Ono by to bylo moc složitý, to vysvětlit

Prostorově střídmá instalace v Galerii 35m2 Patrika Kriššáka a Michala Pěchoučka je příspěvkem k asketickému proudu bádání na poli malby a používaného materiálu. Píši záměrně „instalace Kriššáka a Pěchoučka“, protože Pěchoučkův kurátorský přípěvek je na instalaci velmi citelný a navíc do značné míry přesahuje hranice role kurátora: Pěchoučkova konceptuální výstava pracuje s díly Patrika Kriššáka.

„On se ve své práci zabývá vztahy mezi věcmi, a tak …“, začala dívka rozhovor s druhou dívkou v kavárně na Pavlači. „Jak jako vztahy mezi věcmi?“ odvětila jí druhá. „No prostě vztahy mezi věcmi, ono by to bylo moc složitý, to vysvětlit … to bych si musela vzpomenout, jak on to přesně píše … ale bylo to moc zajímavý.“ „Jo tak.“, odtušila kolegyně nad červeným vínem.

Pochopení a srozumitelnost jsou, zdá se, základním tematickým polem Patrika Kriššáka. Navzdory tomu v Pěchoučkově kurátorském textu se dozvídáme, že Kriššákovi jde o vyjádření „dočasných a spontánních studií na téma malba, její možnosti a materiality, viditelnosti nebo její schopnosti definovat prostor“. O srozumitelnosti se Pěchouček nezmiňuje, ačkoliv by pregnantnější pojmenování Kriššákových záměrů bylo pro návštěvníka výstavy přínosné.

Kriššák působí jako výtvarný afatik, který sice slova používá, ale bez vědomí jejich skutečného významu. Pokud by totiž ovládal zvolený jazyk vyjadřovacího média, nebyl by vysvětlovací Pěchoučkův text zapotřebí. Příkladem může být velký blindrám, zabírající stěnu jedné galerijní místnosti. Viditelně notně používaný artefakt, který Kriššákovi podle průvodního textu sloužil jako napínací rám pro mnohá plátna, je v porušeném stavu (spoje se rozklížily, z obdélníku je lichoběžník) opřený o stěnu. Vedle něj stojí malá fotka zasněžené skupinky jehličnanů. Napadlo mne, že Patrik Kriššák chtěl nejspíše poukázat na prázdnotu referenční povahy vizuálního přenosu informací (ačkoliv fotografie jako médium je informacemi přesycena, jde o tzv. horké médium). Ale z textu se dozvídám, že Kriššák vlastně vytváří oltář samotnému rámu. Proč je vedle něj fotografie stromků? Zřejmě připomínka, že malíř maluje často podle fotografií?

A zde se dostáváme k dalšímu důvodu, proč výstavu označuji jako prezentaci dvou autorů. Pokud se Patrik Kriššák rozhodl vyjádřit určité myšlenky či názory, navodit atmosféru, kriticky polemizovat o hranicích médií či limitovat možnosti malby (či cokoliv jiného), měl nechat výstavu bez Pěchoučkova komentáře. Pracuje-li se v konceptuálním umění běžně především s ideami (či jejich kritikou, polemikou mezi názorovými stanovisky), neznamená to, že tím vystupují z významové matice. Vyjadřuje-li se Kriššák uměním, resp., jak píše Pěchouček „ready mades“, neznamená to, že jeho vyjadřovací postupy nenesou významy, ať již v rámci umění, dějin umění či společnosti. Ale Kriššákova síť použitých předmětů k pojmenování jeho myšlenek nestačí, a konkrétní jím použité předměty musí být pojmenovány Pěchoučkovým textem. Jde tedy vlastně o kolektivní výstavu, v níž Kriššák komunikuje s divákem plátny a barvou, Pěchouček textem.

„Toužebně například prostřednictvím opatrovaného rodinného hrnku, několikrát použitého malířského podrámu pietně umístěného na polici …“, píše Pěchouček v textu k výstavě. Z „vystaveného“ hrnku ale opravdu nelze poznat a pochopit, zda je „rodinný“ – na první pohled je to hrnek jako každý jiný. Pro každého diváka, který zrovna není příslušníkem Kriššákovy rodiny. K čemu je divákovi vědomí, že hrnek má nějakou minulost? Jedinou rovinu, v níž je mu tato informace potřebná, rozvíjím níže.

Pravdou je, že Kriššák kontinuálně a většinou velmi precizně pracuje se soustředěním na samotný obraz, médiu malby a její procesuálnosti a jejím možnostem definovat prostor se věnuje skutečně důsledně. Pohrává si s pozicí malby v současném umění, přesazuje klasické znaky do nového prostředí a naopak. Jenže problémem Dárků není diskontinuita nebo nenávaznost na autorův vývoj, ale nejednoznačnost sdělení. Ta je dána především tím, že autor chtěl vyjádřit příliš mnoho věcí najednou. Na jedné straně malba a její procesuálnost, kterou však umělec v rámci poplatnosti minimalistické koncepci výstavy vyjadřuje pouze v konečném artefaktu. To, že jsou na plátně zřetelné tahy štětcem, ještě neznamená, že jde o vyjádření procesuálnosti malby. Řeknu to jednodušeji: malba je k zachycení vlastní procesuálnosti nevhodným médiem.

Smysl Kriššákem vystavených děl spočívá v jejich vnitřní vyčleněnosti, odlišenosti od věcí denní potřeby, průmyslově vyrobených artefaktů. Akt ready mades vyčleňuje obyčejný předmět z množiny ostatních, jejich včleněním do množiny uměleckých děl (vystavením v prostorách k tomu určených). Kriššákem vystavené předměty se z množiny obyčejných věcí vyčleňují legendou, kterou k nim Kriššák a Pěchouček připojují: hrneček je rodinný, blindrám je mnohokrát používaný Kriššákem … To, co je vyčleňuje, není status uměleckosti, ale osobní minulost každé věci. A tak je nakonec prvoplánová polemika s pojmem ready mades tím nejzajímavějším, co výstava přináší.

______________________________________________________________

Patrik Kriššák: Dárky / kurátor: Michal Pěchouček / Galerie 35m2 / Praha / 25. 4. - 26. 5. 2013