Z tradice se nelze vymanit

Moderátorka profesorka dějin umění zaměřující se na středověké i současné umění, kardinál, redaktor periodika Kunst und Kirche a zároveň duchovní, architekt a současný malíř tvořící abstraktní monochromní plátna. To byli účastníci veřejné panelové diskuze, která se uskutečnila 20. května 2013 v souvislosti s uvedením prvního letošního čísla Kunst und Kirche / Postsäkular. Zum Beispiel: Tschechien. Výběr diskutujících dopředu již sliboval zajímavou konfrontaci, což vedlo Martina Vaňka k účasti v řadách publika. V následujících řádcích ve stručnosti přibližuje průběh diskuze okořeněný vlastními postřehy.

Milena Bartlová v úvodu načrtla několik základních otázek, na něž je podle ní třeba hledat odpovědi. Jmenujme alespoň dvě nejdůležitější: Co lze považovat za církevní umění? Je církev připravena vést dialog se současným uměním? Zároveň poukázala na zřejmé přetržení přirozené vazby mezi uměním a církví, které nastalo po druhé světové válce. Zmínila se též o plánovaném vatikánském pavilonu na Benátském bienále, který může představovat důležitý mezník.

Na Bartlovou navázal kardinál Duka. Základní problém podle něj spočívá v tom, že po staletí budovaná kontinuita spolupráce církve s výtvarnými umělci byla přetržena již dříve, a sice po 1. světové válce. V současnosti církev naráží na nedostatek mecenášů a sama si nemůže financování umění dovolit a přistupuje proto k levným a líbivým řešením. Mimo jiné Duka také upozornil na to, že ne vždy současné umění slouží dobře. Jako příklad uvedl Corbusierův dominikánský klášter La Tourette, z něhož se kvůli četným nedostatkům mniši vystěhovali. Alois Kölbl popsal filozofii časopisu Kunst und Kirche, která spočívá ve sbližování umění a církve. V případě dialogu mezi církví a uměním nehrají podle něj roli pouze finance a křesťanské umění nemusí vytvářet pouze křesťané.

Následně Bartlová vznesla otázku, zda církev nemůže být odvážnější ve svém přístupu k současnému umění, a vedle otázky peněz řešit též otázku svého sebevědomí a vkusu. Podle Josefa Pleskota není problém postavit dobrou architekturu nebo pořídit kvalitní umělecké dílo a takovýto úkol není otázkou peněz ani pro jednotlivce, natož pro církev. I on sám vlastní několik zajímavých a kvalitních uměleckých děl a mohl si je dovolit. Takže se jedná pouze o otázku vkusu. Pleskot je zvědavý na konfrontaci vatikánského pavilonu s ostatními a nemyslí si, že by rozdíl mohl být až tak veliký. Podle něj Vatikán může mít i kvalitnější zastoupení. Zároveň se podělil o svůj zážitek z nejmenované výstavy jednoho pákistánského umělce, z níž si odnesl otřesný zážitek. V porovnání s tím si pak v jiné galerii, která vystavuje evropské umění, uvědomil poselství „křesťanské lásky“, které je v něm obsaženo. Z tradice se nelze vymanit.

Milena Bartlová uvedla, že se domnívá, že křesťanské hodnoty je možné nalézt i v dílech, která tak nebyla prvoplánově míněna a zároveň se zeptala, co je třeba hledat za nedůvěrou mnohých farností k současnému umění. V této souvislosti Dominik Duka zdůraznil, že zde nereprezentuje pouze svou osobu, ale je zástupcem církve, jejíž věřící mnohdy nežijí v takovém blahobytu jako lidé v Evropě a nemohou si tudíž umění dovolit (viz africké národy). Zároveň upozornil na problém památkové péče, která musí každý moderní zásah do památky schválit. V případě, že církev zadá zakázku na vytvoření určitého souboru děl, musí také proběhnout výběrové řízení a zde vyhrává většinou nejlacinější projekt. Velký problém pak má s ideologizací umění, které se vyděluje od ostatních sfér kultury a společenství.

Alois Kölbl v této souvislosti zmínil příklad Adrieny Šimotové, jež dokázala v komunistické éře přežít díky umění a františkánskému klášteru, který ji poskytl útočiště. Nyní, když bojuje s těžkou nemocí, se jí umění stává opět prostředkem k přežití a nemoc se stává tématem jejích děl. Do diskuze se poprvé zapojil i Jaromír Novotný, jenž zdůraznil, že pro něj jako pro umělce je církevní prostředí něco absolutně nového. Největší smysl podle něj má dialog mezi dobrým uměním, které naváže přirozený dialog s církevním prostředím. Díla, která nevznikají v kontextu církve a křesťanství, mohou podle něj téměř proti záměru jejich autora působit silně spirituálně (viz koncept intervencí u Nejsvětějšího Salvátora).

Moderátorka následně směřovala debatu k pochopení uměleckého díla z hlediska jeho kultovního charakteru. Co očekáváme dnes od uměleckého díla v rámci církve? Dominik Duka zdůraznil, že je třeba rozlišovat mezi náboženským, spirituálním a liturgickým uměním. Zároveň se však ptal, co vše je dneska vlastně umění. Podle něj jsme společnost zrodu a musíme hledat nové cesty.

Josef Pleskot poreferoval o návštěvě výstavy Karla Malicha, v jejímž závěru mohl návštěvník zhlédnout exponát Kosmická soulož, u něhož posedávali mladí lidé, kteří byli z plastiky očividně u vytržení. Ptal se sám sebe, co tam hledají a proč to nehledají jinde – tedy v církevním prostředí. Zároveň zmínil příklad děl Václava Cíglera v kostele Nejsvětějšího Salvátora. U obou – Malicha a Cíglera – vnímá Pleskot jistou afinitu, avšak považuje za divné, že ani jedna ani druhá strana nedokáží vystavět most, který by vedl ke sblížení.

Alois Kölbl vyzdvihl další intervenci u Nejsvětějšího Salvátora, a sice dílo korejského umělce Choi Jeonghwy s názvem „Beautiful! Beautiful Life“. Instalace sestávající z tordovaných balonků se vznášela nad oltářem a nezatěžovala prostor, naopak odlehčila starý vztah mezi náboženstvím a politikou. Podle Kölbla je přesně tohoto odlehčení zapotřebí. Citoval Friedhelma Mennekese, jenž tvrdil, že církevní prostor může být prostorem pro umění, musí se však snoubit schopnost dialogu s kvalitou díla.

Další otázka Milena Bartlové zněla: Jak dokáže dnes římskokatolická církev působit jako objednavatel? Josef Pleskot se ve své praxi nikdy nedočkal ze strany církve jasného zadání. Oběma stranám bylo jasné, že je třeba projekt zhotovit, ale naráz se objevily různé překážky – památkáře nebo peníze nevyjímaje. Podle něj církev jako objednavatel ještě nedospěla. Je třeba být náročnější a vznést potřebu nových prostorů, tak jako filharmonii nestačí Rudolfinum k interpretacím moderní hudby, tak ani církvi nemohou stačit staré prostory.

Dominik Duka oponoval otázkou, zda u nás najdeme progresivnější instituci, než je církev, načež Pleskot reagoval potvrzením, že církev je sice progresivní, ale ne dostatečně. Duka zmínil odvahu církve v případech četných rekonstrukcí církevních objektů. Když filharmonie opustí Rudolfinum, co s ním pak bude? Svatostánky však ročně navštíví sta tisíce až miliony lidí po celém světě. Kolik lidí si nalezne cestu k modernímu umění? Je současné umění vůbec schopno obyčejného člověka oslovit? Podle Duky má současný člověk strach, je mu proto bližší umění předků, kde cítí své kořeny. Corbusierovo inženýrství, které mělo formovat moderního člověka, způsobilo to, že se člověk bouří proti současnému umění.

Následovala diskuze, z níž vybírám postřehy zmíněné Jaromírem Novotným a Dominikem Dukou. Novotný sdělil svou zkušenost s arcidiecézním muzeem Kolumba v Kolíně nad Rýnem. Nikdy před tím ve svých dílech neviděl nic církevního, ani to do nich vědomě nevkládal. Jde o intimní vztah, intimní proces tvorby mezi ním samotným a vznikajícím dílem. Proto ho velmi překvapil Stefan Kraus, který jej oslovil, aby v tomto muzeu vystavil svá plátna, protože v nich našel paralely k mnohým církevním uměleckým dílům, které Kolumba představuje. Novotný pak sám musel uznat, že když plátna viděl navěšená vedle Madony od sv. Kolumby, nalezl v nich překvapivé momenty sblížení s církevním prostředím. Tento dialog měl podle něj logiku. Byl daleko více o životě a smrti, než by si dříve dokázal představit. Je však rád, že tato sounáležitost, toto společenství bylo dočasné a daná díla jsou opět otevřená dalším možnostem interpretace. Dominik Duka zmínil vztah Václava Havla k současnému umění v katedrále sv. Víta. Havel byl toho názoru, že v katedrále nemůže obstát žádné dílo žijícího člověka. V této souvislosti je Duka zvědavý, zda zákonodárci potvrdí rozhodnutí sedmi držitelů klíčů od sv. Víta, kteří tentýž den schválili umístění Koblasovy plastiky Vzkříšení v katedrále.

Autor je zaměstnancem Centra nových strategií muzejní prezentace (CENS), Moravská galerie v Brně

______________________________________________________________

Postsekulární umění? / organizátor: Centrum teologie a umění / moderátorka: Milena Bartlová / účastníci: Dominik Duka, Alois Kölbl, Josef Pleskot, Jaromír Novotný / barokní refektář dominikánského kláštera u Sv. Jiljí / Praha / 20. 5. 2013 od 19:30

______________________________________________________________

foto: Martin Staněk

 

 

Martin Vaněk | Narozen 1982, je historik umění, kurátor a výtvarný kritik. Vystudoval dějiny umění a český jazyk a literaturu na FF MU v Brně. Od roku 2017 je doktorandem Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze. Pracoval jako kurátor v Muzeu Jindřichohradecka, Alšově jihočeské galerii a také v metodickém centru při Moravské galerii. Je spoluautorem stálé expozice AJG s názvem Meziprůzkumy. Sbírka AJG 1300–2016 (2017, 2018, 2019, 2020). Působí jako externí kurátor AJG, externí kurátor Muzea fotografie a moderních obrazových médií v Jindřichově Hradci. Je členem iniciativy Je to i tvoje město.