Proces s Domem umění

Za četné účasti veřejnosti proběhlo ve čtvrtek 18. 10. v 19:00 stání v případu brněnský Dům umění vs. část odborné veřejnosti. Vnímám novou platformu „procesu“ jako osobitou parateatrální formu pro otevření svébytně otevřené diskuse, ačkoliv její forma vytváří závaznější limity, než jiné formy diskuzí. Je specifická subjektivním přístupem postav, jednání a především výběrem obsazení rolí svědků i role obhajoby, které do určité míry vymezovalo distribuci informací (což ale vnímám pozitivně, především role soudce byla velmi vhodná). Jediný formální problém jsem spatřoval v existenci poroty z lidu, jelikož tento prvek v českém soudnictví nenalezneme, a jde tradici anglosaského soudnictví. Odhlédněme od faktu, že mi závěr „procesu“ přijde poněkud zavádějící, především pro nastavení hranic mezi „vinou“ a „nevinou“, neboť chybné kroky ještě nutně neznamenají chybné vedení, a zaměřme se na pozitivní aspekty Procesu.

Obžaloba, jejíž názory prezentovala v prostorách Domu umění na Malinovského náměstí šéfredaktorka Artalku, Silvie Šeborová, přednesla několik bodů, v nichž shrnuje hlavní provinění obžalované strany. Dle navrhovatele se obžalovaná strana provinila „nekoncepčním přístupem k sestavování výstavního plánu“, poskytováním přílišného prostoru „fotografickým výstavám na straně jedné a chybějícímu klíči k akcentování lokálního dění na straně druhé“ (osobně nevidím souvislost, která by oba faktory sdružovala v jednom pomyslném spektru, které by mělo „jednu“ a „druhou“ stranu). Dále byl Dům umění obviněn z několika dílčích podbodů, které lze jednoduše vyjádřit jako „špatné marketingové strategie“.

Když Ondřej Horák seznamoval publikum s formou Procesu, již tehdy jsem přemýšlel, kdy přijde na řadu vzhlížení ku Praze a objeví se první vzlyky nad tím, že „v Praze to mají lepší“. A objevily se asi po půl hodině trvání procesu. Šeborová na tento těžký mrak nešťastně ukázala výrokem mířeným k prvnímu svědkovi, Janu Skřivánkovi, šéfredaktorovi Art&Antiques: „ … mohl byste, jako člověk, který žije v Praze, říci, jakým způsobem je v ní vnímán Dům umění?“ Jan Zálešák, zastávající roli obhajoby však argument obrátil, a získanou odpovědí vstoupila do soudní síně možnost, že v Praze si možná nevšímají vůbec ničeho. (Zálešák: „A jak v Praze vnímají jiné galerie, třeba Východočeskou galerii v Pardubicích?“ … Skřivánek: „No…asi stejně …“) Stále nemohu pochopit, proč by se Brno mělo vyrovnávat jakémukoliv jinému městu, natož Praze. Pokud v Praze nevědí o mimopražských aktivitách, je to jejich problém.

Rozbor obžaloby byl přinejmenším v jednom místě poněkud intenční, tvrzení, že Dům umění věnuje více prostoru fotografickým výstavám mi připadá jako nepřesné (v roce 2009 byla z 6 výstav věnována fotografii pouze jedna), a navíc: no a co? Nemá snad Dům umění reflektovat fotografii? Dalším podbodem byla absence akcentace lokálního umění ze strany Domu umění, přičemž, jak podotknul ředitel DU Rostislav Koryčánek, není především zřejmé, co vlastně tím „brněnským uměním je“. Chyběla přesná definice. Za brněnskou tvorbu nemůžeme označit tvorbu umělců, kteří získali vzdělání v Brně, neboť na fakultách mohli učit pedagogové třeba z Mnichova. A otázkou zůstává, proč vůbec DU měl mít tendence k sledování insitní tvorby …

Velmi trefným podoktnutím Silvie Šeborové však byly výpady obžaloby vůči marketingovým strategiím DU. Otázkou je, jak dobře může fungovat PR pracovník zaměstnaný na poloviční úvazek, protože pokud se oblasti marketingu musí věnovat kurátoři, nemůže instituce v této oblasti dosahovat příliš uspokojivých výsledků, což DU dokazuje. Dokreslilo to ostatně i čtené svědectví nepřítomné svědkyně Kláry Kubíčkové „… mám ráda přístup Domu umění města Brna k novinářům, je takový nevtíravý …“, čímž komentovala fakt, že DU umění absolutně ignoruje rozesílání tiskových zpráv redaktorům periodik. Otázka významnosti určitých periodik je však v mnoha ohledech sporná, navíc DU velmi dobře operuje v oblasti sociálních sítí.

Výrazným přínosem v průběhu procesu byl vstup Petra Kamenického, pedagoga KVV PdF MU, jenž dlouhodobě s DU spolupracuje. Jako první problematizoval látku ze systémového hlediska. Zmínil podstatnou roli zřizovatele a jeho vliv na manažerská rozhodnutí vedení. K poněkud okrajové otázce „zavřených úterků“ se vyjádřil slovy „ … když se do toho dávají peníze, tak já tam chci chodit …“ Já také.

Trefný otazník si vysloužila úvaha, kdo vlastně může instituci DU hodnotit. Několikrát padly narážky na studenty Semináře dějin umění a jejich zaujatost současným galerijním provozem, respektive její absencí. Ponechme stranou hodnocení úrovně studentů Semináře dějin umění a pouze podotkněme, že otázka hodnotitele je skutečně zásadní, neboť ten by měl mít přinejmenším reálnou představu o provozu kritizované instituce – o její minulosti, budoucnosti a projektech, které třeba neproběhly v Brně (např. Utopie ve Zlíně), a zároveň by měl mít představu o provozu takového typu instituce.

Udělejme si radost a zhodnoťme herecké výkony v inscenaci „Proces s Domem uměním“. Herecký výkon Silvie Šeborové překonal očekávání, a ačkoliv byla znatelná přítomnost režijního vedení, její improvizační vsuvky přinesly velmi zajímavé okamžiky. Soudce Pavel Přikryl zvládl svou roli asi nejlépe z hereckého ansamblu, a velmi důsledně sledoval vytčenou linii. Jan Zálešák v roli obhájce představoval velmi racionalizující element, a ačkoliv je v tomto ohledu hercem jedné role, zastává jí skutečně dokonale. Výkony ostatních herců byly v jednom okamžiku zastíněny svědkem Michalem Palaščákem, jehož výroky typu: „Nekoncepce? … No … možná to bylo hledání …“ v reakci na první bod obžaloby, či komentáře k „lidem z komunity“ (zřejmě architektonické obce, nevím …) či originální touha, aby „…do galerií chodili lidi z ulice, aby … otevřeli své srdce …“ působily sice na první pohled pouze zábavně, ve skutečnosti přinesly s odlehčením diskuze i velmi přesné poznámky. Na druhou stranu je dobře, že na ně nikdo nereagoval, a nezaznělo žádné: „Tak počkat … koho mají galerie vlastně oslovit?“

Dům umění byl nakonec ve všech bodech obžaloby zproštěn viny. Ale co bude dál? Osobně bych ocenil více podobných „diskuzí“. Jednak parateatrální forma nabízí velmi oživující prvek (stylizace, přítomnost nadsázky), navíc jasnou limitací a rozvržením rolí jasně stanovuje principy jednání a tím zvětšuje prostor pro relevantní informace, což ještě umocňuje role soudce coby moderátora diskuze. Jediný problém zůstává v rovině rozhodování o jakési vině či nevinně, který je však s ohledem na výsledek, z mého hlediska hodnocen jako přijatelný ústupek. A tak to má být …

______________________________________________________________

Proces s Domem umění / Dům umění města Brna / Brno / 18. 10. 2012 od 19:00

______________________________________________________________

Když jsem poprosila Tomáše Kubarta, aby napsal depeši z průběhu Procesu s Domem umění, dostala jsem se do schizofrenní situace editorky textu, ve kterém se píše o mě samotné. Doufám, že čtenář mě příliš nepodezírá s toho, že mé osobní angažmá v Procesu se stalo příčinou vzniku tohoto článku: k jeho uveřejnění nás pochopitelně vedla pouze důležitost, kterou v redakci přisuzujeme podobným projektům.

Nicméně má pozice mi umožňuje se k některým okolnostem zmíněným v Kubartově textu vyjádřit. Prvním je přítomnost poroty: cílem procesu, tak jak jej koncipovala jeho otcovská organizace tranzitdisplay, není kopírovat ani český, ani anglosaský model přelíčení v soudní síni. Přítomnost poroty vylosované z řad diváků má zvýšit atraktivnost modelu pro návštěvníky. Stejně tak z mého pohledu proces vyžaduje nějaké vyústění, kterým je právě rozhodnutí o vině či nevině, i když to − jak Tomáš Kubart správně podotknul − může působit v podobné situaci jako "přitažené za vlasy".

Kromě toho autor článku zmiňuje vzhlížení ku Praze. Daný dotaz byl asi špatně formulován, šlo o to, jak je Dům umění vnímán někým, kdo v Brně nežije − a je jedno, zda působí v Praze, Hradišti, či Budějovicích. A ano, můžeme se dohadovat o počtu fotografických výstav v tom kterém daném roce, o to ale ve své podstatě obžalobě nešlo. Při probírání se výstavním plánem Domu umění jsem postrádala jasnou vizi, kterou by se Dům umění snažil naplňovat. Výstavní plán je sice pestrý, ale ví potencionální návštěvník, co má od Domu umění očekávat a jaký typ výstavy zde najde? K tomu se vztahuje i absence akcentace lokálního dění. Podle mě není důležité, jak konkrétně si jej budeme charakterizovat, Dům umění má, respektive před "dočasnou ztrátou Domu pánů z Kunštátu" měl dostatek prostor, z nichž některou by bylo možné takovýmto aktivitám alespoň částečně vyhradit. A "tendence ke sledování insitní tvorby" by podle mého názoru Dům umění města Brna mít měl. Respektive by je měla mít alespoň jedna z brněnských galerií a Dům umění jakožto instituce, která je zřizována Magistrátem města Brna, se k tomu přímo nabízí. Nezáleží na tom, jaký klíč bude zvolen, jde o samotnou volbu klíče. Nicméně hledat chyby a podněty ke zlepšení lze na každém projektu, tento web nevyjímaje.

A protože zde již nevystupuji v roli žalobce, která byla do jisté míry stylizovaná, mohu přednést i kladné argumenty. K těm "lokálním" výstavám: za jeden z podařených projektů považuji výstavu One on One - Haag na Brno, která konfrontovala tři české umělce, jenž nějakým způsobem jsou (nebo byli) spjati s Brnem se třemi umělci nizozemskými. Nedalo by se třeba v takovémto typu výstav pokračovat? Ale v Domě umění se povedlo za jeho řízení Rostislavem Koryčánkem mnohem více kvalitních výstav, instituce na sebe upozornila novým vizuálním stylem, z původního záměru na přehlídku výsledků sochařského sympozia se stal festival Sochy v ulicích s kvalitním personálním obsazením a když si dovolím jedno opačné srovnání Brna s Prahou, tak projekt Brněnského architektonického manuálu, který Rostislav Koryčánek inicioval, by mohla Praha Brnu závidět. Jen by to možná stálo za to uvažovat nad lepší propagací nebo nad kompaktnějším propojením s dalšími aktivitami Domu umění.

Ale to je jen konkrétní jednotlivost. Proces s Domem umění údajně v publiku sledovalo i několik zástupců brněnského magistrátu. Snad pro ně − před blížícím se konkurzem na pozici ředitele Domu umění − bylo vyjádření poroty odpovědí na to, zda je Rostislav Koryčánek vhodnou osobou na tuto pozici.

Silvie Šeborová