktuální přehlídku o nicnedělání Neue Wege nichts zu tun. Zmíněné výstavy možná dopadly lépe, neboť byly kompaktnější: téma se netříštilo na několik podkategorií jako v případě Důstojnosti lidstva (válka, bezdomovectví, emigrace, kritika kapitalismu, aktivismus, dětství atd.), a snad především proto, že neměly onen zásadní politický podtext výroční, upomínkové akce, který z výstavy skoro automaticky činí ono rétorické gesto podobné bezzubému, ale nutnému projevu o lidských právech na půdě OSN.

Na mnohem vyšší úroveň výstavu nakonec posouvá doprovodný program a hlavně texty publikované v katalogu. Eseje k tématu důstojnosti z pera významných českých, rakouských a bosenských filozofů rozhodně stojí za přečtení, neboť prohlubují v samotné výstavě obsaženou kritiku neoliberalismu, kapitalismu a globalizace, a pomáhají jí překlenout její status památečního projektu.

______________________________________________________________

Důstojnost lidstva… / kurátoři: Maja Abdomerović, Berthold Ecker, Roland Fink, Terezie Petišková, Jana Vránová / Dům umění města Brna ve spolupráci s: Odborem kultury města Vídně – MUSA a Umjetnička galerija Bosne i Hercegovine Sarajevo/ Brno / 24. 9. – 16. 11. 2014
______________________________________________________________
foto: Michaela Dvořáková

Klára Peloušková | Narozena 1991, absolvovala bakalářské studium dějin umění a teorie interaktivních médií na FF MU v Brně a magisterské studium teorie a dějin moderního a současného umění na UMPRUM v Praze, kde nyní pokračuje v doktorském programu. V letech 2013–2014 byla koordinátorkou rezidenčního programu studios das weisse haus při organizaci pro současné umění das weisse haus ve Vídni a v letech 2016–2018 působila jako šéfredaktorka Artalk.cz. Nyní pracuje jako metodička na Katedře designu UMPRUM a zabývá se současnou teorií designu. Je laureátkou Ceny Věry Jirousové pro mladé kritiky výtvarného umění do 28 let.