Artalk.cz

Odpověď iniciátorů Výzvy proti nulové mzdě

Iniciátoři Výzvy proti nulové mzdě (zde) ve své odpovědi Marcelu Fišerovi a Marku Pokornému mimo jiné uvádějí: „Honorář by měl být poskytnut, aby se umělec mohl soustředit na výstavu a bez finančních tlaků ji zdárně uskutečnit. Přesouvat zodpovědnost za materiální podmínky tvorby na volný trh znamená zbavovat se této zodpovědnosti.“

Rádi bychom vyjádřili díky Marku Pokornému, řediteli Moravské galerie v Brně, Marcelu Fišerovi, řediteli Galerie umění v Chebu, za jejich otevřené dopisy v reakci na Výzvu proti nulové mzdě. Chtěli bychom také poděkovat Rostislavu Koryčánkovi, řediteli brněnského Domu umění, který na ni zareagoval soukromým emailem. Je příznačné, že se ozývají ti, kteří se vždy zasazovali o co největší transparentnost vztahů mezi institucí a umělcem. Všechny tyto „ředitelské“ reakce, jakkoliv se vymezují vůči naší výzvě, v důsledku stvrzují, že situace vztahů mezi umělci a galeriemi je problematická, ne-li neudržitelná, a že je nutné ji nějak proměnit. V následujícím textu bychom se rádi kriticky vyjádřili k některým bodům, jež se objevily v jednom či druhém otevřeném dopise.

Umělcovy artefakty se výstavou zhodnotí. Co s umělcem, který dostane honorář od galerie a zároveň později utrží i zisk z prodeje díla?
Nejde nám o příspěvek na produkci výtvarného díla. Tuto situaci každopádně lze řešit smlouvou, v níž v případě prodeje díla umělcem získají instituce vložený příspěvek zpět (jak se to děje v zahraničí). Mluvíme o čase, energii a práci, kterou vloží umělec/umělkyně do spolupráce s institucí samotnou.

Výstava v galerii je umělcova „investice“.
Galerie výstavou v první řadě „neinvestuje“ do umělce, stejně jako umělec tímto způsobem „neinvestuje“ sám do sebe, své kariéry atd. Galerie ve spolupráci s umělcem vytváří událost ve veřejné instituci a tento program je veřejným statkem. Je společensky relevantní situací, podobnou té, jakou vytváří pedagog svou přednáškou na vysoké škole. Cena práce, kterou do této situace dotyčný autor či autorka vložili, by se měla striktně odlišovat a oddělovat od nákupní hodnoty díla. Honorář by měl být poskytnut, aby se umělec mohl soustředit na výstavu a bez finančních tlaků ji zdárně uskutečnit. Přesouvat zodpovědnost za materiální podmínky tvorby na volný trh znamená zbavovat se této zodpovědnosti – argumentace tržním prostředím tu hraje roli rétorické figury úniku. Ruka trhu je, jak víme, „volná“ a „neviditelná“, což znamená, že se řídí vlastními pravidly a ne představami reprezentantů veřejných institucí.

Umělec výstavou získává „symbolický kapitál“.
Nabývání „symbolického kapitálu“ je oboustranné. Výstavou se zvedá kredit nejen umělci, nýbrž také galerii. Zatímco galerie je „zaplacená“, umělec pracuje zadarmo.

Galerie je pouhým zprostředkovatelem uměleckých hodnot. Jejím úkolem není podpora umělců, od toho jsou jiné instance (granty, komerční trh).
Co však galerie zprostředkovávají? A co by zprostředkovávaly, kdyby žádné umění nebylo? Není dnes možné oddělovat zprostředkovávání uměleckých hodnot od jejich produkce, a to ani v tomto ekonomickém řádu a kontextu komodifikace umění.

Prostě nespolupracujte s institucemi, které nesplňují vaše podmínky.
Téměř žádná česká galerijní instituce tyto podmínky nesplňuje ve všech ohledech. Nechceme přestat vystavovat. Raději volíme kritiku současné situace, abychom mohli tuto pro nás nepřijatelnou situaci změnit.

Paušální řešení není možné.
Zkušenější umělci s jistým společenským kreditem si jistě dokáží za své zájmy postavit lépe než umělci začínající, často ochotní vystavovat za jakýchkoliv podmínek. Naším cílem je dosáhnout situace, která nevyžaduje od umělce, aby musel hrát ve vztahu s veřejnou institucí roli vlastního agenta. Podmínky musí být nastaveny právě tak, aby neznevýhodňovaly mladší autory/autorky či ty, pro něž výstava z různých důvodů mnoho znamená. Veřejné instituce jistě nechtějí zneužívat situace těch, s nimiž chtějí spolupracovat.

Tvorba sbírek
Absence sbírkotvorné činnosti je symptomem obecného nezájmu vládnoucí elity České republiky o kulturu a živé umění především. Jakákoliv snaha o její zavedení je zcela na místě. Roli honoráře však plnit nemůže, protože se nejedná o pravidlo, které by se uplatňovalo při každé výstavě každého umělce.

Umělci hledají zdroje na úkor někoho jiného (tj. galerií financovaných z veřejných zdrojů).
Jsou to právě galerie, které v současné době fungují na úkor umělců.

Výzva proti nulové mzdě je jenom o penězích, postrádá kulturní přesah.
Skrze naši výzvu problematizujeme etiku a efektivitu zacházení s rozpočtem galerií financovaných z veřejných peněz, vztah umění a společnosti, status umělce a umění samého, vztah umělce a galerie jako veřejné instituce. Nemyslíme si, že by postrádala kulturní přesah. Daná situace devalvuje status umělce a jeho společenský přínos. Nechceme přicházet o možnost uvažovat o umění jako o experimentu, který následně může ovlivnit fungování společnosti – organismu formovaného kulturou, a to například prostřednictvím těchto institucí.

Jaké je tedy vaše řešení?
Náš cíl je zanesení kolonky „honorář pro umělce/kurátora/kulturního producenta“ do rozpočtu galerijních institucí financovaných z veřejných rozpočtů. Tento požadavek není nemožný a existují pro něj funkční precedenty v jiných evropských a neevropských zemích. Chceme v rámci činnosti naší iniciativy vyvinout lokálně uskutečnitelné modely etických vztahů umělců a veřejných galerií. Chceme o tom s vámi nadále diskutovat, doufáme, že nám budete naslouchat a že společnými silami dosáhneme řešení, jež by bylo v důsledku přijatelné pro obě strany.

S pozdravem,
iniciátoři Výzvy proti nulové mzdě

 

 

 

 

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *