Důsledky problematického rozhodování

Členové Iniciativy za budoucnost Moravské galerie v Brně se rozhodli ukončit své další působení i petici, ve které vyjadřovali nesouhlas s průběhem a výsledkem výběrového řízení na ředitele MG. Při této příležitosti poskytli artalku rozhovor detailněji analyzující kroky, které Iniciativa podnikla, přičemž odpovědi jsou kolektivním dílem členů Iniciativy. Druhým závěrečným krokem bylo obrácení se na Uměleckohistorickou společnost, aby k celé kauze zaujala nějaké obecnější stanovisko. Jako důvod k ukončení působení Iniciativy uvádějí její členové snahu nadále nekomplikovat situaci uvnitř instituce.

Petice, kterou jste publikovali na internetu, protestuje proti průběhu výběrového řízení a zároveň označuje Jana Presse za člověka bez autority, který nedokázal přesvědčit o svých schopnostech a znalostech. Vznikla by petice i v případě, kdyby MK zveřejnilo jména kandidátů a jména členů komise hned na začátku výběrového řízení, případně pokud by měla v komisi větší zastoupení odborná veřejnost, a přesto by byl zvolen Jan Press? Vznik iniciativy je jednoznačně důsledkem problematických rozhodovacích procesů ministerstva kultury. Marginalizace odborné veřejnosti a utajenost celého výběrového řízení vnášejí pochyby nad kvalitou rozhodnutí, odrazují případné další zájemce o místo a jsou živnou půdou dohadů. Druhým významným zdrojem nespokojenosti bylo ignorování výhrad, které zaměstnanci MG zaslali ministerstvu kultury v průběhu výběrového řízení. Veřejné stanovisko s peticí je tedy určitým vyjádření zoufalství nad způsobem výběrového řízení a neschopností reflexe a komunikace ze strany ministerstva kultury. Jan Press se stal teprve druhotným objektem kritiky, která by však neměla své opodstatnění, pokud by byl zvolen osobnostmi oboru v transparentním výběrovém řízení.

V petici uvádíte, že jste ministryni kultury Aleně Hanákové v průběhu konkurzu zaslali dopis, v němž jste své obavy ze schopností nového ředitele již formulovali. Dopis byl odeslán v době, kdy se ministryně kultury rozhodovala mezi Janem Pressem a Kateřinou Tlachovou, jakožto dvěma v konkurzu nejlépe hodnocenými uchazeči. Protestovali byste proti průběhu konkurzu i v případě, že by ředitelkou byla finálně zvolena Kateřina Tlachová? Rozčarování nad průběhem konkurzu postupně vedly k formulování výhrad, které byly sepsány po prvním kole výběrového řízení, tedy v době, kdy se rozhodovalo mezi dvěma kandidáty. Ve formulacích v této chvíli převážila snaha o vyjádření podpory Kateřině Tlachové především proto, že jsme ji měli za zkušenější kulturní manažerku a obecně názorově čitelnější personu. Navíc se Kateřina Tlachová do konkurzu přihlásila s jistými rozpaky až ve chvíli, kdy se zdálo, že zájemců bude málo. My jsme to tak alespoň vnímali.

Uzávěrka přihlášek na ředitele MG byla 31. 12. 2012, pohovor s pěti uchazeči proběhl 5. 2. letošního roku. Po celou tu dobu odmítalo MK zveřejnit jména uchazečů s tím, že tak učiní, až bude známo jméno nového ředitele - což také udělalo. Proč přišla petice proti průběhu konkurzu až ve chvíli, kdy známe jméno nového ředitele a ne tehdy, když se rozhodovalo mezi pěti a následně mezi dvěma kandidáty? Jména většiny uchazečů jsme samozřejmě znali již při zahájení výběrového řízení a předpokládali jsme, že výběrová komise doporučí jen jednoho vítězného kandidáta. Když pak nastala situace, že byli doporučeni kandidáti dva, a my jsme se téměř okamžitě dozvěděli kteří, nastala mezi zaměstnanci nervozita, jež vyústila v již zmíněný dopis ministryni kultury. Tato podle našeho názoru problematická a nejednoznačná situace neměla vůbec nastat. Kdyby komise doporučila jednoho uchazeče, nebo ministerstvo kultury zveřejnilo pořadí kandidátů, byla by vnímání rezultátu odlišné. Přitom by ministryně kultury nemusela nutně vybrat kandidáta na prvním místě. Měla by však nerespektování pořadí kandidátů stanovené výběrovou komisí veřejně vysvětlit a zároveň obhájit, což se nestalo.

Podnikali jste v průběhu konkurzu nějaké další kroky směrem k ministerstvu (kromě zaslání zmíněného dopisu)? Ne. Považovali jsme stanovisko, pod které se otevřeně podepsalo přes čtyři desítky zaměstnanců, většina kurátorů i řada vedoucích pracovníků za dostatečně pádný argument pro ministerstvo kultury, aby k němu nějakým způsobem přihlédlo. Po pravdě jsme nečekali jeho naprosté ignorování. Připadalo nám nelogické v situaci, kdy komise doporučila dva zdánlivě rovnocenné kandidáty, že by byl jmenován uchazeč vzbuzující rozporuplné reakce uvnitř instituce. Opak se však ukázal být pravdou.

Průběh konkurzu nebyl bohužel na naše poměry nestandartní: problémy se zveřejňováním jmen uchazečů, členů komise, či se složením výběrové komise nalezneme téměř u všech konkurzů na posty ředitelů příspěvkových organizací. Nelze tedy průběh konkurzu interpretovat tak, že MK postupovalo způsobem, na jaký je zvyklý a že to, co je předkládáno jako netransparentnost, je jen běžná praxe? Pokud bychom tuto tezi připustili, nebylo opravdu cílem výběrového řízení vybrat z přihlášených kandidátů toho nejlepšího? A nemohl by jím být právě Jan Press? Tak samozřejmě argumentuje i Ministerstvo kultury ČR, že neexistují žádná závazná pravidla, jak má výběrové řízení vypadat, a že ministryně kultury v podstatě může kohokoli jmenovat i bez konkurzu. Právě v tom však vidíme zcela zásadní problém. Ministerstvo je veřejnou institucí, která je placena z veřejných zdrojů, a není odpovědná jen vládě, ale také a především veřejnosti. Vypisovaná výběrová řízení by měla být vedena co nejtransparentněji, tak, aby se v maximální míře vyloučila možnost manipulace. Jedině v takovém případě pak mohou být zajištěny rovné příležitosti pro všechny kandidáty a vítěznému uchazeči pevný a neoddiskutovatelný mandát. Výběrová řízení jsou obecným problémem, vzpomeňme na významný precedens ve formě výběrového řízení na obsazení funkce generálního ředitele Národní galerie v Praze, na kterém se po dlouhotrvající diskusi a blamáži s prvním zrušeným konkurzem shodla jak odborná veřejnost, tak ministerstvo kultury. Předpokládali jsme, že v případě MG bude výchozí pozice podobná, o to více nás uzavřený model konkurzu zaskočil. Patrně i v důsledku všeobecně rozšířených praktik politického obsazování nejrůznějších míst ve státní správě ministerstvo kultury rozdíl mezi uzavřeným a otevřeným konkurzem tak ostře nevnímá. Pro velkou část odborné obce je to však kruciální otázka. V mnoha diskusích nad touto otázkou jsme se navíc i s kolegy zvenčí shodli na tom, že by něco podobného u instituce srovnatelného významu, sídlící v Praze, bylo jen stěží představitelné. MG považuje ministerstvo nejspíše za provinční instituci a zřejmě předpokládá i nižší míru veřejné kontroly.

Bývalý ředitel MG Marek Pokorný ohlásil svůj odchod z funkce v září 2012. Proběhla někdy na podzim či na začátku zimy mezi zaměstnanci MG nějaká otevřenější diskuze o tom, kdo by se hodil na jeho místo, případně pokoušeli jste se nějakého vhodného kandidáta přimět k tomu, aby se přihlásil do konkurzu? Pro MG by byl nejvhodnějším kandidátem člověk z venku, který by měl dostatečné renomé a nejlépe i zkušenosti s řízením nějaké muzejní či galerijní instituce. Na tom se, myslím, většina zaměstnanců shodla. Měl by to být člověk, který je schopen nahlížet specifika sbírkové instituce a její odlišnost od výstavní instituce typu Kunsthalle. Takový člověk by v ideálním případě mohl vnést do fungování galerie nové nápady a vůbec nový pohled na její činnost. Jednotlivě jsme se možná snažili každý na vlastní pěst hledat vhodného kandidáta, např. Rostislav Koryčánek byl jistě osloven z více stran. Problém českého muzejního a galerijního prostředí je ten, že řada progresivních osobností raději zakotví v akademickém prostředí, kde je nesrovnatelně vyšší míra tvůrčí svobody a v neposlední řadě i mnohem lepší přístup k finančním prostředkům, ať již ve formě progresivněji hodnoceného pracovního výkonu, nebo v možnostech čerpání grantových peněz na vlastní výzkum. Činnost muzeí a galerií pod ministerstvem kultury je rok od roku více omezována snižováním objemu finančních prostředků, který jde ruku v ruce s nejrůznějšími administrativními omezeními, jako jsou např. takřka neúnosná pravidla zadávání veřejných zakázek. Když se k tomu ještě přidá skutečnost, že v jistých „dobře informovaných kruzích“ se o Janu Pressovi jako o budoucím řediteli MG mluvilo již před zahájením vlastního konkurzu, nelze se divit, že se žádné zástupy o toto místo neucházely. Nutno říci bohužel.

Značná část petentů zůstává v anonymitě, stejně tak jako iniciativa, která za peticí stojí. Víme jen, že se jedná o skupinu zaměstnanců MG. Proč jste se rozhodli nevystoupit veřejně? Poté, co ministerstvo kultury v podstatě odmítlo vzít v úvahu argumenty neveřejného stanoviska, pod které jsme se otevřeně podepsali, a rozhodlo zcela opačně, než jak si velká část zaměstnanců přála, většiny z nich se zmocnil pocit skepse a zavládla všeobecná frustrace. Část lidí však měla pocit, že by měla svůj nesouhlas alespoň zveřejnit, protože jedním z nejvíce zarážejících momentů byl ten, že průběh výběrového řízení v podstatě nevyvolal žádnou otevřeně nesouhlasnou reakci ani u odborné veřejnosti, ani v médiích. Jenže pak se ukázalo, že lidí ochotných vystoupit zcela otevřeně je málo, a že by se vystavovali velkému riziku ze strany nového vedení MG, proto nakonec byla výzva publikována pod hlavičkou Iniciativy.

Představme si, že by MK opravdu na znění petice reagovalo. Mimo jiné chcete, aby další konkurz byl až za půl roku, aby byl dán dostatečný prostor kandidátům, kteří jsou vázáni jinými projekty. Nebylo by další tentokráte dokonce půlroční období bez ředitele pro MG destabilizující? Domníváme se, že MG je v natolik dobré kondici, že by půlrok bez ředitele zvládla. Delší lhůta pro podávání přihlášek by ale samozřejmě nemusela mít onen kýžený efekt ve vzrůstu zájmu kandidátů a větší vzájemné konkurenci. Tento požadavek jsme si však sami nevymysleli, zazněl již několikrát v nejrůznějších diskusích na toto téma, a to i u institucí jiného typu. Samozřejmě bychom rovněž stáli o to, aby se výběrových řízení na vedoucí posty v českých kulturních institucích hlásili také kvalitní uchazeči ze zahraničí. Vzhledem k uzavřenosti české společnosti, nesouměřitelnému finančnímu ohodnocení i nezájmu zřizovatelů je to však nejspíš hudba vzdálené budoucnosti.

Máte na mysli nějaké konkrétní osoby, které by se za takovýchto okolností do nového řízení mohly přihlásit? Pokud ano, jak si vysvětlujete, že se tyto osoby nepřihlásily do konkurzu, který již proběhl? Žádné konkrétní osoby jsme na mysli neměli. Předpokládáme, že by se znovu přihlásil i Jan Press a mohl by nakonec z této situace profitovat, neboť kdyby zvítězil v transparentním výběrovém řízení, byl by jeho mandát nezpochybnitelný.

Jaká je podle vašich představ budoucnost Jana Presse? Jan Press bude s největší pravděpodobností inaugurován a ujme se svojí funkce. My nechceme nespokojenost s průběhem výběrového řízení zatahovat do činnosti instituce a nebudeme proto v našich aktivitách pokračovat, pokud k tomu nebudeme mít nějaký nový závažný důvod. Vážíme si podpory, kterou nám řada lidí veřejně i neveřejně vyjádřila. Bude nyní záležet na odbornících, veřejnosti a médiích, aby zhodnotili, zda se Jan Press stane úspěšným ředitelem. My se chceme vrátit ke svojí práci a doufáme, že kolegové, kteří se k výzvě otevřeně připojili, nebudou za své veřejné stanovisko nijak popotahováni. Naopak vyjadřujeme naději, že v započatém dialogu budeme nacházet společná východiska a že zpočátku vyhrocená situace bude dobrým odrazovým můstkem ke vzniku skutečně tvůrčího prostředí v instituci, která, jak doufáme, má za sebou nejen slušnou minulost, ale před sebou i otevřenou cestu k jejímu dalšímu smysluplnému rozvoji.