Artalk.cz

Nervous About the Result

V Městské knihovně v Praze proběhla nedávno kompletní retrospektiva díla Krištofa Kintery. Chvíli poté přichází Blansko s její zmenšenou verzí, jakousi ozvěnou či „after party“. Autor ji pojmenoval jednoduchým a výstižným „Nervous“, přičemž je zastáncem spíše české výslovnosti slova, „nervouse“ si prý Kintera představuje jakéhosi „přinasraného skřítka“.

Kintera_recenze_01

Do menších prostor blanenské galerie by se stejně všechno vešlo jen těžko. Na rozdíl od předchozí výstavy je v Blansku vystaveno méně interaktivních objektů, dle vlastních slov autor přivezl takový menší výběr soch, které byly zrovna k dispozici a neputují po světě. Jako kuriozitu představuje také přípravné kresby, které provází vznik jeho objektů „takové mentální podhoubí, které moc často nevystavuje“. Tentokrát absentují mechanické složitější záležitosti, Kinteru na blanenské výstavě reprezentují objekty barevné a na první pohled milé. Výstava působí sjednoceně, nainstalované sochy, které jakoby spolu komunikovaly, tvoří svůj zvláštní mikrosvět, kde se „to všechno odehrává“… jako v pohádce. Na první pohled není tak strašidelná jako ta předchozí (žádný kafrající havran, žádný sebedestruktivní chlapec, soustavně vrážející hlavičkou do zdi). Je „jen“ nervous, čili naznačuje nějaký důvod k zneklidnění; ovšem nedopovídá, není doslovná, nedovádí situaci do konečného důsledku.

K prohlídce výstavy má divák k dispozici mapu, kde je vyznačeno rozmístění jednotlivých objektů a jejich názvy. Koncept rozestavění je systematický; Kintera se opět projevil jako schopný scénograf. Typické intervence do vstupního prostoru (v GHMP vytvořil Kintera ze vstupu vietnamský obchod s potravinami) tentokrát mají formu zábran přenesených z letního hudebního festivalu. Když se divákovi podaří překonat podivně rozestavěné bariéry, zjistí, že se v sále odehrává skutečný koncert. Koncert hudební, s jednou písní ve smyčce, která vyhrává z objektu-amplionu, koncert pestrých barev a roztodivných tvarů. Jako by Kintera záměrným zvolením svých nejpestřejších objektů chtěl navodit pouťovou atmosféru.

Kintera_recenze_02

Člověk má chuť se rozutíkat s ním, co by s chlapečkem Kryštůfkem Robinem v čele po Stokorcovém lese za zvířátky – medvídkem Pú, oslíkem Ijáčkem a dalšími, spřátelit se s nimi a vesele si s nimi pohrát, rozebrat objekt z balonků a začít si nimi házet. Jako by bylo uměleckým záměrem transferovat v zimním období do galerie léto, radost. Všechny objekty tohoto roztodivného panoptika se tváří skutečně živě. Díky živé hudbě, umělému větru – výstava skutečně ožila, stala se živlem. Kinterovi se podařilo vytvořit takový „živý street art v budově“.

Ano, je to hravé, na první pohled; než se člověk zarazí a zjistí, že strom vlastně není strom, „zelený a živý“, takový, jaký ho známe; že reklama na nanuk Magnum (evokující léto, bezstarostnost) je ohořelá. Něco není v pořádku, nastává moment znejistění. Z černého barelu byl bůhvíproč vylit jeho obsah, piknikový košíček s růžovou náplní, připomínající puding nebo každopádně něco dobrého, při bližším ohledání vyvolává paniku; hmota bůhvíproč vytéká ven. Po upozornění na nedokonalost děravého košíku spatříme ze země trčící žlutý gumák, jako by někoho zrovna vcucla do svých útrob. Kromě bizarních postaviček výstavě dominují právě boty – v různých provedeních a kontextech, boty vlité do betonu, lyžařské boty atd. Je zde fascinace chůzí, pohybem, posunem… nebo naopak jeho nemožností, zaseknutím se v mrtvém bodě. Kintera vystavuje předměty denní spotřeby, které ale posouvá dál; co by vizionář, předvídatel, vytváří nové kontexty. A najednou se z banální věci stane umělecké dílo – v čem se „to“ změnilo? Téměř v ničem, je dále rozeznatelné, o co jde, jen s přidanou hodnotou vložené obsese, strachu z důsledku. To není surrealismus, to je realismus s něčím navíc.

Kintera_recenze_03

Kurátor výstavy Jiří Ptáček hovořil na vernisáži o tom, že Kinterova předchozí výstava přilákala i lidi z ulice, což je důkazem toho, že jeho umění promlouvá k široké veřejnosti, nehraje si na elitní „vysoké“ umění. A co to tedy je, co divákovi předkládá? Jeho devizou je civilnost, srozumitelnost. Každý to zná z běžného života, (abychom v tomto světě „přežili“) všichni musíme chodit téměř denně nakupovat. Ale co se s nákupním košíkem v Kinterově dílně najednou stalo, je fascinující. Člověk má chuť si tu hmotu osahat, ochutnat ji, Kintera vytváří tzv. smyslové umění, umění pro všechny smysly. Ovšem budeme-li slovíčkařit, v žádném případě se nejedná o umění nesmyslu („nonsensu“), Krištof Kintera se až velmi explicitně odvolává k realitě, ač absurdní. Naráží na konzum, nesmyslnost kapitalismu, ale je také ekologem. Anebo že by šlo v jeho případě jen o manifestaci perverzí, jak uvedl Jiří Ptáček? Začněme vstupem – koncertními zábranami. I člověkem mechanicky vytvořená skulptura se mění v přírodní tvar – ve větev. Pokračujme zčernalým stromem bez listů, vyrůstajícím z rozteklého barelu a s vlajícím praporem z černého sáčku. Poukazuje ve svém díle na ekologické problémy, nebo mají zelektrizované brambory deklarovat Ptáčkovu „ideu spotřeby pro nic za nic“? I ta by se však dala interpretovat jako narážka na přebytek dnešní konzumní doby.

Tím, že Kintera nabízí svou osobitou reflexi světa, který zná každý, obohacuje pop-kulturu (ve smyslu hravého pop-artu Claese Oldenburga) o nové významy. Jeho dílo skutečně nutí člověka k zamyšlení, přičemž ale nenabízí prvoplánovou interpretaci. Inspirací mu je analýza světa, jak sám řekl na videu k předchozí výstavě Výsledky analýzy. Jeho artefakty jsou pro svou přijatelnost divácky velmi oblíbené; je čitelný, byť mnohosmyslný, vyvolává asociace. Tvoří tzv. „umění pro každého“, každý si je může interpretovat po svém, podle svého vzdělání a fantazie, nehledě na to, jak to myslel sám autor. Když iniciály Krištofa Kintery „K. K.“, budou někomu evokovat Kafkova hrdinu K. z jeho legendárního Zámku, nebude to tak zcela od věci. S autorovým smyslem pro posunutí věcí dál, jejich „proměnu“ (ač jeho alter-egem je spíše poeovský havran než kafkovský brouk) se svým dílem projevil jako svobodný tvůrčí duch, který se před ničím nezastaví, nic ho nevyvede z míry. S absolutním nasazením opisuje svou rozbujelou imaginaci zcela přesně, se vším všudy, a bez servítek ji pak servíruje publiku. Kintera dokáže přenést (organický) život do galerie – činem, skutkem („akcí“), umí zaklít „něco“ metafyzického, co působí, nechá vyznít ducha rozkladné síly dekonstrukce. Kinterovo umění je tedy také nadsmyslové, pracuje s něčím „vyšším“, daří se mu manipulovat s energiemi. Výstava se stala soustrojím připomínající perpetum mobile, kterému dominuje nenápadný objekt-amplion, z něhož zní (namísto obvyklých protestních slov příznačných pro nástroj používaný při demonstracích) píseň Lásko, bože lásko. Tato pozoruhodná lidová píseň, jež celou výstavu sjednocuje, umocňuje pocit podivnosti z nečekané transmutace; celkový dojem je katarzní, podobně jako při finální Ódě na radost z Beethovenovy Deváté. Kintera je vlastně svým způsobem novodobým představitelem umělce schopného vytvářet gesamtkunstwerk.

Kintera_recenze_04

Druhá galerijní místnost je oddělená prázdnem dveřní díry, již zdobí – jako předěl dvou světů – kamenná zeměkoule s našlapujícími adidaskami. Jsou zde vystaveny náčrty, plány a fotografie těch Kinterových prací, které autor neprezentuje fyzicky. Uprostřed v malé televizi běží video, na němž je zaznamenána dokumentace umělcovy tvorby (průběh vzniku soch, rozdílné způsoby jejich instalace atd.), ze kterého je patrné, že umělec se svými objekty skutečně žije, jeho kuchyně vypadá jako dílna, jako alchymistická laboratoř nějakého šílence.

Už na vernisáži se Kinterovi podařilo prodat jedno z děl (objekt „To“ z roku 1997, „designovaného abstraktního kačera tahaného na šňůrce“, který ho dříve místo pejska doprovázel v každodenním životě). Umělec se však pomyslně nezaprodal, naopak, tohle gesto je jen součástí jeho hry s absurdnem, narážející na tupý konzum. Koupit si za nehoráznou sumu nepoužitelnou počítačovou myš velikosti vysavače je přežitkem, rozmarem maloměšťáckých zbohatlíků. Zvlášť vezmeme-li v potaz, že Kintera vlastně tvoří z odpadků, dala by se snaha těch, kteří už mají vše, a proto začali zkupovat absurdno, označit jako nonsens. Kintera nepatří ke „snobáckým akademikům“, ale k umělcům, „ne-teoretikům“, kteří se nebojí na vernisáži propagovat i své politické názory. Je to živel s vizáží hip-hopového street-artisty, totálně ponořený do svého umění, patří k těm, kteří se nezajímají o to, zda „tvoří dobře“, ba ani pořádně nevědí, co dělají. Prostě jen tvoří – se svým nadáním od přírody – vyvrhávají ze sebe přežvýkaný svět, jenž v podobě uměleckého díla působí nevykalkulovaně a autenticky. Jen málo komu se takto podaří prezentovat své fantazie (vydělat peníze zcela nelogicky k běžnému dění); a přesto obstát v dnešním světě, získat si za své konání ocenění. Kintera je jedním z mála „apoštolů“, vyslanců, kteří byli vyvolení k tomu, aby nám ukazovali v těch nesrovnalostech ono krásno, byť navozením psychotického pocitu znejistění.

______________________________________________________________

Krištof Kintera: Nervous / kurátor: Jiří Ptáček / Galerie města Blanska / Blansko / 19. 1. – 20. 2. 2013

______________________________________________________________

foto: Michaela Dvořáková

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *