O Bačově vlajce a současném umění

Ke vstupu do výstavy Privátní nacionalismus v košické kunsthalle položil Dalibor Bača dílo CZ_SK_HU_DE_PL (plátno ve tvaru protáhnuté české respektive československé vlajky) tak, že se návštěvník zarazil a musel se zamyslet, zda na ni stoupne, či se rozhodne ji obejít. Reakce, které by se - vzhledem k tomu, co se jinak odehrává na výtvarné scéně - daly přirovnat k davové psychóze, přičítám neochotě připustit si, že podstatou současného umění není podvod na lidech, ale sofistikované vyjádření aktuálních témat vizuálním způsobem.

Trapné výsměšné články v Blesku či Reflexu lze s nadhledem přejít, se zájmem pak můžeme pozorovat, s jakým ohlasem se dílo setkalo třeba u Výboru pro národnostní menšiny a etické skupiny či na odnoži vlasteneckého portálu vlastenci.cz. Sranda končí tam, kde začíná jít o politiku a peníze: na základě stížnosti české velvyslankyně na Slovensku Livie Klausové byla výstavě odmítnuta již slíbená podpora ministerstva kultury (více například zde), postoj paní Klausové kritizuje Tereza Stejskalová v A2larmu. Autoři výstavy žádají Livii Klausovou o osobní setkání, které by bylo - i vzhledem k tomu, že (jak sama prohlásila) výstavu neviděla - více než na místě.

A to nepočítám ohlasy na sociálních sítích, ze kterých vyplývá, že se jedná o další z děl, které - podobně jako Langova "díra v překližce" - rozdělilo diskutující na do sebe zahleděné individuality z výtvarné scény, které bez kousku studu prohlašují každou pitomost za umění, a na ty, kteří dokáží říci, že císař je nahý: říci, že konceptuální umění vlastně žádné umění není. Pokud čtenář v tuto chvíli zpozorněl, udělal dobře, protože základní chyba spočívá už v tomto rozdělení. Argument "já současnému umění nerozumím, ale tohle je už příliš" je totiž zcestný ze své podstaty. Neexistují žádní "my", kteří se výtvarnému umění dlouhodobě - většinou profesně - věnují a "oni", kteří pracují jinde než ateliéru či galerii, a na výstavy pravidelně nechodí ani ve volném čase. Současnému umění není třeba rozumět jako například medicíně, k tomu abyste jej mohli vnímat, nepotřebujete mít vystudovanou kunsthistorii, dokonce ani nemusíte vědět, co který umělec udělat za předchozí výstavy, kdo pracoval s obdobným tématem, ani kdo je kurátorem výstavy, na kterou se právě díváte, i když tyto informace vám mohou pomoci se v díle orientovat. Z koncertu neznámé kapely taktéž neodcházíte s pocitem, že jste mu nerozuměli, protože nevíte, s kým zpěvák hrál před dvěma lety, či že jeho kořeny spadají do období britského punku sedmdesátých let, nebo proto, že polovinu písniček odzpíval španělsky.

Ale šlapat po ní nelze (Dalibor Bača)

U Bači si tak můžeme říci, že státní vlajka je symbol, který se ve tvorbě současných umělců objevuje periodicky. Může mít dekorativní funkci (Martina Chloupa), může z ní být nepovedený památník (Vladimír Preclík), může se stát symbolem pro řešení otázky národnostních menšin (Tomáš Rafa zde a zde), může s ní být nakládáno tak, že výsledné dílo ji primárně v ničem nepřipomíná (Marek Kvetán natřel zeď DOXu barvou vzniklou smícháním červené, modré a bílé v poměru na české, resp. československé vlajce a přetřel ji květinovým motivem barevně vycházejících z vlajky slovenské), může být symbolem pro připomínku rozdělení Československa (Pavel Karous, Michal Moravčík). Můžeme si vzpomenout na pálení vlajky Rafany, či se od vlajky posunout k dalším symbolům spojeným s naší vlastí či historií (Jiří David), nebo zabrousit ještě hlouběji do politických témat (Podebal a další).

Také se můžeme vydat po linii Bačových dřívějších děl a vzpomenout si, jak třeba nedávno řešil stejné téma instalací na Palachově náměstí v Praze. Nebo můžeme vyplout z výtvarných vod a podívat se, jakým způsobem se ke státní vlajce chovají třeba takoví Britové, národ, který je - už ze své historické podstaty - mnohem sebevědomější než Češi či Slováci. (Rohožku ve tvaru a barvách britské vlajky si můžete koupit za £ 7,35 na Amazonu). Také tak nějak někde mezi řádky či z nezájmu o kontext autorům většiny článků uniklo, že stejné dílo vystavil Dalibor Bača již na premiéře projektu Privátní nacionalismus v Divusu v Praze a že jej chystal vystavit i v dalších zemích, kam má výstava putovat.

Tedy rozhodně ne za státní peníze

Toto všechno vědět můžeme, anebo také nemusíme. K tomu, abychom mohli vnímat umělecké dílo, stačí málo: ochota chtít jej vnímat a ochota připustit si, že podstatou vizuálního umění není schopnost něco pěkně realisticky namalovat. Té se při znalosti základních pravidel, při troše tréningu a investovaného času lze naučit obdobně jako se lze naučit hře na flétnu, nizozemskému jazyku nebo v hodině jógy stoji na hlavě (ve všech zmiňovaných případech mluvím z vlastní zkušenosti). Někomu to trvá déle, někomu kratší dobu, někdo je talentovanější, někdo méně, vždy se to však naučíte. Opravdovým uměním je umět určitou myšlenku sdělit srozumitelnou a vizuálně poutavou formou svému okolí, umět s nabytými schopnostmi a případně vlastním talentem pracovat. To není definice současného umění, ale umění obecně (minimálně v euroamerické kultuře). I za dílem středověkého řezbáře stála snaha sdělit myšlenku spojenou nejčastěji s vírou v Boha (mohlo jí být například sdělení, že Panna Maria jakožto bohorodička byla již od svého početí zbavena dědičného hříchu). I staré umění používalo řeči symbolů, kterým my - pokud se zrovna nezabýváme studiem gotického umění - nerozumíme o nic více, než by středověký obyvatel území dnešních Čech rozuměl československé vlajce. Za vyprázdněné lze považovat takové umění, které žádnou myšlenku neobsahuje, za špatné umění potom to, které obsahuje myšlenku špatnou, či špatně nebo nesrozumitelně ztvárněnou. Kategorie špatné a nesrozumitelné nelze posuzovat podle toho, zda bylo dílo vytvořeno pomocí štětce, dláta, pastelky, fotoaparátu, kamery, či jinak.

V soukromí si můžete s vlajkami dělat co chcete

Zkusme se, prosím, podívat na Bačovo dílo touto optikou. Jakým způsobem byste pomocí veškerých možných technik, které má současné umění k dispozici, vyjádřili myšlenku, jejíž podstatou je to, že nesouhlasíte se způsobem, kterým politické špičky přistoupili k rozpadu Československa a že rozpad státu jako takový je otázka, která vás dodnes trápí, či dokonce to, že vás zajímá, zda a jak rezonuje ve vašich spoluobčanech - v Česku, na Slovensku, či dokonce v jiných státech Evropské unie? (A to ještě opomíjím fakt, že si Česká republika nechala dříve společnou vlajku). Vysochali byste holčičku, kterak pláče nad keramickým modelem mapy Československé republiky rozbitým vedví a za ní postávající hloučky lidí, jejichž tváře vyjadřují širokou škálu pocitů? Nebo byste vaše pocity vyjádřili pomocí abstraktního obrazu? A jste si stoprocentně jisti, že toto vaše gesto by bez vysvětlujícího textu každý pochopil? A není kombinace obrazu s textem vlastně také konceptuálním uměním?

Jen to nesmíte prohlásit za umění (Dalibor Bača)

Mám na čtenáře tohoto textu prosbu. Pokud jste tak ještě neučinili, zkuste si zajít na výstavu současného umění s tím, že se budete snažit zbavit se předsudků vůči němu. Není cool tvrdit, že současné umění je pseudo-umění. Je špatné a dobré současné umění. A je cool si to připustit. Pokud i potom budete Bačovu československou vlajku považovat za špatné umění, je to váš názor, který můžete nějakým způsobem odargumentovat. Avšak postoj, že je to pitomost bezdůvodně urážející český státní symbol, kterou by dokázal každý puberťák, není argumentem do plodné diskuze.

Silvie Šeborová | Vystudovala dějiny umění na Filozofické fakultě MU v Brně. V letech 2005-2010 a 2016–2022 působila v Moravské galerii v Brně (v lektorském oddeělení a posléze jako náměstkyně pro vnější komunikaci). V roce 2008 založila Artalk.cz, který vedla do roku 2015. Působí jako kritička a kurátorka umění.