Artalk.cz

Alchymistova laboratoř

Výstava Oldřicha Moryse, absolventa nefigurativního sochařství na brněnské FaVU, která se odehrála na přelomu minulého a současného roku v Galerii mladých, již na první pohled zaujala svou neotřelou architektonickou intervencí. Už dlouho (a jestli vůbec) nezažila tato galerie takový zásah do svého prostoru. Divák neznalý situace (a pravdy o architektonickém ztvárnění GM) ale jednoduše uvěří jeho nové podobě. Uspořádání prostoru vypadalo velmi přesvědčivě, takže nebylo obtížné nabýt dojmu, že takto to má být, tak je to tam navrženo, postaveno a využíváno odjakživa. Morysovo nové uvažování o prostoru je velmi věrohodné, stejně jako technická realizace jeho myšlení. A to ještě divák nenakoukl dovnitř; ba ještě ani netuší, že mu to bude umožněno.

Morys_01

Když návštěvník vstoupil do neznámého prostranství, po pravé straně úzkého průchodu „černé komory“ spatřil obrázky malého formátu, kterými se mohl „pokochat“ – klasicky, jako v galerii. Co však mají znázorňovat? Geometrické náčrty jakýchsi konstrukcí (perokresba, či nějaká grafika), kladky a páky, vědcovy nápady. Propojí-li si návštěvník onen intuitivní pocit „nestability“ s vjemy z obrazů, které o křehkosti práce mohou něco napovědět, získá „ten správný“ dojem. Když se „cesta“ zlomí do pravého úhlu, nastává ovšem opravdový zlom; najednou a (ne)čekaně přichází rozuzlení. V posledním malém okénku stejného formátu se při nahlédnutí vyjeví katarzní 3D obraz; tedy vhled do prostoru uvnitř. V tomto kontextu tedy skutečně předchozí „neprůhledná okna“ vypadají jako přípravné výkresy, návrhy, zadání k tomu poslednímu, hotovému, zhotovenému „v 3D“ formátu. Počítám-li dobře, k vidění zde byly čtyři 2D okénka a dvě okna s hloubkou prostoru 3D. Ono stěžejní „okno-oko-klíčová dírka“ působí také jako paralela k tomu opravdovému naproti, „3D“ oknu do ulice, jež bylo také i přes svůj větší formát „součástí kresby“ (jak je důvtipně, zároveň však trefně výstava pojmenována).

Nikoho by ani ve snu nenapadlo, že tyto „složité konstrukty“ bude skutečně možné vytvořit; zdá se to jako nereálná fantasmagorie. Není pochyb o tom, že Oldřich Morys svou instalací popírá zákony fyziky, statiky a bůhvíčeho ještě. Je tak geniálním znalcem nauky o rovnováze, nebo jen konstruktérem působivé iluze? Je možné, aby celé patro udržela do armatury začleněná zavařenina (ta by přece praskla), deštník nebo záchodový zvon? V první chvíli „odhalení“ se účastník výstavy náhle zalekne, že to s ním celé spadne; zákonitě musí. Aha, proto jsou vpouštěni do temného „prostoru s překvapením na konci“ jen dva, uvažuje o výstavě, kde je stěžejním vjemem prostor působící dojmem, jako by se vznášel. Stojí totiž na vratké konstrukci, která připomíná lešení. Ovšem její nosnost očividně neodpovídá váze neseného. Najednou se – skrze okénkový náhled – „klíčovou dírkou“ ocitáme v alchymistově laboratoři. Práce podobného druhu je pro Moryse dlouhodobě příznačná (živí se jako instalátor „cizích“ výstav a je technicky velmi dobře vybavený), dosud ji ale nezrealizoval v tak velkém formátu; v „životní velikosti“ je jeho práce o to víc fascinující. Morys je eskamotér; v jeho čarování je důležitá také geometrie.

Morys_02

Další (umělecký) přesah tvořilo hudební těleso „vinstalované“ uvnitř: piano. Morys na vernisáži „použil“ studenta malby, Tomáše Hrubiše (ač tam prý původně měla „zády k publiku“ sedět – k doplnění romantického efektu – dlouhovlasá žena), který je ve své osobní umělecké tvorbě také fascinovaný Gesamtkunstwerkem. Hrubiš, mlátící do piana jako o život „svoje vály“, působil jako šílený performer zavřený – zapomenutý – zamčený se svým nástrojem v galerii. Tedy v alchymistově laboratoři plné nekonvenčně uspořádaných věcí (nechybí ani typická skleněná laboratorní kádinka), což přispívá k záhadnosti účinku na divákovy receptory. Napojme ho na umělou výživu a nechejme ho tam takhle hrát věčně; umělecké dílo tak doveďme k dokonalosti. Jeho nedotknutelnost připomínala laboratorní krysu nakaženou i zkoumanou člověkem v uzavřeném skleněném teráriu. Je jako opice v zoo… duševně nemocný pacient pozorovaný zvědavými „sestrami“ z bezpečného prostoru své prosklené kukaně… uzamčený v ústavu pro choromyslné… blázen internovaný od společnosti. Introvert. „Vtip“ je v tom, že nikdo neví, kudy se tam piano i s performerem dostali.

Výstava Oldřicha Moryse byla velmi příjemným překvapením; dosud jsem neslyšela jedinou negativní reakci, naopak. Byla to barevná skládačka plná nápaditosti, přímo vybízející k fantazírování; podněcovala totiž k novému, neotřelému vidění světa, věcí v nových kontextech a konotacích. Instalace není však jen bezúčelnou hrou, kterou hráli pejsek s kočičkou, když míchali svůj dort „koše s baňama“; tedy vším, co dům dal. Morysův experimentální minimalismus je čistá práce, celkově instalace působí velmi promyšleně, jako by každá věc měla svůj účel. I když ne třeba praktický… Musím souhlasit s kurátorkou, že ono to celé není jen vizuálně zajímavé a myšlenkově podnětné, ono je to také dohromady velmi vkusné a estetické.

Morys_03
______________________________________________________________

Oldřich Morys: Součástí kresby / kurátorka: Zuzana Janečková / Galerie TIC: Galerie mladých / Brno / 4. 12. 2013 – 15. 1. 2014

______________________________________________________________

foto: Míša Dvořáková

 

 

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *