Artalk.cz

Transformace veřejných toalet

Na místě bývalých záchodků v Žukově ulici na Střekově v Ústí nad Labem vyrostl nový outdoorový výstavní prostor, za nímž stojí sdružení Pro kompot a Obraz doby. Vznik netradiční galerie s výstavním plánem zaměřeným na regionální i zahraniční umělce inicioval architektonický pár Kristina a Jan Magasanikovi spolu s Vendulou Fremlovou, bývalou ředitelkou Galerie Emila Filly. V rozhovoru s Lenkou Sýkorovou přibližují okolnosti transformace veřejných toalet i své plány do budoucna.

Deska_01

Projekt DESKA prezentuje vizuální projekty ve veřejném prostoru. Mohli byste přiblížit, co vás vedlo založení další netradiční nonstop galerie v Ústí nad Labem?
Vendula Fremlová (VF): S nápadem přišli architekti a manželé Kristina a Honza Magasanikovi, kteří objekt koupili od městské čtvrti Střekov, a kteří jsou také autory současné podoby DESKY. Mě k tomuto projektu přizvali. DESKA je vlastně součástí širšího plánu postupně proměnit budovu bývalých veřejných záchodků v galerii, centrum umění i místního komunitního života. Tato proměna by se měla dít postupně, pozvolně, organicky a možná i jaksi intuitivně díky různým uměleckým intervencím. DESKA je vlastně prvním krokem v této proměně. A co nás k tomu vedlo? Mě osobně snaha ovlivnit kvalitními uměleckými díly veřejný prostor města Ústí nad Labem, který je dlouhodobě poznamenán a stigmatizován korupčními kauzami a nekvalitní architekturou.

Mohla bys alespoň stručně nastínit, jaké kauzy myslíš?
VF: Mám pocit, že se v Ústí nad Labem mnohdy staví bez architektonických soutěží, které mohou vygenerovat zajímavé nápady a vize proměny určitého místa. A tak je většina staveb a stavebních záměrů víceméně neprůhledných, někdy až korupčních. Nové budovy jsou k danému místu často velmi necitlivé (např. obchodní dům FORUM v centru města, dostavba dominanty města Větruše, nakonec i demolice cenného pavilonu A bývalé nemocnice…). Musím ovšem podotknout, že co se architektury týče, nejsem odborník. Kulturu a umění (navíc distribuované nestátní neziskovou organizací) naproti tomu vnímám jako veřejnou službu, která vlastně představuje protiklad k výše uvedeným momentům a rozhodovacím procesům, z nichž je veřejnost vyloučena.

Proč zrovna bývalé veřejné záchodky?
Jan Magasanik (JM): Asi to bude znít perverzně, ale záchodky nás samy nějak přitahovaly. Možná z nostalgie, možná síla kořenů, velikost, nebo moc místa. Když byl objekt na prodej, tak nás zaujal pro případ, kdyby se dcera jednou špatně učila − abychom jí zaopatřili budoucí povolání. Nechtěli jsme jen čekat, až k tomu dojde, ani jsme záchody nechtěli prozatímně pronajmout jako obchod s rybářskými potřebami nebo jako trafiku. Vzhledem k velikosti nás lákalo si tam promítat něco malého pro radost, něco co by nás samotné bavilo. K samotné akci nás rozhoupalo až spojení s Vendulou a místním sdružením Kompot. Nosili jsme to v sobě dlouho, chtělo to jít ven a šlo to v podobě desky s bobkem.

Kristina Magasaniková (KM): Záchodky – nezáchodky. Mně se nejvíc líbilo místo. Blízko do města, blízko k řece, blízko do Činoherního studia, blízko na úřad, a hlavně v parku. A až při realizaci jsem si až všimla, co je v „naší“ ulici za obchody: skoro vše, co je potřeba. Včetně skvělého železářství a domácích potřeb, které jsme při stavbě opravdu ocenili.

Ve vašem záměru, který byl kladně přijat městskou částí, byla iniciativa vybudovat nové kulturní centrum na Střekově – spojit galerii s rozvojem kultury, s podporou komunity a veřejnými službami. Můžete více objasnit veřejnou službu v kontextu s vašimi kulturními aktivitami kolem DESKY?
JM: Mě osobně asi nefascinuje ani tak služba, ani veřejná spojka záchodků s veřejným projektem DESKY, jako samotná postupná proměna objektu v něco, co ani ještě nedokážeme odhadnout. Doufám, že tímhle výkopem především znovu ožije místo jako prostor pro setkávání. Na to se vlastně těším nejvíc, jak na fyzické setkávání se sousedy, s novými i starými známými, tak především setkávání obecně s něčím nečekaným, s něčím čerstvým nebo zapomenutým, provokativním nebo sami se sebou. My jsme všichni tři chodili na Střekově společně na gympl, vzpomínám si, že jsem navštěvoval každou vernisáž Fillovky „pod vanou”, a dodnes jsem ani ještě nikomu neřekl, jak mě tahle zkušenost ovlivnila ve všem, co jsem kdy potom dělal. Mě by udělalo největší radost, pokud by i jen na jednoho člověka měla mít podivně se proměňující DESKA pozitivní vliv.

Deska_02

KM: To se, myslím, potvrdilo i při realizaci. Ten týden, co jsme DESKU stavěli, mě nejvíc překvapili reakce lidí. Zajímalo je, co z toho bude? Někteří chodili kolem denně a sledovali nás. My jsme si postupně vymýšleli různé náplně a příběhy a obměňovali jsme je podle toho, jak DESKA rostla. Byla to docela zábava. Ale ani my jsme vlastně nevěděli, jak to celé dopadne. Tento moment překvapení bychom rádi zachovali. Měla jsem pocit, že to probouzí v lidech dětskou zvědavost a snad i radost.

VF: Pro mě je umění s veřejnou službou spojeno. Mělo by být přístupné všem a posouvat a proměňovat náš pohled na svět, naše poznání. Nebo tuto možnost alespoň nabízet.

Galerie vznikla na základě architektonického návrhu, jehož součástí byla realizace nové fasády monochromatické růžové barvy ve velikosti 8 x 5 metrů. Proklamujete, že se nejedná o billboardovou galerii, avšak její velikost jí může evokovat. Čím se tedy liší kupříkladu od Billboart Gallery Europe?
VF: DESKA sama je uměleckým objektem. Proto ji nyní vystavujeme tak, jak je. Následující realizace ji mohou hodně proměnit, např. i prostorově deformovat. To jsou asi zásadní odlišnosti od přesně stanoveného formátu billboardové plochy.

KM: I když prapůvodní myšlenka byla deska, která se více podobala billboardu, myslím, že dnes pod růžovou divností s boulí už billboard málokdo vidí. Líbí se mi myšlenka obrazu v ulici. A třeba se jednou ten obraz otevře. Dnes jsou tam malá růžová dvířka, která vypadají spíš jako z Alenky v říši divů, ale slouží zatím jen pro nás, abychom se dostali dovnitř. Když jsme je tam dělali, tak se lidé zastavovali a ptali se, jestli můžou dovnitř a jestli ty dveře nejsou malé? To ještě netušili, že budou růžové.

JM: Také bych byl raději, aby kolemjdoucí v DESCE viděli spíš vstoupení klasického obrazu do veřejného prostoru. Raději snad, aby s ní jednotliví umělci a kurátoři pracovali jako s klasickou veřejnou deskou, stěnou, tabulí nebo obecně platformou, než jako s billboardem nebo plakátovací plochu, kterých je kolem spousta. Pokud pro to bude důvod, ať se DESKA na čas klidně i promění v billboard. Neradi bychom dopředu povrchně zneužívali použití soudobých medií jako galerijního nástroje, nebo využívali lacinou ironií fenomény doby, bylo by to prvoplánové a zbytečně by to mohlo zastiňovat jednotlivé projekty umělců a kurátorů. Projektu galerie jsme dali název DESKA, protože je obyčejný, vystihuje to, co to je a zároveň nechává prostor různým významům.

Kdo u vás bude vystavovat?
VF: Nyní je to Kristina Magasaniková s DESKOU, následovat ji bude přibližně za měsíc Štěpánka Bláhovcová. První cyklus bude zaměřený na konkrétní místo a jeho reflexi a bude možná ryze ženský, ale i to je zatím otevřené.

KM: Náš sen je pozvat i umělce ze zahraničí. Kdyby se nám povedlo pro DESKU nadchnout i známé umělce, tak by to byla pecka.

JM: Přestože by DESKA měla být jen pilotní projekt dlouhodobější proměny, tak bychom chtěli, aby fungovala, co nejdéle, a aby se na DESCE vystřídalo několik cyklů s různými přístupy. Chtěli bychom, aby se v dalších sériích objevili nejen různorodí umělci a kurátoři, ale i aktivisté a skupiny, které mají co sdělit a zaslouží si prostor na veřejnosti, podobně jak si pro své podivínské počínání, kterému obětují svůj čas, původně zasloužili umělci místo v galeriích.

Plánujete prezentace regionálního i světového umění. Chcete vytvořit určité konfrontační výstavy nebo dát širší prostor pro středoevropské umění? A na co chcete nalákat zahraniční umělce?
JM: Chceme se vyvíjet a učit pomalu. Určitě bychom chtěli dát prostor zahraničním autorům a maximalizovat snahu o konfrontace místního s cizím a naopak. Určitě k tomu dojde v dalších fázích, jakmile se dostaneme dovnitř, kam bychom chtěli lákat především na ”malost” a jinak také na místo mezi Prahou a Berlínem. Pokusíme se ale získat i ”cizí” respektive ”nemístní” i na DESKU, podle témat jednotlivých cyklů, o kterých zatím ještě nemáme zcela jasno.

KM: Určitě nepůjde vše hned a najednou. Ale pokud udržíme DESKU jako „tak trochu divný“ projekt, tak se nám snad povede přivést do Ústí zajímavé umělce.

VF: Mě se líbí idea pomalého vývoje a učení, jak o tom mluví Honza. To se dost rozchází s dnes preferovanou představou, že všichni musejí mít dopředu o všem jasno, včetně časového plánu, představou, která z kurátorů dělá především manažery. Uvidíme, jak se celá věc vyvine, ale nechybí nám zahraniční kontakty, entuziasmus a zajímavé místo. Z projektů, které budeme realizovat, chceme mít hlavně radost a potěšení.

Deska_03

DESKA je site-specfic galerií. Jaké jsou další vize proměny celé budovy?
JM: DESKA je první výstavní krok, který se striktně odehrává pouze ve vnějšku budovy. Zároveň se Kristina rozhodla svým projektem neničit nic, co existuje, takže deska je pouze přisazená k objektu a elasticky se přizpůsobuje i stříšce nad vstupem do domu. Po skončení projektu DESKY bychom chtěli uskutečnit pár výstav uvnitř budovy za stávajícího stavu, a pak postupně vnitřní i vnější stav velmi pomalu proměňovat jednotlivými výstavami, nebo výstavními zásahy do formy, kterou momentálně nedokážeme předpovědět.

Zvláštní vydutý tvar evokuje těhotenství. Chápu dobře, že tato indicie je správná a odkazuje na příslib nových výstavních projektů na ústeckém Střekově? Čím chcete touto uměleckou intervencí proniknout do místní komunity?
VF: Ano, je možné si to spojit s těhotenstvím a růžová barva tyto asociace určitě podporuje. Jak se říká, jsme „v naději“. Snad se toto nadějné očekávání promítne i do atmosféry místa, ale to už se vlastně děje nyní. Lidé se ptají, zajímají. DESKA by měla do budoucna sloužit k podpoře místní komunity a prohloubení sounáležitosti s místem.

JM: Chtěli jsme začít na začátku, takže symbolika spojená se zrozením se nabízí poměrně dobře. Zároveň koresponduje i s názvem Kristinina studia “She-architekt”, který proklamuje, že dnešní architektura není výsadou jen architektů-mužů. Samozřejmě bychom neradi, aby místní vnímali objekt jako nepřátelského vetřelce, a proto jsme do plochy desky vnořili obrazovku, na které bude pro každou výstavu doplnění k expozici, kdo, co, nebo s jakým záměrem na DESCE momentálně vystavuje. DESKA vznikla v rámci spolupráce dvou nezávislých organizací, občanských sdružení Obraz doby a Kompot a s přispěním Ústecké komunitní nadace, se kterými bychom chtěli i nadále spolupracovat na pořádání doprovodných akcí k výstavám i na sousedských setkání u DESKY.

Jaký způsobem chcete místní obyvatele zapojovat do vašich projektů?
JM: Neplánujeme žádný lidský experiment, ale jen se přátelsky a normálně bavit, potkávat se s lidmi a jejich myšlením. Těšíme se na setkávání u obrazu doby a na případné debaty o hloubce obrazu.

Autorka je teoretička umění a kurátorka, přednáší na FUD UJEP v Ústí nad Labem

______________________________________________________________
foto: Kristina a Honza Magasanikovi

 

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *