Artalk.cz

Podzimní samomluva o umělecké kritice a nové přísnosti

Klíčová otázka letošního podzimu pro mě stojí takto: „Co je životním úkolem kritika vizuálního umění?“ Odpověď? Kritikem se opravdu stát. Absolvovat proces, vedoucí k vytvoření vnitřní struktury porozumění, jejíž dominantní vlastností je variabilní schopnost modifikace – schopnost porozumět objevujícím se shlukům vizuálního jazyka, a také schopnost dešifrovat případné chyby v těchto uměleckých sděleních. Kritikova schopnost posuzovat je jednoznačně definována délkou jeho osobní historie vnímání. Je definována pokorou a přísností. Znamená to nekonečné hodiny strávené s brilantně ztvárněnými uměleckými představami, ale také nekonečné hodiny v kontaktu s představami špatně formulovanými, které užitečně hlásí, jak křehký každý vizuální systém vlastně je. Dříve nebo později, při jisté dávce štěstí, citlivosti a vědomí rozmanitosti, kritik zjistí, že je naprosto lhostejné, jakého média bylo užito. Zjistí, že jediné na čem skutečně záleží je schopnost vizuálního umělce sestrojit umění.

Artalk_kritikaII

Kritik má k dispozici prakticky pouze dvě smysluplné možnosti jak participovat na vizuálním umění. První možnost je realizovatelná pouze s mimořádně kvalitními díly mimořádně talentovaným kritikem. Precizně ji ve svých Intencích popisuje Oscar Wilde: “Nejvyšší kritika…jest tvůrčí a nezávislá, jest ve skutečnosti uměním sama o sobě, zaujímajíc tentýž vztah k tvůrčímu dílu, který tvůrčí dílo zaujímá k viditelnému světu formy a barvy, nebo k neviditelnému světu vášně a myšlenky… Jeho cílem však nebude vždy vysvětlení uměleckého díla. Vynasnaží se spíše, aby prohloubil jeho tajemství, aby způsobil kolem něho i kol jeho tvůrce mlhu zázraku.“ (1) Na půdorysu komplexního díla tady může dojít ke vzniku nové jazykové struktury. Jazyk kritiky se tak může stát externím tělem uměleckého díla.

To, o co se tady bojuje, je paralelnost kreativity a pro kritiky také možnost uniknout z přednastavených jazykových schémat, která tak zoufale často zaplňují kritické rubriky médií. Nic neříkající a stále se opakující fráze nepřímo naznačující líného ducha, nebo zdánlivě sofistikovanější formát – zachovávání si „nezaujatého odstupu“, jenž má vést k objektivitě hodnocení. Jedná se o strategii, kterou kritici ochotně přejali z vědeckého světa dějin umění. Tento způsob „vědeckého“ odstupu, více než cokoli jiného, maskuje strach přiznat si existenci vlastního emocionálního prožitku, či ještě hůře, neschopnost tento prožitek adekvátně transformovat do odborného jazyka kritiky či interpretace umění. (2) Když nedávno P. Wittlich ve svém příspěvku proneseném na valné hromadě Uměleckohistorické společnosti uvedl, že dějiny umění musí mít ke kritice, coby literárnímu žánru, kritický odstup, dalo by se v kontextu výše řečeného také dodat, že ostražitost musí být oboustranná.

Druhou a rozhodně častější možností kritika jak psát o umění je dekódovat drobné či fenomenální chyby, kterých se umělci na svých výtvorech dopustí. Chyby, díky nimž je pak umělecký projev nesrozumitelný, odříznutý od možnosti vytvářet nové významy v budoucích časových a sociálních kontextech. Pro současného vnímatele umění a čtenáře kritických textů je přesná analýza s dostatečnou dávkou neostýchavé přísnosti nepochybně velmi důležitá a užitečná. V posledních přibližně 30 letech totiž vzniká tak mimořádné množství uměleckých děl, jaké nevzniklo v žádném z předchozích historických období. Tato skutečnost je zcela přirozeně dána stále se zvyšujícím počtem lidí, kteří se pokouší realizovat ve světě umění. Výjimečnost takovéto situace pak generuje na jedné straně velký kreativní potenciál, na straně druhé o to větší produkci uměleckého odpadu. Touha tvůrců uspět na trhu s výtvarným uměním navíc přináší do tohoto světa nepřehlednou síť vztahů, nikdy nekončící příliv výstav, často velmi manipulativní snahy galeristů prosadit nové hvězdy a v neposlední řadě záplavy katalogových a kritických textů. Pro velkou většinu lidí věnujících umění určitou míru své pozornosti se nejnovější produkce stává nepřehledným shlukem, ve kterém je nesnadné se orientovat. Ti méně vytrvalí už odsudek vynesli, ti soustředěnější a pokornější se snaží pochopit a odlišit. Odlišit dobré od špatného. Neboť přes všechnu roztodivnost forem a médií jsou právě tyto dvě kategorie těmi jedinými jdoucími napříč, podle kterých lze posuzovat smysluplnost vizuálního umění.

Potřeba zformulovat tento text ve mně rostla poměrně dlouhou dobu, ale konečným impulzem byla moje návštěva 6. Prague Biennale a následná četba recenze Lenky Kukurové publikované Artalkem 30. 8. 2013. Slovenská sekce, která byla předmětem zmíněné recenze, představovala na letošním Biennale jednoznačně tu kvalitnější část prezentace. I zde, se však přirozeně objevil slabší článek. A tím byla instalace Kataríny Hládekové Dvojdomek. Na zdi visící řez domem, v němž jsou bývalí a zřejmě i současní obyvatelé připomenuti fotografiemi a fragmenty rozhovorů, byl na zemi doplněn 3D modelem. Kukurová v recenzi vytkla autorce neexistenci vysvětlujícího textu, který by objasnil, proč v jedné polovině domu jsou fotografie a ve druhé pouze popisky. Dále pak uvádí, že: “Fotografie a spomienky prepájajú tri generácie, sú tak komentárom k životu v istom privátnom a zároveň v dejinnom priestore. Dielo je intímnou výpoveďou o vzťahu človeka k domovu v zmysle obytného priestoru a o stopách, ktoré zanecháva v ľudskom vedomí.“ Mám za to, že tento typ kritického komentáře je bohužel něco, co výraznou měrou přispívá k nezájmu lidí o současné vizuální umění a také dehonestuje pozici kritiky, jako důležitého článku v procesu sebereflexe uměleckého světa.

Instalace, kterou jsem viděl já, byla dílem bez pointy. Byla možná zajímavým tématem, které se ale autorce nepodařilo transformovat do podoby umělecké výpovědi. Instalace není svědectvím o ničem jiném, než o zoufalé snaze stvořit konceptuální instalaci. Představená platforma však nedává možnost produkovat významy, nezaujme vůbec ničím a rozhodně nenutí se vracet, nebo opakovaně promýšlet problematiku a nahlížet ji z nových a nečekaných úhlů pohledu. Divák totiž vůbec nepochopí jaká problematika je zde předestřena. Napadne vás pouze – řez domkem a v něm lidé. A? Je to zásadní chyba v komunikaci generující jenom a pouze nudu a rozladění. Také řemeslné zpracování 3D modelu, jehož části se odlepují a kroutí, a za který by ani student střední umělecké školy nemohl dostat nic lepšího než čtyřku, nepřispívá k celkovému působení instalace. Nezájem o precizní řemeslné zpracování se bohužel v posledních letech stal častým znakem nejenom konceptuálních instalací. Argument, že zpracování není důležité, že důležitější je vložená myšlenka, je lichý. Každý detail rozhoduje o celkovém dojmu. Není důležité, zda forma bude precizní, či neohrabaně ledabylá, nutností je pouze porozumět hmotě a umět ji smysluplně použít. A to se v případě instalace Dvojdomek rozhodně nestalo.

Žádný z těchto argumentů v recenzi nezazněl. Lenka Kukurová se snaží najít spíše pozitivní aspekty díla, mluví o intimní zpovědi a tak čtenář nakonec dostane chuť vážit cestu a dílo shlédnout. Text postrádá jakýkoli záchvěv přísnosti. Přísnosti, která je absolutním základem věrohodnosti a legitimnosti kritika. Historik umění a kritik Miroslav Lamač se v jednom ze svých textů zmiňuje, že špatně odvedená práce v jeho oboru je jednou z nejzbytečnějších a nejzoufalejších činností na světě. To stejné však platí i pro špatně odvedené vizuální umění. Snaha nepojmenovávat problémy v uměleckém světě generuje na divácké straně podrážděný nezájem a na straně části umělců pocit, že všechno jde nakonec nějak „okecat“. Petr Wittlich k tomu ve výše zmiňovaném textu o výtvarné kritice podotýká, že v 19. stol. měla kritika ještě náležitý říz a respekt, což se bohužel v průběhu 20. stol., ve světě trhu s uměním, zásadně proměnilo. Jedním dechem však dodává, že:…“tak jako v době televize nezaniklo klasické divadlo, tak ani výtvarná kritika není zbytečná, naopak bychom si přáli, aby prosperovala a plnila své kompetence jak vůči umělcům, tak vůči publiku.“ Nezbývá než hlasitě souhlasit.

Autor je teoretik umění, působí jako učitel dějin umění na SUŠ Ostrava

______________________________________________________________

ilustrace: Alexey Klyuykov

______________________________________________________________

(1) Oscar Wilde, Intence. Votobia, Olomouc 1994, s. 61-62.
(2) O existenci tohoto fenoménu: David Freedberg, Zobrazování a realita, in: Ladislav Kesner, Vizuální teorie – současné anglo-americké myšlení o výtvarných dílech, 2. rozšířené vydání, H&H 2005, s. 169-187.

 

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *