Artalk.cz

Ei a španělská koupelna

Nedělám nic, co by tomu nějak vědomě napomáhalo. Vnímám celou řadu neuspořádaných podnětů a vím, že tuhle situaci už jsem několikrát zažil. Něco se stane. Rozdíl je v tom, že teď, kdy jsem starší, klidnější a rychlejší v analýze, to všechno vnímám s celou tou masivní fyzickou, vonící a barvami hýřící intenzitou. Vlastně si připadám už nějaký čas zranitelný – a asi konzervativní. Horizont mého vnímání vizuálního umění je momentálně zahlcen klasickými obrazy. Proces rozpoznávání jednotlivých elementů se zrychluje, vizuální jazyk a struktura se stávají zřetelnými. V břiše mám napětí – nevolnost a šimrání vzrušení. Stávám se ústředním bodem procesu, kde se musí kráčet po hraně, která hrozí ztrátou sebereflexe a odstupu. A obrazy Evy Konstantinidu, které do konce července vystavuje ostravská Galerie Dole, se mi tak nějak připletly do cesty.

Ei_02

Stalo se to před pár lety ve Vídni. Poprvé jsem skutečně „uviděl“ Picassovy malby. Byla to plátna z pozdního období a mně se v tu chvíli změnil jeden segment života. Prakticky deset let jsem bojoval s picassovskou legendou. Hledal jsem si cestu k umělci, který se mi nikdy nelíbil – všechny ty neustálé protikladné změny stylu, tvarově bizarní svět, který jsem ale většinou znal jen z reprodukcí – byl jsem si jistý, že chyba je na mojí straně. Nevzdával jsem se. A on se jen generoval stále větší chlad a nervozita. Vzpomínám si, že když jsem tehdy v Albertině vkročil mezi Picassova plátna, téměř okamžitě jsem přišel o možnost využívat ochrannou racionální zónu kritického odstupu. Neočekával jsem nic, nebyl jsem zvědavý. Ale během malé chvíle se kontext mého život absolutně proměnil. Někdo to všechno přepnul. Barvy bylo všude tolik… pocit příjemně hladkého a měkkého krému v puse a břicho hlazené štětcem, který si tou hmotou razí cestu. Všechny neobyčejně zářivé barevné pasty kolem preferovaly fyzičnost a neodbytnost. Všechno to hučelo a vpíjelo se do mě. Pozoroval jsem zblízka jednu z variací na Velasquezovy Dvorní dámy a byl si jistý, že se dívám na neustále se aktualizující malbu, moderní a živou hmotu – esenci modernistické touhy, učinit ze samotné barvy svébytný, pulzující a soběstačný fenomén. Teprve ve Vídni jsem pochopil, že žít s Picassem znamená emoční a fyzickou zběsilost, znamená to nemít prostor pro odstup, znamená to cítit s přivřenýma očima každý drobný záchvěv a změnu.

Když jsem sestupoval dolů po schodech ostravské galerie Dole a uviděl první plátna ze současné tvorby Ei (Evy Konstantinidu), celý ten vídeňský vizuální otisk se mi najednou vynořil v paměti. Už nahoře na schodech leží těžká vůně čerstvého oleje a o obrazech tak víte dříve, než je vůbec zahlédnete. Už předem rozpoznáte materiál, jehož formální variabilita je nepopiratelná a staletími ověřená. Vstupujete do důvěrně známého prostředí a jste napjati, jestli budete jako tolikrát předtím zklamáni, nebo…

Ei_01

Když jsme se poprvé setkali, studovala Eva Konstantinidu malbu na Střední umělecké škole v Ostravě. Vypadala jako drobná řecká komunistka, řešila genderovou problematiku malbami v Basquiatově stylu a já jí moc nevěřil. Byla to chyba. Když jsme se teď – po dlouhých šesti letech – s Evou znovu viděli, mluvila o tom, jak chodí po galeriích, luští vizuální kódy lidí, co tady byli před ní a soustředí se na stále jemnější detaily. Mluvila o svých pokusech namalovat Tizianovo Kladení do hrobu, o nesmírných těžkostech spojených s pro ni tak jiným a novým vizuálním jazykem. Za těch šest let, kdy stihla absolvovat studium na ostravské Fakultě umění v ateliéru Daniela Balabána, se její styl naprosto proměnil. Kontinuitu tohoto procesu však stále zajišťují dva prvky. Jasně rozeznatelný tah – pastózní gesto, prostorová jednotka proměňující se v závislosti na kontextu. A pak také volba bizarních barevných kombinací, ostře svítících, výrazných a často kontrastních tónů, které ale přesto působí harmonicky uklidňujícím a příjemně hřejivým dojmem. A jsou to právě tyto dva aspekty, které mi Ei spojují s pozdním Picassem. H. Taine, by zde jistě utrousil něco o společné – tedy jižní, geografické lokalizaci obou výtvarníků (Ei má řecké kořeny), ze které musí vyplývat stylové souvislosti, ale Eva na tuto archaickou narážku nereagovala nijak pozitivně.

Vystavená plátna jsou důkazem procesu transformace – je to vzrušené hledání vyvážené formy. Expresivní je tady vše. Depresivní paradoxně – vzhledem k tradici užití této formy, nic. Je to jako vstoupit do španělské koupelny. První dojem je příjemné, hravé teplo, a když začnete uvažovat nad tím, jak je možné, že všechny ty kachličky s roztodivnými motivy a barvami fungují jako celek, nepřijdete na to. Nemá to logiku. Je prostě jenom nutné to všechno přijmout a užít si to.

Ei_03

„Musíš se umět ohodit a stýkat se, se slavnými lidmi…vymetat prestižní večírky. A ve volném čase pak makat na tom svém díle. Musíš si držet ten stejný styl, aby si tě s nikým nespletli. A až budeš slavný, tak to musíš dělat pořád dál, i když tě to začne nudit, jinak lidi nasereš…což se ti nakonec stejně podaří“ (Basquiat, režie a scénář Julian Schnabel).

Paralelně se zatím tržně a společensky neúspěšnou Ei vystavuje v Ostravě – v nedaleké Industrial Gallery – úspěšný Jakub Hošek. Viděl jsem jeho práce v horizontu sedmi let čtyřikrát a musím přiznat, že si drží styl. Poprvé jsem byl ohromený, podruhé sebevědomě poučený jako člen nějakého elitního klubu, ale teď se bohužel nalézám v zóně nudy. Ei možná ještě nepochopila zmíněnou Schnabelovu radu, tedy co člověk musí udělat pro to, aby byl slavný a úspěšný. Ale čistě ze sobeckého hlediska návštěvníka výstav tvrdím, že zatím vážně nenudí.

______________________________________________________________
Ei: Obrazy / kurátor: Vladislav Holec / Galerie Dole / Ostrava / 3. 6. – 26.- 7. 2013

 

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *