Artalk.cz

Nejniternější slova jsou dnes omrdávána

„Většina české umělecké scény žije pořád v zuřivém odmítání angažovaného umění, považujíc ho za „komoušské“, čímž samozřejmě podporuje pravicovou politiku ve společnosti a ztrácí čas oproti mezinárodní scéně.“ říká v rozhovoru s Lenkou Sýkorovou Milan Kohout, který na sebe minulý měsíc upozornil, když na vernisáži výstavy Kde domov můj v Centru současného umění DOX (na níž sám vystavuje) vyskočil s amplionem na podium a začal kritizovat sponzora DOXu Zdeňka Bakalu.

"Znechucen dnešním světem pod vládou kapitalismu, rozhodl jsem se požádat o znovupřijetí (samozřejmě nahý, tak jak jsem přišel na svět) přesně do té samé porodnice (Plzeň Slovany), kde jsem se narodil.. Těmito dveřmi vstoupila moje máma mnou obtěžkána..." / 2011 / foto: Petra Daňková
„Znechucen dnešním světem pod vládou kapitalismu, rozhodl jsem se požádat o znovupřijetí (samozřejmě nahý, tak jak jsem přišel na svět) přesně do té samé porodnice (Plzeň Slovany), kde jsem se narodil.. Těmito dveřmi vstoupila moje máma mnou obtěžkána…“ /
2011 / foto: Petra Daňková

Jak zpětně hodnotíš uměleckou svobodu u nás za normalizace a v americkém prostředí: konkrétně v Bostnu, kde si přednášel performativní umění a politiku?
Za období takzvané normalizace jsme si v českém undergroundu vytvořili prostor takzvané druhé kultury definovaný tehdy osvíceným Ivanem Jirousem zvaným Magor. V prostoru druhé kultury, který byl jakousi celostátní vrstvou oddělenou od hlavní (první) kultury, existovala téměř neomezená svoboda umělecké tvorby. Zároveň zde panovaly velmi levicové filosofické hodnoty, které se dnes těžko dají skloubit s dnešním totalitním kapitalismem, který ovládl celou naši společnost a udělal z lidí jen „lidské zdroje“ sloužící ke zbohatnutí uzounké vrstvy. Sám jsem na TUFTS Universitě, kde jsem učíval umění českého undergroudu, vypracoval seznam hodnot z české druhé kultury a zde je několik ukázek k posouzení, jak byla tato subkultura „pro-kapitalistická, pro-tržní, pro-soutěživá“: odloučení se od vládnoucího establišmentu „první kultury“ a vytvoření paralelního společenství „druhé kultury“; neprodejnost uměleckých výtvorů; nepřijmutí jakéhokoliv cenzurního kompromisu; žití „z vlastního rozhodnutí“ v přítomné, okamžité a autentické svobodě; naprosté pravdomluvnosti a nepotlačování jakýchkoliv vlastních myšlenek; žádné touhy po kariéře; nesoutěžení a nevytváření žádných elit a tříd; spolupráce a permanentní socializování. Jak smutné je pak vidět, jak dnes druhokulturní ikony lezou do prdele současnému pravicově kapitalistickému českému establišmentu. V Americe jsem rychle pochopil, že tržní diktatura za totalitního kapitalismu kooptuje jakýkoliv umělecký produkt a okamžitě ho odzbrojuje a prodává jako děvku na trhu. A spousta umělců jde v průvodu poddajných prostitutů a po proudu vidiny zisku a tím uměleckou tvorbu znesvobodňují a berou umění jeho základní společenské funkci, čímž je nejúčinější vyjádření kritika společenských neduhů a nespravedlností.

Tvoje tvorba vychází z kritiky tržního kapitalismu, který mimo jiné způsobuje vyprazdňování slov. Ty často psaný nebo mluvený text ve svých performancí užíváš. Dokonce by se dalo říci, že využíváš jazyk jako nástroj na odkrytí pravdy. Jak vnímáš důležitost jazyka ve výtvarném umění?
To je jednoduché. Americký filozof Noam Chomsky kdysi řekl, že jazyk je biologické vlastnictví našich těl. Když jsem se nad tím zamyslel, došlo mě následující. Jazykem, a to v jakékoliv řeči, myslíme a vytváříme si představu o světě a na svět reagujeme. Kapitalismus došel ve svém arogantním šílenství při vytváření nekonečných zisků i k cynickému znásilnění jazyka a používá ho za pomocí psychologů a psychiatrů k vytváření jazykových formulací v reklamním průmyslu, a tím takzvaně vykuchává významy slov. Nejniternější slova, zatížená nejhlubšími city, jsou doslova „omrdávána“ (dnes již vyprázdněné slovo) v řeči reklam za účelem zvýšení manipulovatelnosti „zákazníků“. Slova jako láska a přátelství jsou pak naprosto vyprázdněná a tuctová, a když dnes chce milenec v Americe říct své milence , že ji miluje, musí prohlásit „I love you, I really do“. A když si uvědomíme, že pomocí jazyka přemýšlíme, tak to znamená, že nám trh vyprazdňuje i myšlení. Což je zřejmě pro kapitalistické diktátory tím největším darem, který jim umožňuje snadno ovládat svoji orwellovskou říši. Snažím se proto používat jazyk ve své původní formě a funkci.

Performance před volebními stánky v Plzni / 2011 / foto: Petra Daňková
Performance před volebními stánky v Plzni / 2011 / foto: Petra Daňková

Své umění prohlašuješ za partyzánské. V čem to partyzánství spočívá?
Umění a umělecké projevy musí být naprosto svobodné a nezávislé na žádných omezeních a pravidlech společnosti. Jinak se okamžitě otupuje angažovaná funkce umění a stává se jen buržoaznější ozdobou k pobavení bezduchých spotřebitelů. Čímž je většina uměleckých produktů dnešní doby. A jelikož jsem se naučil v české druhé kultuře, že umělecká tvorba může být naprosto nezávislá na jakémkoliv establishmentu finančním diktátu, tak se snažím vytvářet a používat umění v kontextu života a to většinou ve veřejném prostoru. Pro mě panuje v umělecké tvorbě nekonečný rotující kruh, ve kterém je umění životem, je politikou, je uměním, je životem, je politikou… zkrátka je nedílnou součástí života komunity lidí a je s ní jedním tělem. Tím se ovšem stává partyzánským, protože nerespektuje jen vymezené prostory a čas nadiktovaný establishmentem, který chce umění kontrolovat a předvídat jeho působení na život a myšlení lidí, a tím si udržovat vůdčí roli establishmentu. Establishment vždy nenávidí umění, které je součástí těla jeho poddaných.

Jak chápeš uplatnění etiky v umění? Máš víru, že skrze umění lze vyléčit” společnost?
Umění je jediný a nejúčinější nastroj, který máme k tomu, abychom napravili a zneškodnili společenské vředy a neduhy. Tím, že je nedělitelnou součástí každé naší buňky, tak ho máme neustále při sobě, je s námi celý náš život. A tím se stává etickou hodnotou našich životů a odděluje se fakticky od estetické a kognitivní umělecké formy a nemůže být jen jako ozdobou, či intelektuální masturbací. Je tím, co jsme my sami, a tím pádem může léčit a napravovat, může dělat revoluce a vzpory proti utlačování a zotročování. A dnes tuto funkci umění potřebujeme více než jindy, protože diktát zrůdného kapitalistického ekonomického systému hrozí, že zadusí celou naši maličkou zeměkouličku, kterou máme a vymýtí z ní veškerý život ve své sobecké soutěživé bezohlednosti, která nemyslí na budoucnost nás všech.

"Zde je můj pokus státi se úspěšným překupníkem peněz. Na performančním festivalu Dana Vlčka jsem v Praze na Václaváku prodával za výhodné ceny skutečné české bankovky. Argumentoval jsem, že moje cena je pořád lacinější, než když si dotyční půjdou peníze koupit do banky (půjčky)." / 2011 / foto: Milan Kozelka
„Zde je můj pokus státi se úspěšným překupníkem peněz. Na performančním festivalu Dana Vlčka jsem v Praze na Václaváku prodával za výhodné ceny skutečné české bankovky. Argumentoval jsem, že moje cena je pořád lacinější, než když si dotyční půjdou peníze koupit do banky (půjčky).“ / 2011 / foto: Milan Kozelka

Už delší dobu působíš zase zpět v Česku, jak hodnotíš místní uměleckou scénu?
Jelikož většina české umělecké scény žije pořád v zuřivém odmítání angažovaného umění, považujíc ho za „komoušské“, tak tím samozřejmě podporuje pravicovou politiku ve společnosti a ztrácí čas oproti mezinárodní scéně. Což je opravdu škoda, protože je tady spousta báječných kumštýřů, kteří jen plýtvají svým časem, místo aby se přidali do umělecké revoluce rodící se za hranicemi.

Tvoje poslední partyzánská akce na vernisáži Kde domov dům” v pražském DOXu kritizovala Bakalu, jako hlavního sponzora galerie, současně však na této výstavě vystavuješ. Co na to tvoje svědomí?
Ano, moje svědomí mě doslova koplo do prdele, a proto jsem udělal na vernisáži s pomocí svých přátel partyzánskou performanci, kritizující arci zloděje Bakalu, který si, jak je zvykem mezi buržousty všech dob, jen kupuje odpustky tím, že toto umělecké centrum podporuje.

"Jelikož se ve Spojených státech začal používat boj proti takzvanému terorismu (asymetrický způsob boje - David a Goliáš) jako výmluva k potlačování řady občanských svobod a pozvolného nastolování vlády úzké ekonomické menšiny nad většinou, rozhodl jsem se prodávat na blešáku otřepaných ideí jako terorista." / 1998 / foto: Bob Raymond
„Jelikož se ve Spojených státech začal používat boj proti takzvanému terorismu (asymetrický způsob boje – David a Goliáš) jako výmluva k potlačování řady občanských svobod a pozvolného nastolování vlády úzké ekonomické menšiny nad většinou, rozhodl jsem se prodávat na blešáku otřepaných ideí jako terorista.“ /
1998 / foto: Bob Raymond

Autorka je teoretička umění a kurátorka, přednáší na FUD UJEP

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *