Artalk.cz

Kresba není definitivním médiem

Do poloviny listopadu v Galerii města Blanska probíhá výstava Epicentrum. V mnohém ji lze považovat za jeden ze zajímavých posunů dosavadní tvorby Jiřího Franty a Davida Böhma. Vedle klasických kresebných postupů v ní převládá příklon k objektové instalaci, mající výrazný imerzní charakter a mimo médium výstavy nepřenosné kvality. Rozhovor se tak jevil jako vhodná forma jejich bezprostředního přiblížení.

epicentrum_03

Jak byste vy sami charakterizovali svoji tvorbu?

David Böhm (DB): Kresba s přesahem.

Jiří Franta (JF): Ne, já nevím, jak ji charakterizovat. Je to těžké a nemáme rádi takové to škatulkování. Asi se týká nějak kresby, protože z kreseb vychází. Ale máme rádi, když kresba pro nás není definitivním médiem a přechází to nějaké performance, instalace.

DB: To, že se jedná o kresbu, je pro nás tak trochu pomůcka pro vysvětlování. Kategorie moc neřešíme. Ale je pravda, že je to právě kresba,  která je většinou na počátku dalších aktivit, není to však jediné, co děláme. A navíc pro ni máme slabost.

JF: Kresba je spouštěcím momentem toho, co se pak bude odehrávat dál. A je to vlastně něco rychlého. Když jsme zkoušeli malbu, tak to nebylo ono.

DB: Je to právě ta bezprostřednost, kterou kresba umožňuje, která nás zajímá v souvislosti s výstavou, s instalací. Kresba umožňuje takovou tu nejrychlejší reflexi. Ale zároveň se i skrz kresbu dá poměrně dlouze něco zpracovávat. Nebo kresba zase někdy zdržuje a to je dobře, takovej zbytečnej, složitej proces, který je blíž nějaké meditativní činnosti, i když to není úplně to slovo, které bych chtěl použít, ale nenapadá mě jiné.

Pro Blansko jste od začátku plánovali sochařskou výstavu. Kresba a socha mají od sebe poměrně daleko. Jak se to vykrystalizovalo?

JF: Vždy se to odvíjí od prostoru, který je nám dán. Nechceme dělat jen závěsné kresby, ale pracovat zároveň s celým prostorem.

DB: Já myslím, že i z času. Cítili jsme, že se chceme posunout. Od výstavy Echolog, kterou jsme měli v galerii Švestka asi před rokem a půl a potom ve změněné podobě v Berlíně, až k Diplopii,  instalaci pro finále Chalupeckého,  kde nám šlo o kombinaci instalace kreseb a nějakých mechanismů s překážkami. Teď jsme to chtěli celé ponechat statické, založené na jednoduchém, ale silném objektu-instalaci, to byla naše výzva.

epicentrum_05

Jak vás napadlo pracovat s kamenem?

DB: Teď si nevzpomínám…

JF: To se vrátím zase k těm kresbám. Kreslíme nápady, kresby vznikají společně, takže je to vlastně diskuse, nejrychlejší záznam toku myšlenek. Je to z kreseb, někde jsem to tam viděl.

DB: Myslíš?

JF: Myslím, že jo.

DB: Ne, já vím, jak jsme na to přišli. Původně jsme měli v plánu udělat dva obrovský šutry, kde by právě byly jen oči. Ty by byly vedle sebe jako socha v nějakém veřejném prostoru. A protože jsme se tím dlouho zabývali, tak jsme o tom začali přemýšlet dál a dál. Napadlo nás, že jich můžeme udělat víc menších a najednou jsme začali objíždět lomy. A když jsme našli ty různé šutry, tak už to začalo žít vlastním životem. Změnili jsme měřítko, počet a začali uvažovat nad půdorysem galerie i tím vstupním tunelem.

JF: Máme rádi takové určité navození iluzivního prostoru. Člověk tam vstupuje, je trochu zmatený, zná ten prostor a my ho trochu změníme, takže tam najednou ta naučenost chybí a je tam i určitá míra šoku, překvapení, že ten, kdo projde tunelem, vstoupí do pohledu všech 57 kamenů a octne se tak v epicentru. Možná lépe v nějakém centru. Těch epicenter je na výstavě víc. Je tam to světelné ve vstupu, tvořené stroboskopem, které mate, pak jsou tam další u kreseb v menší místnosti galerie, která jsou dotvořená náhodně výbuchy barev.

DB: Ještě je tam důležitý zvuk. Je nejdřív tichý, pak graduje.

JF: Je to takový noisový moment,  kdy se ozve nepříjemný zvuk a zase ustává do ticha. Pro nás bylo důležité, aby tam bylo ticho před rušným zvukem.

Podle mého názoru funguje spojení se zvukem velmi dobře, dává vystavené kameny imaginativně do pohybu.

JF: To je tím, že je ta instalace jakoby zamražená, muzeální…

epicentrum_09

No právě, náhle se muzeální vyznění expozice posune směrem k postmoderně kombinující, k něčemu, co je podle prvního dojmu nespojitelné.

JF: Něco podobného cítím obchodech a to bych nechtěl k výstavě přirovnávat. Ale když najednou zazní moje oblíbená hudba, která mi jakoby změní prostředí, ve kterém jsem, najednou se to všechno rozhýbe, nebo začnu mít jinou náladu. Podprahovost, která mění, je najednou zesílená zvukem, který chceme, aby tady byl opravdu silný. Po Janu Burianovi z Kyklos Galaktikos, který jsou autory hudby, jsme chtěli opravdu velmi razantní věc.

V zadní místnosti jsou na kresbách zachyceny tváře lidí v okamžiku výbuchu, nějaké zkázy. Je to pro vás zajímavé jako téma, nebo vás zajímá forma jako třeba Messerschmidta, pro kterého byla určitě děsivě fascinující měnící se mimika tváře. 

JF: Messerschmidt se bál nějakých děsů. Já bych to spíše přirovnal ke kamenům v první místnosti: některé připomínají třeba Gutfreundovi hlavy, nebo nějaké kubizující sochy. A u kreseb je to podobný moment, některé jsem třeba obraceli vzhůru nohama, tím se stírá kresebnost, kterou člověk vnímá na první pohled, a o níž by se asi víc zajímal, a my ji ještě narušíme neřízenou explozí barvy. Což zase může odkazovat na nějaký…, ale to jsme v tuto chvíli nechtěli, aby k něčemu odkazovali. Je tam spíš moment hry. Vytvoření pocitu.

Přemýšlím nad vyzněním výstavy. Že je zde prvek hry, vnímám, ale zároveň vnímám i obrazy zkázy, konce a je zde pro mě napětí mezi něčím, co děsí – konec, výbuchy, zánik a dynamikou, bohatostí a hrou. A celkově to na mě působí pozitivně. Zajímalo by mě však, jestli má být vyznění pozitivní, ve smyslu kreativní, nebo jestli je výstava o destrukci, konci a apokalypse.

DB: To mě nenapadlo. Většinou nám nejde o jediný způsob, jak tu věc jde číst.

JF: Možná o zmatení diváka a tom, že pracujeme s různými odkazy takto podprahově. Mně se ještě líbila v textové zprávě o výstavě od Jany Písaříkové ta poznámka, že to je jako po katastrofě, zamrzlý stav, kdy se člověk octne po něčem. Ale když jsme si včera prohlíželi fotky z výbuchů, tak ve chvílích výbuchu jsou bílé, není tam nic vidět. Místo epicentra je v tu chvíli neviditelné a člověk vidí potom jen stopu, kterou nemůže úplně řídit. Kresby v Blansku vznikaly s nějakým úmyslem, ale je přes to ještě další vrstva, kterou do jisté míry lze ovlivnit, ale dál je to na náhodě a s tím my záměrně pracujeme. S chybou, s něčím, co nejsme schopni úplně řídit. Stavíme nějaké mantinely a snažíme se udělat maximum a náhoda v tom hraje další důležitou roli pro nás.

epicentrum_06

Já na výstavě cítím velké kontrasty mezi jednotlivými složkami.

JF: To jsme si taky říkali, že je dobře, že ta jedna místnost je taková strnulá, s hudbou a přijdeš do té druhé, kde jsou dynamické výbuchy. Je to takový dialog mezi dvěma přístupy, ale nějak nám to fungovalo. Pocitově jako dvě výstavy v jedné.

A chtěli jste navodit moment překvapení?

JF: To jo.

DB: No nevím, zda překvapení, ale chtěli jsme, aby tam člověk byl znejistěn. Když prochází dveřmi, tak si toho ani nevšimne, ale když se prostor, kterým prochází, protáhne, tak prochází déle a tím vzniká kontrast. Najednou se octne v bílé místnosti v epicentru těch pohledů kamenů, což ještě umocňuje stroboskop umístěný v průchodu. Kdyby to bylo bez něj, tak to prostě tak nefunguje.

JF: Chtěli jsme vytvořit nepříjemné prostředí, musíte něco překonat, abyste byli překvapeni. Něco jako, když má člověk těžkou zkoušku a pak vyjde ven a je to pryč. Otevře si okno, nadechne se – áááá –  tak takto asi. Projít něčím nepříjemným a za tím je ta třešnička.

Ono je to opravdu hodně nepříjemné. Já jsem přemýšlela, že bych si tam před vernisáží stoupla a ubezpečovala lidi, ať se nebojí a vstoupí.

DB: Když se tam někdo neodhodlá, tak je to také možnost, jak k tomu přistoupit. Pokud si někdo uvědomí, že něco neví, nerozumí, ale je tomu zároveň nějak otevřený, přístupný, tak má zase šanci. Nejhorší je jít na něco, o čem vím, jak to bude dopředu a nenastane ten pocit překvapení a vnímavosti, kdy člověka osloví nějaká jemná věc a bude si říkat: to umím taky, a co je na tom. Když jsme chvíli učili kresbu, tak to byla naše strategie: neustále studenty dostávat do situace, kdy nevěděli, a pomocí šoků a překvapení jsme se snažili je donutit začít přemýšlet jinak o věcech, které jsou brány schematicky, automaticky. Dělá se to takto, aby to vypadalo takto a to je špatně. Tam nenastane moment objevování, otevřenosti a vnímání. To je vlastně taky důvod, proč měl být ten vstup tak razantní a pro někoho odpudivý, ale vlastně díky tomu, že člověk netuší, do čeho jde, a o čem to bude, aniž by tam vzadu bylo nějaké mimořádné překvapení, tak to takto může fungovat.

epicentrum_07

Odkazovali jste se někdy ve své práci k divadlu, nebo divadelnosti? Napadá mě totiž v souvislosti s vaší instalací text Umění a objektovost (1967) od Michaela Frieda. Kriticky se v něm vyjadřuje k divadelnosti  jako vlastnosti umění, které své hlavní kvality staví zejména na okolnostech setkání diváka s dílem.

JF: Nejblíž divadlu byl asi ten film, který jsme dělali, Echolog. Ten se natáčel v divadle. Tam šlo ale více o filmový jazyk.

DB: To byla natočená živá socha, práce s prostředím, s herci a s lidmi, které jsme řídili, ale zároveň jsem se chtěli vyhnout klasickému divadlu a klasické scénografii, aby se pak výsledná forma neblížila divadlu, scéničnosti. Je to jiná kategorie a jiné přemýšlení. Takže ne.

JF: Zároveň já mám třeba rád scénografii a umění, které si hraje s kulisovostí.

DB: To jsou jiný věci ta kulisovost.

Podobné je to v tom, že divadlo vytváří nějaké prostředí.

JF: Tak jsem právě vnímal tu otázku, a to mám rád. Mám rád rakouské (například Markus Selg) a německé umělce (Thomas Zipp), co s tímto scénografickým momentem pracují. Kdy to není divadelní, stále je to v ranku výtvarného umění, ale je tam ten scénografický moment, kdy je člověk vhozen do nějaké zastavené kulisy a jsou tam třeba videa, která divákovi naznačí, že se to cituje z nějaké hry, nebo z něčeho takového. S tím, žádný problém nemám.

Autorka je kurátorkou Galerie města Blanska, spoluautorkou rozhovoru je Jana Písaříková.

______________________________________________________________

Jiří Franta, David Böhm: Epicentrum / Galerie města Blanska / Blansko / 13. 10. – 13. 11. 2013

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *