Malich, vesmír a vůbec

Očekávaná retrospektiva významného českého malíře, kreslíře, sochaře a grafika Karla Malicha byla otevřena v Jízdárně Pražského hradu. Bez prodlev lze napsat výjimečná díla ve velmi zdařilé instalaci.

Malich_01

Jak se stává jen při setkání s díly výjimečných umělců, se i při setkání s díly Karla Malicha (* 1924) objevuje pocit, že se zde děje něco důležitého, že vztah diváka k vystavenému dílu není a ani nemůže být jen pasivní dívání a nezaujaté procházení kolem. Vyvolává a vyžaduje aktivní účast, je myšlenkově podnětné a zanechává v diváku chuť se k jednotlivým dílům opakovaně vracet.

Výstava začíná již v předsálí osazeným velkými plastikami, ale to hlavní zůstává skryto za masivním tmavým panelem při vstupu do hlavního sálu s vyjímajícími se bílými písmeny umělcova příjmení. Panel blokuje pohled a je třeba jej obejít, divák tak vstupuje do výstavy ostýchavě ze strany. Celá podlaha hlavního sálu je od prvních kroků pokryta kobercem. Díky tomu se zvuky kroků přihlížejících ztrácí do uctivého ticha. Prostor tak rozeznívají jen slova Karla Malicha v podání Jiřího Lábuse. Koberec postupně od černé přechází v bílou, stejně tak zatemnění oken propouští více světla s tím, jak se divák vzdaluje od vstupu. Výsledný efekt pohledu z tmy do světla podtrhuje otevřený prostor jízdárny nabitý přechody světla a uhrančivým nábojem linearity děl Karla Malicha.

Výstavní prostor je ponechán z velké části volný, členěný je jen štíhlými panely v řadě po stranách s menšími díly a reliéfy. Ve střední ose je tak dostatek volného prostoru, do kterého se mohou rozmáchnout energická závěsná díla. V závěrečné části se promítá motiv světelného kruhu, který je hlavním pohledovým bodem instalace výstavy, ve speciální kruhový prostor s jedinou závěsnou sochou Lidsko-kosmická soulož (1984-1988).

Malich_02

Jednotlivé závěsné drátěné objekty jako Sedím a pozoruji oblohu (1976), Vnitřní světlo I (1977) nebo Krajina s věčnem (1979-1985) jsou nasvícené tak, že vyniká jejich kresebná struktura. Samotná díla rozpínající se v prostoru jsou plné dynamiky a pohybu, mnohé se pomalu otáčí a reagují samovolně i na pohyb diváka, či proudění vzduchu. Vše je bezpřestání živé, divák musí jen klouzat očima po drátech, záznamech trajektorií proudění energií, a vytvářet tak trajektorie vlastního pohybu očí. Objekty a sochy jsou jen zviditelněným něčeho, co proběhlo a co se v jiné podobě neustále děje. Konkrétně to mohou být síly, které formují svět, nebo to mohou být proudy fotonů, dovolující jednotlivá díla vidět.

Díky výborně koncipovánu nasvětlení se odhmotněné, vzdušné a vznášející se objekty zobrazují v přesných a ostrých liniích na koberci pod nimi. Podporují dojem, že drátěné objekty jsou trojrozměrnými kresbami. Ve srovnání s pastely, vystavenými v samostatném prostoru, je propojení třídimenzionálního a dvojdimenzionálního zobrazení neviditelného kolem nás v zavěšených objektech sdílnější, a proto i působivější a myšlenkově podnětnější. Samotná v historii umění neobvyklá a novátorská forma těchto soch je činí pozoruhodnými, ale je to úzké a přesné propojení formy a obsahu, co je dělá ojedinělými.

Mnohé prosvětlené a jasně barevné pastely zobrazující to samé, co drátěné objekty, nemají přitom tak silnou výpovědní hodnotu. V ploše se vytrácí naléhavost a intenzita přímého setkání s tím, co je běžně nevnímatelné. Abstraktní díla na papíře často jsou založeny na Malichových zážitcích konkrétní krajiny, především v oblasti jeho rodných Holic. Podélné kopce autor variuje v mnoha obloucích, zároveň se ale kromě konkrétní abstrahované krajiny objevují i záznamy sil a energií, třeba vzdušných proudů.

Malich_03

Karel Malich je stále aktivní a čilý autor, jak dokládají nedávné výstavy v Galerii Zdeněk Sklenář. Vychází z přírody v širším smyslu slova, případně ze skutečnosti, která se neomezuje pouze na viděné. Viděné je jenom výsekem reality a Malicha zajímá přesah do stejně skutečné části světa proudění energií.

V Malichově díle se prolínají vnitřní prožitky blížící se mystickým prožitkům sebe sama, když umělec zmiňuje zážitky vnitřního světla. Současně se zajímal o fyziku a četl díla předních fyziků moderní doby, kteří výrazně proměnili naše základní představy o podobě a fungování vesmíru jako byli Einstein, Heisenberg nebo Bohr. Nejde ale redukovat dílo Karla Malicha na jakési ilustrace moderní fyziky. Vychází z autorova vlastního prožitku skutečnosti vnitřní i vnější. Z myšlení čistě uměleckého, z kladení si otázek, co vlastně vidí. Proto se třeba v centru prostoru definovaného spletitými dráty objevuje ruka s cigaretou.

Na rozdíl od vědeckého poznání fyziky a přírodních věd, které se neustále mění a kde velkou roli hraje právě snaha o vyvrácení předchozích teorií, aby se proud poznání nezastavil, umění, alespoň to, co bychom mohli nazvat pravým a hlubokým uměním, se zdánlivě rozkročuje mimo čas a rozpíná se ve své působnosti skrze různé doby, aniž by ale ztratilo na své oslovující a výpovědní hodnotě.

Je potom vcelku jedno, nakolik vlastně je Malichovo dílo inspirováno různými fyzikálními poznatky a teoriemi, ať už se jedná o základní částice hmoty nebo struny energie vybrující v jedenácti dimenzích (M-teorie). Díla nejsou ilustracemi fyziky, jsou zcela nezávislými uměleckými výtvory zahrnujícími i současné fyzikální poznání a současně ho přesahují propojením se silnými osobními zážitky. Jsou zkrátka uměním. Důležité ve výsledku je, že mají schopnost zaujmout, potěšit a podnítit k nestereotypním, vlastním úvahám o světě kolem nás a v nás. O smyslu setkávání se s uměním a rolí jednotlivce/umělce. O propojení člověka a přírody. O životě, vesmíru a vůbec. Malich nábízí ochutnávku děsivé „totální perspektivy“ Douglase Adamse a přitom jasně volá: Nepropadejte panice!60. léta a kosmický věk, rychlost země! Krása.

______________________________________________________________

Karel Malich / Jízdárna Pražského hradu / 1. 2. – 8. 5. 2013

______________________________________________________________

Příspěvek byl původně publikován v Lidových novinách.