Cela propuštěného vězně

Instalaci Vojtěcha Fröhlicha, výsledek několikahodinové akce, lze metaforicky označit za rychle opuštěnou pracovnu vědce nebo za celu před chvílí propuštěného vězně. Prostor místa instalace tvoří záznam akce, židle a stůl obklopený věcmi svědčícími o každodenní potřebě jídla, pití a vyměšování, to vše doplněné o torza nástrojů a stop dokládajících průběh a realizaci skončené performance.

Přirovnáním k cele nebo k pracovně bych chtěla poukázat na autentičnost fyzické přítomnosti člověka, se kterou se setkáváme na místech, jež byla intenzivně zabydlena a opuštěna teprve před chvílí. O takovou atmosféru se na příklad snaží “muzea posledního dne” − instituce umístěné přímo v domech významných umělců nebo v prostorech starých továren zanechaných ve své původní podobě. S nadsázku můžeme tvrdit, že se Fröhlichovi skutečně podařilo docílit zamýšleného zastavení času ve smyslu zvěčnění své přítomnosti spočívající v tom, že se na 24 hodin zavřel do prostoru galerie.Tam bez přerušení vykonával sisyfovskou a takřka rituální akci založenou na posouvání kapesních hodinek proti směru jejich sekundových ručiček. Samotná performance byla zakončena v okamžiku vernisáže, kdy Fröhlich svůj zabydlený prostor galerie doplnil o velkoformátovou projekci detailního záznamu posouvaných hodinek.

Co nás na této instalaci a konstelaci místa dráždí a odpuzuje zároveň, je nemožnost aplikace soudů o umělecké hodnotě díla. I zmiňovaná autentičnost odkazuje více k fyzickému pobývání člověka, než ke skončené umělecké akci. V textu k výstavě kurátor Martin Mazanec píše o rozložení tvůrčí práce na vědomé a nevědomé autorské procesy. Toto dělení je vlastní všem živým akcím, které se odehrávají na delším časovém úseku, a které − kromě stanoveného konceptu či cíle − nemohou zcela anticipovat svůj průběh. V tomto ohledu (stejně jako v prověřování psychofyzických schopností člověka) je performance často podobná sportu, který je mimo jiné výchozím bodem pro další z Fröhlichových akcí (např. maratonský běh z Prahy k Benzince u Slaného). Otázkou ovšem zůstává, co z těchto nevědomých procesů lze z pohledu nezasvěceného diváka skutečně označit za tvůrčí a autorské.

Diskutabilní je Fröhlichův projekt i v okamžiku, kdy jej vnímáme jako specifický příspěvek k diskurzu performance art. Mezi základními tématy zde figuruje vztah mezi performance a dokumentací. Například americká kritička Peggy Phelan, která na New York University vedla Ateliér performance, zastává názor, že specifičnost performance je dána právě nemožností přenosu sdělení skrze záznam a dokumentaci. Oproti ní se vymezuje jiný americký pedagog zabývající se preformace − Philip Auslander. Ten tvrdí, že živá akce a její medializace v podobě záznamu a dokumentu jsou neodlučně propojené součásti jednoho uměleckého procesu. V jeho prospěch hovoří argumenty vyřčené jak z pozice současného umění (na které je čím dál tím častěji nahlíženo jako na proces a dokumentovaný život), tak z historické perspektivy vývoje médií a performance art, kde tyto dva fenomény vykazují svou úzkou propojenost.

Pokud tuto teoretickou diskuzi aplikujeme na Fröhlicův projekt, dospějeme k bodu nacházejícímu se mezi oběma protipóly. Samotná přítomnost židle, stolu a drobných předmětů v prostoru galerie sice působí dojmem autentického fetiše, ovšem s velmi nízkou výpovědní hodnotou o průběhu uplynulého děje. Možná by vůbec nevadilo, kdyby na tuto část instalace autor zcela rezignoval. Na druhou stranu samotný video-záznam a kruhový otisk hodinek vrytý do plochy stolu působí v kombinaci s textem k výstavě dostatečně přesvědčivě k tomu, abychom mohli hovořit o živé akci, kterou jsme nikdy dříve neviděli.

______________________________________________________________

Vojtěch Fröhlich: Sysifoská práce s časem / kurátor: Martin Mazanec / součást projektu Křehké kino / Galerie TIC: Galerie mladých / Brno / 3. 4. 2012 – 10. 5. 2012