SNG vs. NG: Hegerová vs. Vondráčková

Jména dvou česko - slovenských umělkyň v názvu jsou vybrána záměrně. Autor textu Ondřej Horák tvrdí: "Slovenská národní galerie má sice staré tělo, ale mladé srdce. Národní galerie je na tom přesně obráceně. Podobně vnímám tyto populární zpěvačky."

„Od června uzavřeme tři rozsáhlé části expozic starého umění. Galerie tím přijde o podstatnou část svých výstavních prostor, ale havarijní stav už je tak rozsáhlý, že začalo docházet k poškozování vystavených děl. Už mě nebaví se pořád tvářit, že se nic neděje a maskovat před veřejností tristní stav SNG.“ říká její ředitelka Alexandra Kusá. Stav budovy v centru Bratislavy je symbolem přístupu několika slovenských vlád, které nejsou řadu let – přes nejrůznější sliby – schopné své národní instituci poskytnout dotace na zásadní rekonstrukci architektonicky komplikované stavby. Přesto se domnívám, že je současný stav SNG je pozitivnější než vývoj ve stejné instituci u nás. Pokusím se objasnit, co mě k tomuto závěru vede.

Post ředitele Osobnost ředitele je v současnosti pravděpodobně nejvýznamnějším ukazatelem práce většiny galerijních a muzejních institucí. V českém prostředí se mluví o potřebě silné osobnosti v čele NG, tento „ideální stav“ pochází především z doby ředitelování Jiřího Kotalíka, silnou pozici si vydobyl také Milan Knížák. Rok, který zanedlouho uplyne od nástupu současného ředitele NG do funkce, ukazuje Vladimíra Rösela jako nevýraznou a nečitelnou osobu a galerie pod jeho vedením vykazuje stejný profil. Naproti tomu generální ředitelce SNG Alexandře Kusé se během necelých dvou let podařilo vytvořit progresivní tým spolupracovníků, kteří dodávají galerii novou energii i potřebnou kreativitu.

Neváhala nabídnout prostor osobnostem, které se již stačily profilovat zajímavými projekty (např. Bohdana Hromádková a bratislavský festival BLAF), krom toho dokáže využívat schopností dlouholetých spolupracovníků galerie (kurátor Dušan Buran a další). Personální změny na některých postech byly jistě bolestný, ale nezbytný akt, který přinesl rychle výsledky. Takže zatímco v Národní galerii po více jak půl roce po odvolání ředitele sbírky moderního umění Tomáše Vlčka netušíme, kdo by mohl být jeho nástupcem, Sandra Kusá se rychle rozhodla obklopit novými spolupracovníky a postupně obměňuje i další personální obsazení galerie.

Ředitelka SNG Alexandra Kusá / Ředitel NG Vladimír Rösel

Kreativní pracovníci v SNG dostávají od ředitelky volnost pro své aktivity, díky kterým se postupně daří vzbudit zájem o státní instituci u širší veřejnosti a především u mladší generace. Naopak v Národní galerii před nás přednostně vystupuje bezradnost a neschopnost komunikace dokonce i s vlastními zaměstnanci. Přitom zdaleka ne všechny posty v této galerii jsou obsazeny nezajímavými lidmi. Otázka tedy může znít: jsou zaměstnancům Národní galerie nabízeny adekvátní podmínky pro práci, jsou využity jejich schopnosti, dostávají prostor pro své projekty? A kde jsou pak výsledky této práce?

Kusá dovede komunikovat s politiky i médii (v nejčtenějších slovenských novinách jí vychází pravidelný sloupek), nebojí se své kroky objasňovat před variabilním publikem. Kromě nejrůznějších debat (první probíhaly hned po nástupu Alexandry Kusé do funkce), ve kterých obhajuje svou vizi, se ředitelka účastní většiny vedlejších aktivit galerie a jejich podobu obhájí i před nepříjemnými tlaky. Tomáš Džadoň (slovenský umělec a člen iniciativy „Dvadsať rokov od nežnej neprebehlo“), který jinak patří mezi kritiky současného stavu výtvarného umění na Slovensku, oceňuje snahu ředitelky vybudovat respektovanou značku galerie a zapojit širší veřejnost do aktivit galerie.

Artfestival Blaf - festival vizuálního umění, Bratislava 2010

Pochopitelně je tu pár okolností, které mohou být vnímány jako kontroverzní. Už jen fakt, že vítězným autorem plánované architektonické přestavby hlavní budovy SNG sídlící na bratislavském Rázusově náměstí je otec generální ředitelky(autor již několika provedených rekonstrukcí), by mohl stačit na nejrůznější dohady. Podobně kriticky byla hodnocena výběrová komise, která ji doporučila na post ředitelky (mezi jejími členy byl Marek Pokorný, se kterým v minulosti spolupracovala v MG) a problematické bylo i zadání nové podoby webu galerie. Kusá na tyto výtky reaguje klidně: otec vyhrál všechna výběrová řízení ještě v době, kdy ředitelkou nebyla (sama má k jeho práci několik kritických výhrad), Pokorného do komise pozvali její organizátoři, web se upravuje. Svoje vize do budoucna označuje za lehce fantaskní, přesto mají reálný základ a je jasné, že pravděpodobně jen sama Alexandra Kusá je schopna tyto vize dovést k úspěšnému konci. Připomeňme, že Kusá je v současnosti generální ředitelkou necelé dva roky. Pokud bychom její pozici porovnávali se stejnou pozicí v NG, má oproti řediteli NG roční náskok. Ve skutečnosti je tento náskok již nyní daleko větší.

Prostor SNG je významná státní instituce, kdyby ale lpěla na běžném výkladu, kdy je význam instituce reprezentován svou budovou, mohla by s čistým svědomím zavřít. Místo toho se rozhodla s touto skutečností bojovat a vytěžit z tristní situace maximum. Procházka budovou SNG vyvolává v návštěvníkovi otázku, jestli je objekt odrazem obecně žalostného zájmu společnosti o výtvarné umění, nebo svého druhu uměleckým záměrem. Něco takového se totiž běžně na této úrovni nevidí. Vlhkost ve zdech v nejspodnějších patrech nahrazuje voda prosakující stropy v patrech nad nimi. To vše se neodehrává v nějakých veřejnosti nepřístupných místech, ale na chodbách galerie nebo přímo v expozici. Je jasné, že tato fakta mají dopad i na další měřitelné faktory: dochází k výrazným změnám teplot i vlhkosti přímo ve sbírkách. Podobný stav je i v galerijním depozitáři. V úvodu zmiňované rozhodnutí o uzavření části sbírek (respektive jejich přemístění do jiných budov) se z tohoto úhlu pohledu zdá jako jediné možné.

Současný stav SNG

Samostatnou kapitolou je potom brutalistní „přemostění“, které spojuje historický Esterházyho palác s budovou dřívějších kasáren. Tato stavba byla spěšně dokončena v 70. letech pro termín jakéhosi komunistického výročí a dědictví uspěchané práce si nese po celou dobu své krátké existence. Její stav se brzy stal neudržitelným a před více než deseti lety byla pro veřejnost uzavřena. Je důležité dodat, že jde o prostorově nejrozměrnější část komplexu SNG. Ta v takovémto stavu může plnit svou funkci jen s mnoha obtížemi a nedokonale.

V tomto ohledu vyznívá současný stav budov pražské NG jako relativně dobý. Mluví se sice o generální opravě Veletržního paláce, jeho potíže však nelze srovnávat s budovou SNG. Kromě toho se sbírky z nevyhovujících prostor (např. Jiřský klášter) stěhují do nově zrekonstruovaného Salmovského paláce. Problém, který považuji za akutní, nacházím někde jinde. Zatímco Slovenská národní galerie má srozumitelnou vizi jak, kde a jaké umění prezentovat, v Národní galerii se má podle doporučení expertní komise během následujících let přestěhovat Sbírka francouzského umění z budovy VP do Kinského paláce. Jako jeden z důvodů je uváděna nízká návštěvnost VP, která je zaviněna nevhodnou polohou budovy mimo centrum. Pomineme-li fakt, že palác je volnou chůzí 20 minut od Staroměstského náměstí, je tato úvaha mylná hlavně z jiného důvodu: roztříštění sbírky po nejrůznějších místech Prahy je prostě v současnosti nekomunikativní a především zastaralý model.

Umění v 21. století je pro velkou část veřejnosti nesrozumitelné a nepřehledné (v postkomunistické společnosti více než jinde), i proto je nutné vést kvalitně strukturovaný dialog se všemi věkovými a sociálními kategoriemi. K tomu nejlépe slouží právě budovy národních galerií – jen tyto instituce zastupují sbírku umění v širokém historickém kontextu. Jejich schopností je představovat umění jako „příběh umění“, ony mohou poskytnout informace o gotickém umění i expresionistických dílech v potřebné zkratce. Budova Veletržního paláce není optimální, to není tajemství. Ale jinou takovou prostě NG nemá, palác Kinských to není určitě. Očekávaná snaha o moderní představení umění jako celku, který je neoddělitelnou součástí lidského života, se změní na trapný pokus vydělat peníze v panoptikálním prostředí Staroměstského náměstí (třeba v „zajímavém“ sousedství muzea Salvadora Dalího).

Publikum účastnící se diskuse "Proč je IKEA nejoblíbenější galerie u nás?" v SNG

Dále SNG věnuje zvýšený zájem doprovodným programům a akcím, které se snaží z tristního stavu prostor galerie vytěžit, či jej chytrým způsobem obcházejí. V zdevastované části galerie byla například loni uspořádána módní přehlídka, která vzbudila nový zájem veřejnosti o tyto prostory. Podobný ohlas má program konaný v letních měsících v parčíku před vstupem do galerie (letos rozšířený o vtipné architektonické řešení). Ten je určen svým programem zdaleka nejen mladým návštěvníkům: můžete v něm narazit na prostory vyhrazeným matkám s dětmi, stejně jako na klidovou zónu, bar, hudební pódium apod. Prostě „SNG je na žive“, jak tvrdí další z prezentačních projektů galerie. Ve chvíli, kdy galerie nemůže využívat své běžné prostory, se kreativně rozhodla využít běžné „off space“ strategie, nebo rovnou obchází některá nařízení – jako v případě neoficiálního využívání „přemostění“. I NG se snaží tuto strategii zařadit do své nabídky, a je to určitě jedna z pozitivních zpráv. Bohužel se však nemohu zbavit dojmu, že se jedná spíše o nahodilé akce, které sice mohou přitáhnout nárazově publikum, ale nedokáží vytvořit opravdový vztah. Protože prostě není s kým.

Vnější komunikace Slovenská galerie se nebojí veřejně prezentovat svou vizi, stojí za ocitování: „SNG chceme prezentovať ako otvorenú inštitúciu budovanú a fungujúcu na základných muzeálnych štandardoch, ktoré nielen udržiava, ale ich aj obnovuje a rozvíja. Galéria by tak mala byť priestorom, z ktorého vzídu významné podnety kvalitných kurátorských projektov a ich prezentácia, ako aj diskusnou a interpretačnou platformou, a napokon i garantkou umeleckých a tvorivých hodnôt. V praxi to znamená ambicióznu a čitateľnú dramaturgiu jednotlivých výskumných, akvizičných, výstavných a publikačných projektov so širokou koncepčnou, tematickou a štýlovou ponukou, pričom je dôležité zachovávanie poslania SNG, ako aj adekvátne oceňovanie (bez preceňovania alebo, naopak, podceňovania) nového, starého, domáceho aj medzinárodného umenia.“ Naproti tomu žádná dostupná vize Národní galerie neexistuje, její vedení se jí snaží definovat pod tlakem rok po svém nástupu. Zástupce NG (jedna z „nových“ tváří) ve své reakci na tuto skutečnost raději cituje paragrafy a normy.

Projekt Letní pavilon probíhající před SNG

Kde se snaží SNG podchytit nové publikum, nabízí NG dávno ověřené (a tedy málo nápadité) modely. Lektorské oddělení SNG má volné ruce k experimentům (důležitý detail: ředitelka zná všechny své nejbližší spolupracovníky jménem a většinou si s nimi tyká) a má důvěru vedení. Lektorské oddělení pražské NG patří dlouhodobě k tomu nejlepšímu, co galerie nabízí, přesto není běžnou součástí vnitřní komunikace. SNG zvažuje v budoucnu odstranění vstupného, každý měsíc ji můžete navštívit zdarma. NG raději přesune svá zásadní díla na Staroměstské náměstí, turistům pod nos. Příště třeba Ruzyňské letiště?

A na závěr ještě zmínka o výstavním programu: v současnosti je možné v budově SNG spatřit gotické malby, barokní autory i práce konceptuální umělkyně. Nedávné vernisáže výstav umělkyně Denisy Lehocké, výstava kurátorek Lucia Gavulové a Tijany Stepanovic “ironapplause.net“, nebo další skupinová výstava „Delete. Umenie a vymazávanie“ kurátorky Petry Hanákové v prostorách SNG mají potenciál „významné události“ nejen na slovenské umělecké scéně. Jsou to práce kurátorů, kteří výběrem témat i umělců zprostředkovávají současný stav umění v našem evropském regionu. Nejsou takovéto výstavy v dlouhodobějším horizontu zajímavější, než zbytečně předimenzované prezentace, které sice „představují“, ale nenabízí žádné zajímavé otázky ani podněty?

Současná návštěva SNG je raritní záležitostí. Zcela zjednodušeně můžeme tristní stav SNG popsat asi takto: vlhké stěny, mokvající stropy, uzavřeny jsou dvě třetiny objektu. Když jsem se nedávno zúčastnil jedné z debat uspořádaných v „přemostění“, zachycovali zaměstnanci galerie dešťovou vodu do připravených kýblů. Jenže no a co? Stejně na debatu přišlo přes dvě stě lidí a Alexandra Kusá vyprávěla vtipné historky z letošní zimy. Naproti tomu v Praze, v energeticky sice náročném ale nenahraditelném Veletržním paláci, je nuda a vedení NG neumí přilákat návštěvníky ani na tak významná díla, která ve svých prostorách prezentuje. Osobně dávám přednost energii a odvaze v nedůstojných podmínkách než upnuté důstojnosti bez fantazie naší instituce.

______________________________________________________________

foto: Daša Barteková (současný stav SNG)

Ondřej Horák | Narozen 1976, autor výstavních a popularizačních projektů. Autor projektu Benzinka (2006-10, s M. Sybolovou), spoluautor mezinárodního projektu Cargo (2007-10), iniciátor přednáškového cyklu a sborníku Místa počinu (Školská 28, 2010). Autor debatních pořadů Křeslo pro hosta (MeetFactory 2010-11), pořadu Nažive! (SNG, 2012) či autor námětu projektu Nejošklivější architektura (2015-16). Externí lektor v NG v Praze (2005-09), vedoucí Lektorského centra GASK (2009-11). Autor prezentačních projektů Obrazy pro nevidomé, Obrazy u seniorů (2011),Věznice: místo pro umění (2011-12) a soutěže Máš umělecké střevo? (od 2010). Autor doprovodných programů Ceny Jindřicha Chalupeckého (2011-15), spolupracovník galerie tranzitdisplay (od 2012). Je autorem rubriky Na oprátce v časopise A2 (od 2012) a publikace "Proč obrazy nepotřebují názvy" (2014, společně s J. Frantou).