555 + 5: Nikl
17. 6. 2013Recenze
Tři pětky v názvu doprovodného programu k Ceně Jindřicha Chalupeckého (5 finalistů 5 měsíců 5 míst) artalk rozšiřuje o 5 teoretiků, jenž by postupně měli zmapovat putování modulu, v němž se program odehrává, po České republice. Účelem je přiblížit tvorbu všech letošních finalistů, ale také přinést různé pohledy na Cenu Jindřicha Chalupeckého, zvolený model doprovodného programu i na to, jak akce fungovala v dané lokalitě. Začínáme Prahou a Richardem Niklem, brněnská akce s Danielou Baráčkovou je naplánovaná na 20. června.
Jan Kratochvil: Proč současnému umění tak málo rozumíme?
Právě tuto otázku si před sebe kladla první část doprovodného programu k letošní Ceně Jindřicha Chalupeckého. Jednotlivá setkání s nominovanými umělci jsou situovaná opět jako loni od jara až do podzimu v Praze, Brně, Ostravě, Českých Budějovicích a Plzni pod taktovkou Ondřeje Horáka. Snahou je ve veřejně exponovaných zónách daných měst uspořádat celodenní osvětový program přibližující problematiku současného umění i prezentaci samotných finalistů, z čehož je odvozený možná až příliš doslovný název “5 finalistů 5 měsíců 5 míst”. Horák si tak vytváří prostor pro využití svých zkušeností z let strávených v lektorských odděleních galerijních institucí, nejosobitěji zastoupených dobou spolupráce s kutnohorským GASKem v době jeho rozjezdu a rozkvětu.
Co může působit jisté překvapení je sociální záběr prezentací, které se specificky cílí na odloučené skupiny, konkrétně mentálně postižené a seniory, další referenční skupinou jsou pak studenti středních, ale třeba i mateřských škol z dané lokality. Tedy lidé, které ne zcela běžně vídáme na jinak poměrně společensky specifických akcích spojených s prezentací finalistů a následně vítěze Ceny Jindřicha Chalupeckého.
Další novinkou je potom jiskrné logo J&T BANK v poli sponzorů, hned vedle již po tři roky zde stojící mezinárodní poradenské společnosti Deloitte. O J&T BANK neslyšíme v kontextu umění poprvé ani naposled. Její exklusivní magazín Magnus, dnes již ve čtvrtém vydání, se zaměřuje na privátní klientelu a přátele banky, nese "poslání kultivace myšlenky "noblesse oblige”, skutečnosti, že postavení zavazuje a bohatství a svoboda jsou především věcí osobní a společenské zodpovědnosti”, abych citoval anotaci na webu banky. Před nedávnem jsme také mohli navštívit veletržní prezentaci čtyř pražských soukromých galerijních subjektů v nově zrekonstruované Karlín Hall, opět pod značkou Magnus, tentokrát s přídavkem Art, taktéž pod kurátorským vedením Ondřeje Horáka.
Nemohu si pomoci, ale vyvstává mi z toho otázka, zda-li sociální přesah doprovodného programu s jeho snahou o oslovení co nejširší veřejnosti nemůže být náhodou zároveň i snahou postihnout co nejvíc “správných bodů”, ocenitelných každým vhodně situovaným sponzorem, tedy v tomto případě J&T? Zároveň však jistě může jít i o altruistické pokračování v kurzu, který Horák nabral již ve svých dřívějších programech.
V souvislosti s aktivitami umělecké veřejnosti v hnutí Mánes umělcům! jsem prolétl cíle původního spolku Mánes z přelomu 19. a 20. století a dozvěděl jsem se, že jedním z hlavních snah českých rakousko-uherských a později československých umělců bylo osvětlit obecné společnosti jinak obtížně přijímané tehdejší moderní umění. S myšlenkou pochopení umění širokými masami a jeho šíření coby součásti každodenní reality přichází také koncept socialistického realismu v jeho trivializující formě. Dnes se otevírá otázka po pochopení umění nezainteresovanými z pozice prestižní umělecké soutěže sponzorované nadnárodním bankovním domem. Jemná komika a přitom zcela pochopitelná a přirozená proměnlivost společenských parametrů.
Můj tón má možná příliš negativní nádech, ale ve skutečnosti může jít konečně o nalezení správného směru. Stoupající pozice J&T, obhájená nejvýraznějšími pražskými galeristy, jistými kurátory a nyní i nejvýznamnější uměleckou soutěží v našem státě, může být právě tou odpovědí, kterou všichni hledáme v našem postransformačním prostředí zcela postrádajícím fungující systém státní dotační politiky vůči kulturnímu sektoru. Možná už nebude nutné demonstrovat před ministerstvem kultury, magistrátem, či úřadem vlády, postačí nám obrátit se na soukromý sektor. Tak jako to z velké části úspěšně zažívá kupříkladu Tranzitdisplay nebo A2. Dosavadní převládající obava tzv. nezávislých ze zavázání se komerčnímu subjektu (jak jsme mohli vidět a slyšet na nespočtu diskuzí kolem výzvy o nulové mzdě) se možná ukáže jako bezpředmětná, J&T a podle jejího vzoru další je mohou přesvědčit. Ostatně stát se jako vhodný partner rozhodně neukázal. Kultura je obecnou společenskou hodnotou a nemůžeme čekat, že vystačí nejen existovat, ale i rozvíjet se pouze ze státních subvencí za přehlížení soukromého sektoru.
Avšak zpátky ke konkrétnímu programu. V rámci pražské prezentace prvního z finalistů - Richarda Nikla - proběhla také diskuze kladoucí si otázkou po pochopitelnosti současného umění. V panelu, v němž se setkali Milena Bartlová, Jiří Ptáček, Tomáš Vaněk, Richard Nikl a moderátor Mario Kubaš (záznam ČZ zde), zaznělo z publika delší zamyšlení se nad elitní cyklicky se sebeapologizující uzavřeností současné umělecké scény. Milena Bartlová svým pregnantním, nekompromisním, však jako vždy lehce mateřským projevem naznačila, že podobné vnímání je omezeností diváka, leností a neochotou zamyslet se a snažit se pochopit komplexní systém současného umění.
Kde jsou tedy styčné plochy množin nezainteresované a umělecké veřejnosti? Jedna strana nás vidí jako sebestředné elitáře, my reagujeme obviněním z lenosti a nedostatečného rozmyslu. Je tedy prostor snažit se někomu vysvětlit, co to je současné umění a odhalit, proč mu podstatná součást společnosti nedůvěřuje a odmítá ho akceptovat, tedy i chápat?
Původní představa setkání v duálním pavilonu koncipovaném finalistou ceny Richardem Niklem na základě architektonického zpracování tzv. Skládačky Václava Šuby a Michaely Štastné z Vysoké školy uměleckoprůmyslové se nenaplnila. Plán strávit příjemné odpoledne na trávě mezi Vltavou a Rudolfinem, poslechnout si pár přednášek, prohlédnout pěkné knížky plné obrázků umění, kouknout na výstavu a vypít spoustu vína selhal zásahem deštivého počasí, jehož postupnou gradaci v mnoha místech nezastavili ani protipovodňové systémy. Ale tak daleko v tom šedivém odpoledni ještě nikdo nemohl vidět. Panovalo jen rozčarování z promarněné příležitosti diskutovat s veřejností o umění nebo si spíš jen oddechnout s přáteli.
O samotném finalistovi CJCh Richardu Niklovi bylo vícekrát řečeno, že je umělcem budoucnosti. To je podle mě zkratkovité tvrzení. Jeho tvůrčí proces je vystaven na synkretickém propojení archaických forem a materiálů s formami a materiály zcela aktuálními, to vše pod obsahovým diktátem technologicko-společenského fenoménu dneška: sociálních sítí. Bezčasý horizont, který touto syntézou vzniká, odkazuje spíše k tady a teď, než k vidině budoucnosti. Ve zjednodušené recepci však můžeme mluvit o jeho směřování s ohledem k budoucím aplikacím podobných přístupů. Ale prostý fakt, že někdo využívá sociální sítě ke své tvůrčí realizaci za vědomí, že o sociálních sítích do budoucna uslyšíme čím dál více, neznamená, že jde o umění budoucnosti.
Co je na Niklově prezentaci také velice aktuální, je rozvolnění role umělce mezi pozice teoretika a kurátora. Nikl si sám určuje svůj kontext na poli současného umění, zná práci autorů využívajících podobné přístupy a uvažování, navazuje na jejich práci, vybírá a občas užije, co považuje za nosné, a to i v přímých převzetích legitimizovaných přiznanou citací. Kupříkladu na závěr prezentace měla proběhnout na našem území historicky první dražba autorského tweetu. O této akci Nikl sám mluvil jako o citaci práce jedné ze svých oblíbených umělkyň. Otázka po problematičnosti geografického vyčlenění v internacionálním prostoru twitteru, kde i Nikl sám komunikuje anglicky, nezazněla.
Niklův přístup velmi trefně demonstruje výhody internetu pro současné umění, kdy máme možnost se stále častěji setkávat se vzdělanými umělci, kteří se vyznají ve své sféře zájmu a svedou přesně definovat svoji pozici v ní. Umělec sám konstruuje vlastní teoretický diskurz a ten navíc, jako v tomto případě, zhmotní formou svébytné kurátorské výstavy.
Samotný prodej tweetu, jehož veřejný status se akvizicí obrací o 180° do pole osobního vlastnictví, vytváří vhodný obraz doby, v níž cimrmanovské “lom Vám můžou zatopit, zasypat, ale nikdo Vám ho nemůže vzít”, nabývá novou dimenzi, od radikální politiky znárodňování, k níž je v citaci odkazováno, k nekontrolovatelnému mafiánskému kapitalismu, pro mě za poslední dobu nejlépe zhmotněného v situaci kolem normalizačního hotelu Praha a sousedícího parku. Tyto prostory nabízeli v 90. letech veřejné komunitní služby, dnes se stanou prodlouženou zahradou nadnárodního miliardáře, bez ohledu na architekturu, bez ohledu na veřejný zájem, bez ohledu na cokoli. Niklova práce tak cílí na nešvary a zároveň klady současné společnosti, nejen v jejím prohlubujícím se technicistním charakteru, ale v její obecné komplexitě, je pak jen otázkou, jestli až takový přesah je umělcovým zájmem, či nikoli.
Jak z uvedeného vyplývá, mám své pochybnosti stran míry ovlivnění samotné akce zadáním generálního sponzora, stejně tak nevěřím možnosti vysvětlovat široké veřejnosti zcela aktuální umění. Nemohu však tvrdit, že není nakročeno správným směrem v budoucnosti Ceny Jindřicha Chalupeckého a třeba se její prestiž časem zesílí natolik, že pro sponzory bude ctí přispět jakoukoli částkou. Končím tedy s optimismem, snad nikoli slepým.
Jen Kratochvil | Narozen 1986, působí jako nezávislý kurátor současného umění v Praze a ve Vídni. Spolupracuje s muzei i nezávislými výstavními prostory. Společně s Hynkem Altem vede ateliér Fotografie a nových médií na FAMU. Věnuje se převážně práci s médiem pohyblivého obrazu. V rámci vídeňské platformy Significant Other, kterou založil společně s architektkou a kurátorkou Laurou Amann, se zabývá ohledáváním hranic mezi uměním a architekturou.