Artalk.cz

Souboj DOXu s plakátem

Druhý z řady textů kritického seriálu věnujícího se konkrétním doprovodným programům i přístupu institucí k těmto aktivitám je zaměřen na Centrum současného umění DOX.

Výstavy začínají a končí, střídají se a občas se ani nestihneme zorganizovat a vyrazit na konkrétní vyhlídnutou přehlídku, natož pak na komentovanou prohlídku, zvlášť když je práce nad hlavu. Tak i výstava, jejíž doprovodný program bych zde chtěla zhodnotit, je už minulostí. V tomto případě to vůbec nevadí: koncepce programu Centra DOX  spočívá v tom, že si vždycky můžete vybrat mezi několika paralelními výstavami, přičemž ta hlavní a největší není často vyloženě umělecká. DOX s oblibou mapuje témata společenská (Luciferův efekt zkoumal fenomén zla, Kde domov můj zase národní cítění), popřípadě historická a výstava Plakát v souboji ideologií byla právě taková. Plyne z toho několik přímých důsledků pro doprovodné programy: především vlastně nevadí, když je výklad a program koncipován tak, že výstavu samou používá jako ilustraci k vlastní linii aktivity. Na druhou stranu instalace několika stovek plakátů sice kopírovala jejich „původní“ prezentaci, ale pro návštěvníka nebo studenta, který se v tom množství má zorientovat, znamenala spíše vizuální zahlcení.

DOX_02

Doprovodné a vzdělávací programy v DOXu jsou od září 2013 uspořádány do systému, který má usnadnit učitelům i lektorům orientovat se ve výstavě a tak lépe cílit a přesněji směřovat diváka. V nabídce galerie vždy figuruje workshop, který se soustředí na pozici kurátora výstavy (viz dále), umělce, architekta nebo diváka – program Role (v) umění. DOX dokáže nabídnout více různých programů k jedné výstavě, což školám umožňuje podívat se na jednu výstavu z více různých úhlů pohledu. Úprava pro jednotlivé věkové skupiny je potom součástí konkrétní práce lektorky – ty se ostatně podílejí i na tvorbě náplně jednotlivých programů.

K výstavě Plakát v souboji ideologií jsem navštívila pro srovnání dva z nabízených programů: workshop mapující pohled kurátora a umělce. V obou případech šlo o vyšší třídu základní školy nebo nižší gymnázium: tedy studenty kolem 15 let.

Největším nepřítelem obou programů byl nedostatek času. Popohánění a snaha urychlit cestu k výsledkům občas trochu předbíhala logiku programu a zamezovala možnost rozvinout diskusi.

S kůží na trh
Program vedený Klárou Domlátilovou, který se měl věnovat výstavě z pozice umělce, začínal vždy v jedné z místností, které mělo lektorské oddělení právě k dispozici (tzv. ateliér: místnost bez oken přeplněná věcmi/materiálem nebo momentálně prázdný výstavní prostor u šaten, kde pro změnu není nic). Aktivity a otázky, které lektorka nabízela, čerpaly z mediální výchovy. Úvod se jakoby zdánlivě k výstavě samé nevázal a teprve posléze se ukázalo, že existují jisté nitky spojitosti: rétorika hesel, vyhranění a uvědomění si svého vlastního postoje v současných otázkách (např. měl by být obsah internetu kontrolován?). Programu by jistě pomohlo lepší napojení části, která měla uvést studenty do problému, a té, která se věnovala – pomocí pracovních listů – výstavě samé. Také nejasná souvislost mezi tím, co v galerii vidíme – tedy plakáty – a tématem pozice umělce trochu komplikovala porozumění. Následovala krátká diskuse o tom, co na plakátech vidíme a čím jsou specifickým médiem sdělení. Trochu školometský způsob pracovních listů, stylem „najděte jeden plakát, který zachycuje motiv ruky a popište proč vás zaujal“, je myslím podceňováním intelektuální úrovně studentů. Nakonec následovala klasicky „tvořivá“ část, kde si mohli návštěvníci ve skupinkách vytvořit plakát, kde téma pěkně navazovalo na úvodní pasáž dílny. Lektorka zvládla perfektně organizaci a usměrňování studentů a tak se podařilo za hodinku a deset minut zvládnout celý program bez výraznějšího pocitu zkratky.

DJ Kurátor
Program, který se věnoval výstavě plakátu z pozice kurátora a vedla jej Kateřina Sušková, se již daleko méně vázal na konkrétní výstavu: respektive bylo cítil, že rámec workshopu se dá naplnit v podstatě jakýmkoliv výstavní materiálem, který bude k dispozici. Odehrával se v prostorách auditoria: podivně chladného prostoru, kde je však spoustu místa pro veškeré aktivity a dokonce jedna „výstavní“ stěna na hotové projekty studentů.

Úvod programu jsem bohužel neviděla, hodnotím tedy až část, která zahrnovala procházku výstavou, a (ze strany studentů slabou) diskusi nad výstavním konceptem a poté část tvořivou. Znovu je tu nepřítelem časové omezení: zde ale nikoliv v řádu desítek minut, ale spíše dnů. Takto totiž zbude jen prezentace role kurátora jako někoho, kdo rozhoduje, kam se které obrázky pověsí na zeď. Zadání, které mělo směrovat studenty k vymyšlení vlastního konceptu ztroskotalo (v českých školách není zvykem diskutovat a vymýšlet rychle různé varianty možné situace) právě na časové náročnosti. Kdyby takové zadání obsahovalo ještě další podúkoly nebo hry a studenti na něj měli půl dne čas, jistě by dopadlo lépe. Výsledek je ale problematické zhodnotit: časový tlak znovu nedovoluje lektorce vysvětlit zájemcům, co a jak se na výstavě dá hodnotit, a tedy dál než za líbí/nelíbí originální tvar/zajímavý nápad se studenti nedostanou.

Lektorská realita
Když jsem se s pracovníky lektorského oddělení v DOXu bavila o workshopech (v DOXu pracuje stabilně kolem 6 lektorů), všichni se shodli, že práce je tak akorát, aby je bavila a zároveň jí bylo dostatek. Širší nabídka každotýdenních víkendových komentovaných prohlídek však dosti kulhá na návštěvnost (jedna z lektorek si postěžovala, že za poslední dva měsíce se dvakrát stalo, že na komentovanou prohlídku na víkendové odpoledne nikdo nedorazil). Z mezigeneračních workshopů pak bohužel funguje pouze program Vem  tátu do DOXu!. Když pominu prvoplánový genderový stereotyp, zbude mi obyčejná dílna, protože dítě opravdu na workshop nedojde samo. A zapojení rodičů sice nebývá u podobných dílen (dle zkušenosti z jiných institucí) pravidlem, to však je, podle mého soudu, trochu málo na plnění kolonky „mezigenerační“. Kolonka rodinné workshopy je pak už dnes k vidění ve většině nabídek muzejní a galerijní edukace.

Celkově bych hodnotila DOX a jeho lektorské oddělení velmi pozitivně. Propracovaná struktura workshopů, která dává možnost navázat s DOXem dlouhodobější spolupráci, v kombinaci se schopnými a pohotovými lektorkami, mě naplnila důvěrou. Také prostory i vedení DOXu dávají lektorskému oddělení poměrně volnou ruku v organizování různých workshopů a setkání nejen pro školní skupiny. Komunikace s kurátory v rámci instituce pak prý probíhá (jejich vlastními slovy) dobře: tedy lektoři jsou přizváni ještě v průběhu přípravy výstavy (nemají však poradní hlas při instalaci nebo výběru exponátů).

Kromě projektu Role (v) umění má samozřejmě DOX i spoustu pravidelných rodinných workshopů a k dalším konkrétním výstavám pořádá různé akce pro veřejnost. Kromě toho jsou k dispozici ještě „pracovní listy“ pro děti, které si mohou samy vyplňovat v průběhu výstav.

DOX pak pořádá i lekce a dílny pro učitele. Vedoucí lektorského oddělení Jiří Raiterman si pak velmi chválil, že navázali spolupráci s Heinrich Böll Stiftung, která podpořila konkrétní vzdělávací projekt Škola v DOX / DOX ve škole pro učitele OV/ZSV, D, ČJ a VV. Projekt rozvíjí v konkrétních výstavách téma demokracie, lidských práv, občanství a mediální gramotnosti, když pedagogům i studentům zajistí částečně financování účasti na doprovodných programech. Snaha zaujmout učitele a navázat s galerií dlouhodobější spolupráci je nosná. Bylo by velkou chybou číst tento pokus tak, že lektorská oddělení si na sebe odteď budou moci a tedy muset vydělávat sama. Místo toho je možné vidět stav věcí pozitivně: existují (zahraniční) partneři, kteří jsou ochotní dát grantovou podporu cílenou na doprovodný program (ne pouze na marketing, propagaci muzea/galerie, na výstavu či překlad materiálů).

Autorka pracovala v lektorském oddělení Musea Kampa a zajišťovala doprovodné programy k výstavě Olbrama Zoubka v Jízdárně Pražského hradu.

______________________________________________________________

Plakát v souboji s ideologií / kurátor: Jaroslav Anděl / DOX / Praha / 14. 2. – 19. 5. 2014

______________________________________________________________

Lektorky doprovodného programu: Klára Domlátilová (S kůží na trh), Kateřina Sušková (DJ Kurátor)

______________________________________________________________

Nabídka doprovodného programu: zde

 

Komentáře

  1. Kvalita lektorských programů v galeriích je souhrou mnoha faktorů, z nichž některé autorka článku pojmenovala poměrně přesně. Vedení takového programu hraničí s disciplínou performera a mediátora, na rozdíl od role učitele, který skupinu žáků zná, lektor pracuje s momentem překvapení a zážitkem návštěvníka a musí nutně do jisté míry improvizovat. Jak se program podaří, to je dáno nejen předem připravenou strukturou, kvalitou dané výstavy a zkušenostmi i momentální formou lektora, ale také úrovní zkušenosti, vnímavosti a naladění skupiny žáků a jejich pedagogického doprovodu, zkrátka interakcí v dané situaci. Někdy zahraje negativní roli třeba i jen zpoždění skupiny v dopravě cestou do galerie, počasí anebo klamné očekávání pedagoga na základě zkušeností z jiných galerií. Z uvedených faktů vycházím, když zde tvrdím, že není možné hodnotit konkrétní program na základě přečtení jeho struktury, pokud se nezúčastním celého programu, což se autorce nepodařilo, jak sama v článku uvádí. Zvláště v případě programu DJ Kurátor, kde hraje úvodní prezentace a hra s pojmy klíčovou roli, při procházce výstavou i závěrečné aktivitě žáků lektor pak do značné míry pracuje s již vytvořenými asociacemi. To, že se závěrečná část programu neodehrávala v auditoriu, ale v přízemním pracovním prostoru zvaném ateliér, je ve srovnání s předchozí výhradou už jen zanedbatelný detail. Přesto si vážím autorčina pokusu rozvířit vody diskuze na téma zprostředkování umění.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *