Teatrum mundi Petra Nikla

Po delší době přináší Alšova jihočeská galerie v českobudějovickém Wortnerově domě výstavu současného umělce střední generace, jehož jméno již patří mezi stálice české výtvarné scény. Tvorba Petra Nikla je navíc oblíbena jak u publika, tak u kritiky, takže její prezentaci lze považovat takřka za sázku na jistotu. Nic to však neubírá na působivosti Niklova multimediálního díla, které promlouvá obrazem, slovem i zvukem.

Aktuální výstava (rozhovor s autorem zde) nabízí jednak výběr starších, většinou monochromních maleb laděných do černobílé či šedavé barevnosti, jednak jsou zde k vidění také díla vztahující se k Niklově čerstvé knize Divňáci z Ňjůjorku (2012). Její výtvarná část vznikla tak, že si autor pobývající v posledních letech často v New Yorku fotil při svých koloběžkových výletech osoby, na něž narážel na ulicích. Ty pak vyjmul z jejich původního kontextu a bez pozadí je překreslil či přemaloval na papír nebo plátno, čímž ještě zvýraznil jejich specifičnost. Novější i starší práce spojuje především zájem o nekonečnou mnohotvárnost světa, zejména lidských bytostí. Nikl, podle vlastních slov „fascinován vším, co se nedá vymyslet“, se blíží zaujatému sběrateli, který vytváří panoptikum podivných, bizarních tvorů – jakýsi kabinet kuriozit. Nepátrá po nich pouze ve vlastní fantazii, jak jsme u něho zvyklí; stále znovu přesvědčuje sebe i diváka, že stačí pozorovat okolní svět a divit se tomu, jakých dokáže nabývat tvarů. Právě schopnost údivu nad rozmanitostí hmotné reality, jež se dospělému člověku jeví okoukaná a fádní, představuje základní princip Niklova přístupu ke světu a zároveň spojnici s dětstvím, které vnímá skutečnost pokaždé jakoby poprvé.

Jak již bylo naznačeno, autor se vyjadřuje celou paletou uměleckých druhů a své výstavy většinou doplňuje doprovodnými akcemi, na nichž se obvykle sejde podobně rozmanité a různorodé publikum „divňáků“ jako na jeho obrazech. Není podstatné označkovat tato vystoupení jako koncert, performance, „hudebně-textovou koláž“ nebo jednočlenný kabaret, důležitější je inspirovat se Niklovým bezprostředním postojem ke světu. Nikl opravdu připomíná jakési přerostlé dítě, nejen svým tenkým hláskem, bosýma nohama, ale hlavně spontaneitou, otevřeností a důvěřivou bezelstností, s níž rozdává číslo svého mobilního telefonu. Snad zde sehrála roli Niklova matka Libuše, známá designérka hraček, která na něm zkoušela své výtvory.

Na vystoupeních umělec využívá nejrůznější ručně vyráběné instrumenty a rekvizity, stejně jako gumové hračky, nábytek, odpadkové koše, megafon či různá hýblátka natahovaná na klíček. Používá i klasické hudební nástroje (loutna, klavír), ovšem nebyl by to Petr Nikl, kdyby s nimi zacházel obvyklým, zdánlivě jediným možným způsobem. Namísto toho položí na struny dovnitř klavíru nějaký vibrující předmět, který struny rozezní do zvuku měnícího se podle pomalého přesouvání vibrující věci. Podobně se však může stát hudebním nástrojem téměř jakýkoliv předmět, který přimějeme k vydání zvuku: roztočená kulička na plechovém koši, natahovací slepice klovající do podložky; stačí také popadnout vařečku (či jakoukoliv jinou věc) a začít s ní bubnovat na nejbližší předmět. Nebo rytmicky stlačovat pískající gumové hračky. Nikl zkrátka vnímá předměty kolem sebe, včetně vlastního těla, jako potenciální hudební instrumenty, celý svět je mu nástrojem, na nějž hraje a s nímž si hraje. Rozezvučuje jej, přičemž často ponechává ve hře prvek náhody, nepředvídatelnosti – jakoby odmítal sebemenší náznak stabilizovaného a předvídatelného průběhu prožívání. Přitom ve své hudbě paradoxně rád využívá mechanické opakování a smyčky. Zásluhou otevřenosti k náhodě pak Nikl tříbí svou improvizační schopnost a vyhýbá se úspěšně neživotným stereotypům.

Bylo řečeno, že Niklova tvorba má blízko k dětské perspektivě, což však rozhodně neznamená, že by byla infantilní. Jeho básně možná vypadají jako humorné nonsensové hříčky či říkačky, obsahují však hlubokou moudrost a nezřídka i jakýsi tragický záblesk. Třeba obraz Henry ve sloní čepici (2013), který je využit na plakátě k výstavě, v sobě kombinuje směšnost a posmutnělost. Postava v legrační čepici vyvolává úsměv, ale sama má výraz spíše melancholický. S ohledem k tomuto rysu a dalším okolnostem je možné Niklovo umělecké tvoření popsat jako poetické neodada.

Kromě dobrého výběru a zdařilé instalace probíhající výstavy lze pochválit rovněž novou podobu doprovodných materiálů, s níž AJG přišla. Jedná se v podstatě o skládací plakát většího formátu, který z druhé strany obsahuje kurátorský text a ukázkové reprodukce děl. Díky přijatelné ceně (40,- Kč) se takový upomínkový materiál jistě dostane k širšímu publiku než v případě výpravných, ale finančně nedostupných katalogů.

______________________________________________________________
Petr Nikl: Tváře z New Yorku / kurátor: hynek Rulíšek / Alšova jihočeská galerie: Wortnerův dům / České Budějovice / 14. 2. - 24. 3. 2013
 

Zdeněk Brdek | Narozen 1982, vystudoval na Jihočeské univerzitě učitelství češtiny a výtvarné výchovy, poté absolvoval doktorské studium dějin novější české literatury. Kromě literárněvědných odborných statí uveřejňuje příležitostně též publicistické texty věnující se především literatuře a výtvarnému umění, a to v médiích tištěných (Tvar, jihočeská MF Dnes, Milk & Honey) i elektronických (Artalk.cz, Kulturní noviny).