Artalk.cz

Andrew Gilbert: O malarickém snění posledních vojáků

Do půlky července je v Edinburghu k vidění výstava Andrew Gilberta The Glorious Return of Emperor Andrew. Autor ji prezentuje v prostorách galerie Summerhall. Jak krásně se toto slovo vyslovuje uprostřed zimomřivého deštivého odpoledne. Ve skutečnosti se jedná o multikulturní centrum, které kromě čtyř galerií poskytuje zázemí Nadaci a archivu Richarda DeMarco, je scénou experimentálního divadla a domovem několika uměleckých rezidencí.

01

Výstava Andrew Gilberta se nachází ve spodním patře. V místnosti připomínající školní třídu. Podobnost se vzdělávací institucí není náhodná. Budova Summerhallu vznikla na počátku 20. století jako zázemí veterinární školy, která zde existovala až do roku 2011, kdy se přestěhovala na příhodnější místo. Na zpočátku rušivou přítomnost radiátorů v prostoru expozice rychle zapomínám. Již nejsem v Edinburghu, ani v Evropě, ocitám se v domorodé vesnici; ve zvláštní svatyni velkého imperátora Andrewa. Prostoru dominují konstrukce připomínající postavy zdivočelých vojáků. Své uniformy, snad v akutním stavu malárie, vyzdobili kultickými předměty neznámého kmene. Po stěnách jsou rozvěšené akvarelové malby samotného vladaře a jeho podivné trofeje. Křiklavé barvy a téměř komiksová, expresionistická zkratka kontrastují s krutostí zobrazených výjevů poprav a hodí se k vyobrazení opičích králů. Hlavním médiem Andrewa Gilberta je malba. Zatímco jeho obrazy nás vedou k zamyšlení nad koloniálními dějinami Anglie, prostorové instalace jsou zde spíše od toho, aby nás vtáhly do autorova interního světa. K instalování “imperátorova zázemí” bylo použito běžně dostupné zboží, přičemž velká část z toho je zelenina: kapusta a mrkev. Využití materiálu, který podléhá zkáze, dobře dokresluje představu mrtvých těl vojáků a domorodců. Což je pravděpodobně jedna ze stěžejních myšlenek výstavy: snaha připomenout zbytečnou smrt vojáků bojujících za kolonie jejího veličenstva a zároveň i smrt domorodců hrdě bránících svou zemi před okupanty. Trochu lituji, že jsem si výstavu prohlédla už druhý den po vernisáži. Věřím, že postupným rozkladem svých organických částí bude magicky nabývat na ponuré atmosféře.

Andrew Gilbert není v českém prostředím neznámým autorem. V roce 2011 absolvoval rezidenci v MeetFactory, patří mezi autory zastupované galerií SVIT a v současné době žije a tvoří v Praze. Ve své tvorbě se dlouhodobě zabývá tématem anglických kolonií v Africe a je obdivovatelem kmene Zulu. Instalace, kterou prezentuje v Summerhallu, má navodit atmosféru koloniální výstavy jako pokračovatele kabinetu kuriozit. Zatímco kabinety kuriozit byly záležitostí obsese soukromých sběratelů, koloniální výstavy již vznikaly v režii státu. V 19. století představovaly oblíbený, vládnoucí mocí podporovaný trend, který pomáhal představit zakládání kolonií jako osvětovou činnost přinášející pokrok do necivilizovaných částí světa. Krátkodobé výstavy pak často vedly k založení koloniálních muzeí, jako například Royal Muzeum of Belgian Congo postavené za iniciativy Krále Leopolda II nebo pařížské Musée de la France d’Outre-mer z roku 1935.

02

Z hlediska první vlny koloniálních studií jsou tyto instituce klasickým příkladem mocenského nástroje, který ve velké míře v minulosti ospravedlňoval pod rouškou vědeckých a osvětových účelů rasismus, ekonomické vykořisťování a devastaci původních kultur. Velký podíl na tom měla i myšlenka sociálního darwinismu, podle kterého existují sociální společenství na různém stupni vývoje. Odtud už vede jen krátká cesta k myšlence nadřazených a podřazených ras a kultur. Chudák Darwin, ani nemohl tušit, kam až ty jeho teorie povedou. (Doporučuji knihu Exterminate All the Brutes od Sven Lindqvista, ve které vysvětluje, jak idea filosofů z časů britských kolonií ve svém posledním plánu inspirovala Adolfa Hitlera).

Otázka muzea jako mocenského nástroje ovšem zdaleka nepaří jen do minulosti. Například nyní, jen několik měsíců před referendem o nezávislosti Skotska je zajímavé sledovat, kolik skotských muzejních expozic má výrazně nacionální akcent. Jiným příkladem je  National museum of the American Indian ve Washingtonu D.C. Při jeho návštěvě mě polilo nepříjemné horko v okamžiku, když jsem si uvědomila, že žádný z vystavených exponátů nebyl starší 40 let. Proč asi? Ke všemu toto museum genocidu indiánů přímo ani nezmiňuje, jen opisuje za pomocí eufemismu o postupné asimilaci odlišných kultur.

03

Pomalu tak docházím k závěru, že ačkoliv je výstava Andrew Gilberta sondou do autorova subjektivního vidění, vyjevením přeludného snu o kolonii, která se vymkla kontrole, ve svém druhém plánu demaskuje roli muzea a galerie jako mocenského nástroje, jako místa, na kterém se pod rouškou vzdělávacích účelů často prezentuje jen velmi zkreslený a vlastně docela absurdní pohled na věc. Výchozím motivem se tak přibližuje k akci Goméze Peňy a Cuco Fusco The Couple in the Cage: A Guatinaui Odyssey (1992–1993). Performeři se v jejím průběhu nechali vystavovat v kleci jako autentičtí představitelé domorodého etnika Guatinaui. Vykonávali přitom tradiční činnosti svého kmene, od předvádění domorodého tance až po sledování televize. Za mírný příplatek bylo možné si prohlédnout i choulostivé partie těchto necivilizovaných “divochů”. Jednoletou nomádskou performance zahájili u příležitosti pětistého výročí objevení Ameriky. Na objev “nového světa” je zde ovšem poukazováno v negativním světle jako na počátek dlouhodobého útlaku původních obyvatel, na odstartování špinavých dějin otroctví, rasismu a kulturní nadřazenosti “bílého muže.” Performeři přitom byli v pozici těch odlišných – kolonizovaných. Vycházeli tak ze své vlastní zkušenosti obyvatele USA mexického původu. Andrew Gilbert ke zvolenému tématu přistupuje z pozice Evropana. Někoho, kdo se vyrovnává s rolí kolonizátora, nikoliv kolonizovaného. Jeho veličenstvo Andrew má trochu problém s identitou, podobně jako Nobody ve filmu Mrtvý muž, nebo Robinsonův poevropštěný Pátek. Pózuje se symboly anglického impéria a zároveň převzal chování domorodců, obklopuje se kultickými talismany jako náčelník. Při průchodu instalací se vlastně ocitáme v tom, co Homi K. Bhabha definuje jako kontaktní zónu. Prostředí, ve kterém se odlišné kultury vzájemně přitahují. Z této pozice není příběh kolonie a koloniální velmoci jen o vztahu mezi obětí a pánem, ale spíše o vzájemném se ovlivňování a vytváření nových kulturních forem.

Jen ještě drobná poznámka na závěr. Kolonie založené v Africe patří mezi temnou a doposud ne zcela přiznanou historii Anglie; nyní jako přízrak obcházející Westminster. V roce 2012 byl donucen zveřejnit doposud tajné dokumenty o vládou schvalovaném vyvražďování a bestiálním mučení kmene Mau Mau, který povstal proti svým kolonistům v 50. letech 20. století. V roce 2013 vyhráli tři přeživší pamětníci soudní spor s britskou vládou (více zde). Lze předpokládat, že další soudní spory tohoto typu budou následovat.

Nevím, kolik toho víte o historii 20. století vy, ale pro mě je docela překvapivé si uvědomit, že zatímco sovětské gulagy a německé koncentrační tábory jsou nesmazatelně zapsané do kolektivní paměti, o britských koncentračních táborech v Keni, které se honosily nápisem “Práce a svoboda”, toho příliš mnoho nevíme. Herrgot, kdo by z toho ty anglické gentlemany podezříval.

04

______________________________________________________________

Andrew Gilbert: The Glorious Return of Emperor Andrew /  Summerhall / Edinburgh / 7. 6. – 11. 7. 2014

______________________________________________________________

Foto: Patricie Talacko

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *